O přechodníku v současné beletrii

Josef V. Bečka

[Articles]

(pdf)

-

Literatura:

K. M. Čapek Chod, Jindrové. 3. vyd. Praha 1928.

Jan Čep, Modrá a zlatá. Praha 1938.

Jaroslav Durych, Píseň o růži. 3. vyd. Praha 1936.

Václav Fryček, Záhadný mincíř. Praha 1939.

Jarmila Glazarová, Roky v kruhu. Praha 1936.

Jaroslav Havlíček, Neviditelný. Praha 1937.

Ignát Herrmann, U snědeného krámu. Díl I.—IV. Vyd. 7. Praha.

Adolf Hoffmeister, Americké houpačky. Praha 1937.

Josef Holeček, Naši. Díl I. Vyd. 3. Praha 1919.

Čestmír Jeřábek, Hledači zlata. Praha 1938.

Alois Jirásek, F. L. Věk. Díl I. Vyd. 16. Praha 1936.

Karel Konrád, Postele bez nebes. Praha 1939.

Josef Kopta, Chléb a víno. Praha 1936.

František Kožík, Největší z pierotů. Praha 1940.

Jaroslav Kratochvíl, Vesnice. Praha 1924.

František Křelina, Puklý chrám. 2. vyd. Praha 1937.

Jan Morávek, Srdce na zámek. Praha 1937.

Vilém Mrštík, Pohádka máje. 12. vyd. Praha 1930 (podle vyd. z r. 1912).

Vladimír Neff, Dva u stolu. Praha 1937.

Zdeněk Němeček, New York: Zamlženo. Praha 1932.

Karel Nový, Třetí větev. Praha 1939.

K. V. Rais, Kalibův zločin. Podle 8. vyd. 1919.

T. Svatopluk, Mrtvá země. Praha 1936.

Vladislav Vančura, Útěk do Budína. 3. vyd. Praha 1932.

O tvaru a syntaktické platnosti přechodníků nám poskytne dostatek poučení kterákoli podrobnější mluvnice českého jazyka. Podle takového mluvnického výkladu není nikterak těžké utvořit správný tvar přechodníku a při náležité pozornosti lze z tro[130]jího tvaru přechodníkového snadno vybrati vždy ten, který je podle syntaktických pravidel správný. Problémů okolo přechodníků je však víc a na mnohé z nich už nám mluvnice neodpovídá.

Především vyvstane mnohému, kdo o jazyce přemýšlí, v mysli otázka: užívají i dobří spisovatelé vždycky přechodníků tak, jak žádají strohá mluvnická pravidla, či dovolují si některé odchylky? Jaká je stylistická platnost přechodníků? Kdy je výhodné užít přechodníku a v kterých případech je jeho užití nevýhodné nebo dokonce nesprávné? Konečně je ještě otázka: je přechodník útvar stále živý, aspoň v jazyce psaném, či je to útvar už zastaralý, bez života, gramatická zkamenělina? O tuto třetí otázku bývají spory největší, neboť jsou tu zřejmě dva tábory lidí, které mají o této věci mínění právě opačné, a je těžko odhadnout, který z nich je silnější. Ti, kdo mají blíže k jazyku mluvenému, odmítají přechodníky jako tvar neživý, který se drží v jazyce jen uměle působením mluvnice. Ti druzí, kteří rádi sahají i po tvarech čistě knižních a vůbec rádi užívají jazyka uměleji ustrojeného, berou přechodník v ochranu, hájí jeho trvání a poukazují na to, že přechodník vůbec není útvar mrtvý, že žije a že to je dokonce vyjadřovací prostředek velmi výhodný a užitečný.

Odpovědi na všechny tyto otázky vyznívají tedy všelijak, spíše podle toho, co si lidé o přechodnících myslí, než podle toho, co o nich skutečně vědí. Tímto svým článkem chci k tomu poznání aspoň částečně přispět objektivním posouzením stavu, jak se přechodníků užívá v současné beletrii. Vybral jsem si k studiu dvacet současných spisovatelů. Z každého spisovatele jsem vzal jen jeden spis, protože nehodlám zkoumat podrobnosti usu u jednotlivých spisovatelů, nýbrž chci poznat celkový stav. Při výběru spisů jsem dbal toho, aby to byly spisy vydané tiskem v desítiletí 1930-40, neboť ty jsou nejlepším obrazem usu nynějšího. Úmyslně jsem vybíral díla rozličného obsahu a od autorů rozmanitého ladění uměleckého. Jsou mezi nimi spisovatelé na vrcholu svého tvoření i spisovatelé začínající teprve svou spisovatelskou dráhu. Myslím, že těch 5300 stránek moderní prózy, které jsou podkladem tohoto článku, lze považovat za dosti spolehlivý obraz nynějšího beletristického jazyka, i když je to jen zlomek toho, co v tomto desítiletí bylo napsáno a vydáno. Protože však je občas třeba srovnávat nynější usus se starším — uvidíme, že toto srovnání je mnohdy velmi poučné —, připojil jsem k tomu i přehled přechodníků osmi spisovatelů starších; jejich spisy zde vyexcerpované mají dohromady 3000 stránek. Nemíním však při tom vystihovat vývoj užívání pře[131]chodníků; těchto osm spisovatelů mi jen znázorňuje schematicky obraz stavu, jaký byl dříve.

 

1. Jak hojně se přechodníků užívá

Začněme věcí celkem nejjednodušší: jak jsou přechodníky ve jmenovaných spisech časté. Absolutní počet by nám byl při srovnávání málo platen, protože mezi rozsahem těchto spisů jsou veliké rozdíly. Proto uvádím průměrný počet přechodníků připadajících na 100 stran textu. Aby byl počet stanoven co možná nejpřesněji, počítají se strany textem skutečně potištěné; odečteny jsou stránky připadající na ilustrace, volné stránky za titulním listem, ba i volné části stran mezi oddíly a kapitolami. Stránky jsou počítány na 30 řádek; protože je v některém spise počet řádek na stránku větší nebo menší, je počet stran přepočítán na strany o 30 řádcích. (Na př. 100 stran textu o 33 řádcích se počítá za 110 normálních stránek.) Počítáme-li průměr přechodníků na 100 stránek tímto způsobem, dostáváme tato čísla:

	Přechod. na 100 str.	Z toho přech. přít.	přech. min.
1. Vančura	229	200	29
2. Morávek	127	106	21
3. Konrád	98	91	7
4. Durych	97	94	3
5. Fryček	72	51	21
6. Havlíček	65	60	5
7. Němeček	51	46	5
8. Nový	49	47	2
9. Neff	46	45	1
10. Čep	45	39	6
11. Křelina	40	36	4
12. Kopta	29	12	17
13. Hoffmeister	23	19	4
14. Jeřábek	17	15	2
15. Kožík	17	15	2
16. Glazarová	9	8	1
17. Svatopluk	—	—	—

Průměrný počet přechodníků na 100 stránek všech dvacíti spisů je 50, z toho je 44 přítomných a 6 minulých. Celkový počet [132]přechodníků na 5239 stránkách je: přítomných 2316, minulých 307.

Na srovnání uvádím průměrný počet přechodníků ve spisech z doby starší:

	Všech přech.	Z toho přech. přít.,	přech. min.
1. Kratochvíl	212	106	106
2. Jirásek	190	122	68
3. Rais	154	102	52
4. Mrštík	110	84	26
5. Herrmann	103	74	29
6. Čapek Chod	60	44	16
7. Holeček	40	36	4

Celkový počet přechodníků na 3070 str.: 2358 přítomných a 1057 minulých, průměrně na 100 str. 78 přech. přítomných a 35 minulých.

Celkem tedy můžeme pozorovat v současné beletrii pokles v užívání přechodníků proti době dřívější. Proti 44 přechodníkům přítomným na 100 stran textu nyní bylo jich 78 dříve. Proti 6 minulým nyní bylo jich 35 dříve. Tedy zvláště u přechodníku minulého je ústup vskutku velmi značný a nápadný. U přechodníku přít. lze vyložit menší procento ze značné části celkovou změnou slohu, totiž jednodušší stavbou věty u moderních autorů. U přechodníku minulého je však rozdíl tak veliký, že s tímto výkladem nevystačíme. Zdá se, že se min. přechodník skutečně ze spisovného jazyka vytrácí, a bude-li tento vývoj takto dále pokračovat, bude za čas archaismem. Přechodník přítomný je však stále dost častý a jeho poměrný počet ukazuje, že je to útvar ještě životný.

Čtenáře snad překvapí, že není ve statistice vůbec uveden přechodník budoucí. Příčina toho je prostá: přechodník budoucí totiž v beletrii prostě neexistuje. Ve spisech starší skupiny jsem našel jen dva doklady přechodníku budoucího ve skutečném významu přechodníku budoucího. Oba jsou u Holečka: Tři křížky ze svěcené lísky zatýká hospodář o velkonocích do každého svého pole a poklekna před ně modlí se (123); a buda jednou otcem dospělých dětí, nezachová se jinak než jeho otec (132). Příklad první však není příliš průkazný, jak vysvitne z další kapitoly tohoto článku. Ve spisech mladší skupiny jsem našel budoucí přechodník jen jeden, a to u Vančury: „… neboť se bála, že její matka se pobouří, a vystoupíc z břehů jako okeán, obnaží písky a chaluhy své péče“ (29).

[133]Tři přechodníky budoucí na 8000 stran, a k tomu ještě u autorů, kteří milují archaismy, to je, myslím, důkaz dosti jasný o tom, že v naší beletrii je tento útvar už mrtvý.

Zbývá ještě stanovit, jak častý je v naší beletrii přechodník trpný. Mezi 2316 přechodníky přít. spisů současných je jich celkem jen 57; mezi 307 přechodníky minulými jen 7. Těchto 64 přechodníků trpných je mezi jednotlivé spisovatele rozděleno takto:

	Trp. přech. přít.	Trp. přech. min.
Havlíček	14	2
Němeček	9	1
Křelina	8	1
Konrád	5	—
Vančura	2	—
Morávek	2	—
Fryček	1	1
Kopta	1	—
Kožík	1	—
Hoffmeister	1	—

U ostatních (u Nového, Čepa, Durycha, Glazarové, Svatopluka, Neffa, Jeřábka) není přechodník trpný doložen ani jednou.

Je zřejmé, že přechodník trpný je útvarem celkem vzácným. V literatuře starší není obraz o mnoho jiný. Mezi 2358 přít. přechodníky je trpných 60 a mezi 1057 přechodníky minulými je jich 6. Jsou rozděleny takto:

Jirásek	7	1
Herrmann	1	1
Kratochvíl	1	1
Čapek Chod	1	—
Mrštík	1	—

 

2. Tvarosloví přechodníku

Přechodník přítomný se tvoří celkem snadno a bez obtíží a v jeho tvoření spisovatelé, které jsme tu vybrali, vůbec nechybují. Naopak norma spisovná se při něm zachovává mnohem přesněji než v přítomném čase, s nímž má přechodník přít. stejný kmen. Je to jistě způsobeno tím, že lidový jazyk tu nemůže [134]svým odchylným zněním rušivě zasahat. Tak proti lidovým tvarům třu, třou, které nyní byly uznány už také za spisovné, zachovávají přechodníky staré tvary s r: trouc (Křelina 97), prouce se (Konrád 197, Havlíček 30).

„Slabým“ tvarem přechodníku přítomného je přechodník mužského rodu jedn. čísla sloves ze vzoru kupovati. Tvar kupuje se nepříjemně shoduje s 3. os. jedn. čísla přít. času a tím působí ve větě někdy rušivě. Z našeho materiálu však vysvítá, že ani tomuto tvaru se spisovatelé nevyhýbají; je doložen poměrně právě tak často jako u sloves jiných vzorů. Na př.: „Gabrielo,“ budil droboučkou společnici, zahrnuje ji polibky (Nový 11). Pak odcházel táta k pacientům v městečku, našlapuje ze široka v uchozeném sněhu a děkuje na pozdravy (Glazarová 13). Nedůvěřivě si mne prohlížel, sestupuje po schodišti Musea (Hoffmeister 173). U Vančury najdeme: vzpřimuje (21), nepovažuje (36), způsobuje si (40), zatajuje (44), naplňuje (46), vdechuje (68), vykružuje (70), ukončuje (71), zdržuje (75), spokojuje se (81), usuzuje (95) atd. atd. A podobné tvary najdeme ovšem i u ostatních spisovatelů.

Mezi tvary neoblíbené však patří přechodníky podle vzoru mazati: maže, mažíc, mažíce. U novějších spisovatelů jsou neobyčejně vzácné: plačíce (Durych 13), skáče (Křelina 251). Vskutku se zdá, že se spisovatelé těmto tvarům přechodníku vyhýbají. Užívají buď tvarů podle vzoru dělati, a to nejen u sloves, která ke vzoru mazati přešla teprve v mladší době a jen svým přít. časem (tápaje Neff 48, šoupaje Jeřábek 199 atd.), nýbrž i u starých sloves tohoto vzoru (tázaje se Morávek 149, tázajíc se Durych 52, dýchaje Morávek 184). Je věru nápadné, že ani tak nasnadě jsoucí tvary jako píše, píšíc, píšíce nemají dokladů a jiné takové tvary, jako pláče, plačíc, plačíce, že jsou doloženy tak málo.

Mezi řídké tvary přechodníku minulého patří přechodníky vzoru vésti, jako jsou na př. odved, přines, přivlek. U spisovatelů starších jsou neobyčejně vzácné: uvedši (Čapek Chod 277), přirostši (Kratochvíl). Spisovatelé současní přechodník min. od těchto sloves netvoří vůbec; jen minulé přechodníky sloves jíti, jeti se u nich ještě najdou: vyšed (Němeček 109), došed (Fryček 123), přišed (Vančura 35, 190), přešedši (ib. 34), přešed (Konrád 148), našed (Křelina 72), přijedše (Hoffmeister 69). Někteří spisovatelé užívají u dokonavých sloves odvozených ze základního jíti občas místo přechodníku minulého raději pře[135]chodníku přít. (přijda a pod.). U spisovatelů našich jsem tento usus nenašel. Nenašel jsem však ani tvar přijev, který předpisuje návrh na nové vydání Pravidel.

U sloves vzoru tisknouti se u spisovatelů starší skupiny ještě najdou původní tvary bez kmenotvorného -nu-, na př. vytáhši (Herrmann 158), popad (Čapek Chod 113). V materiálu novějším jsou doklady jen na novější tvary s -nu-. U Kopty na př.: chňapnuv (23), doběhnuv (86), vrhnuv (112), usednuvši (187), nahlédnuv (212), zdvihnuv (256), odkopnuv (256). U Vančury: vyslechnuv (77), ustřihnuv (93), umlknuv (16), uváznuv (32), zřeknuv se (61), rozhodnuvši se (53), vnuknuvši (133) atd. Podobně dotknuv se (Čep 174), zaslechnuv (Durych 103), šlápnuvši (Glazarová 282), usednuvši (Jeřábek 228) atd. Tvar tisk, tiskši, tiskše je v dnešní beletrii už naprosto zastaralý a bude třeba jej z mluvnic vyřadit, jako to vlastně už učinilo Ertlovo vydání Gebaurovy Mluvnice české (9. vyd. z r. 1929 na str. 248). Návrh nových Pravidel (str. XLVII) proto říká: „Přechodník minulý (u vzoru „tisknouti“) má vždy -nuv (kleknuv, padnuv, zdvihnuv); jen archaisticky a v řeči básnické se vyskytují ještě tvary krátké (klek, pad, zdvih).“

 

3. Skladba přechodníku

1. Každý přechodník má tři tvary, jeden pro mužský rod jedn. čísla, druhý pro ženský a střední rod jedn. čísla, třetí pro celé číslo množné. Řádnou shodu těchto tvarů s podmětem zachovávají dobří spisovatelé velmi pečlivě. Mezi všemi 6038 přechodníky starší i současné literatury není proti řádné shodě ani jediné chyby. Je vidět, že se spisovný usus, který před lety byl v této věci velmi rozkolísaný, u dobrých a pečlivých spisovatelů vlivem mluvnic a jistě také i působením škol dokonale ustálil na předepsané normě.

2. Základním syntaktickým pravidlem při užívání přechodníků je, že vazba přechodníková musí míti s větou stejný podmět. Ani od tohoto pravidla není u našich spisovatelů ani jediné odchylky. Ovšem někdy je podmět totožný toliko podle smyslu, nikoli přesně gramaticky. Na př.: Mnoho slečen sedá opodál slavných režisérů, hledajíce příležitost, aby se s nimi seznámily (Nový 86). A když Hynek z Náchoda zavrtěl hlavou a Cerha z Wisenburku jen utřel vous, ničeho nepoznamenávajíce, dodal (Fryček 111).

[136]3. Syntaktické rozvržení přechodníků je normou stanoveno zcela jasně a závazně: přechodník pro současnost (t. j. přechodník přítomný sloves trvacích a opětovacích) pro děj současný s dějem věty, přechodník minulý pro děj minulý předčasný, přechodník budoucí (t. j. přechodník přítomný sloves okamžitých a dokonavých) pro děj budoucí předčasný.

Proti této normě se objevují některé odchylky. V literatuře starší se občas užívá přechodníku budoucího v platnosti přechodníku minulého: Nepustě ruku Bartoňovu vyhoupl se na zídku (Holeček 453). Frantík vezma pocháp spadl do zahrady Kojanovy (ib. 453). „Ovšem, ovšem, vždyť vy ani nemáte britské příslušenství,“ dodal, bystře přikročiv ke stolu a nahlédna tu do rozložených papírů (Čapek Chod 60). „Co tedy bylo s ní, jak povídáš?“ tázal se otec usedna zase ke stolu (ib. 227, pod. na str. 79, 189, 242). „No, co pak?“ otázala se dcera, k matce ani nevzhlédnouc (Herrmann 45).

U spisovatelů současných se tato odchylka najde už jen zcela výjimečně. Našel jsem jen dva doklady: Hrábková odložila punčochu, a sáhnouc po listě, čtla jej (Morávek 20). Jarmila bděla sama, nenechajíc si dítě vzíti z ruky (Durych 154; snad autor chtěl napsat nenechávajíc).

Toliko u sloves říci a moci se užívá vesměs jen přechodníku přítomného i v platnosti přechodníku pro současnost i v platnosti přechodníku minulého. Tato odchylka je však způsobena nedosti jasným vidovým zabarvením obou těch sloves. Srov. tyto příklady: …a když se ozval neuvěřitelně hlomozný hlahol, sáhla Dora po rukavicích řkouc sestře, že je čas jíti (Vančura 11). To řka pokračoval zase v práci (Kopta 107). Muž přecházel, nemoha zblednouti (Durych 14). Nemohouc nalézti vysvětlení, rozběhla se do sousední kuchyně (Morávek 20).

Mnohem řidčeji se najde přechodník minulý místo budoucího. Autoři tak nepíší; právem mají patrně za to, že by takové užívání přechodníku minulého mohlo vésti k dvojsmyslu, zejména u čtenářů, kteří platnost přechodníku minulého dobře znají (vyjadřuje děj minulý předčasný).

Toto míchání přechodníku minulého a budoucího v starší literatuře je zřejmým projevem úpadku jazykového citu pro přechodník budoucí. Novější spisovatelé se tomu vyhnuli prostě tím, že přechodník budoucí ze svého jazyka škrtli.

[137]4. Velmi spletitá se zdá v theorii otázka, jakým přechodníkem by se měl vyjadřovati děj předčasný k praesentu gnomickému[1] nebo k praesentu, jenž vyjadřuje děj pravidelně se opakující. Děj předčasný k praesentu gnomickému nemůže míti jinou platnost než zase platnost praesentu gnomického; ale pro děj přítomný předčasný nemáme v jazyce zvláštního přechodníku. Děj předčasný k praesentu opětovanému je logicky i minulý i přítomný i budoucí, právě jako onen opětovaný praesens sám. Chodím denně na procházku znamená: včera jsem šel, dnes jdu, zítra půjdu; tuto řadu můžeme podle libosti prodloužit i do minulosti i do budoucnosti. Praesens je tu aritmetickým průměrem. Děj předčasný však má rovněž průměr v praesentu, protože se stejně opakuje. Je tedy opět dějem přítomným předčasným jako u praesentu gnomického.

V praxi se tento případ zpravidla řešil tak, že se děj vedlejší vyjadřoval střídavě přechodníkem minulým nebo budoucím, na př. Nezabiv medvěda, neslibuj kůže. Žádný, rozsvítě svíci, nepostaví ji do skrýše ani pod kbelec. (Příklady z Gebaurovy-Ertlovy Krátké mluvnice české. Vyd. 10, str. 171.) Norma zde poskytovala spisovatelům volnost.

V literatuře současné se stav zde značně zjednodušil tím, že přechodník budoucí zatím odumřel; užívá se tu přechodníku minulého. Ve starší literatuře se arci najde i přechodník budoucí: Tři křížky ze svěcené lísky zatýká hospodář o velkonocích do každého svého pole a poklekna před ně modlí se (Holeček 123). U spisovatelů současných se však v takových spojeních najde jen přechodník minulý: Kolikrát, podlehnuv osudu, říkáš si o samotě… (Konrád 52). Jí (Američan) jen pravou rukou, rozkrájev si nejdříve pečlivě celý pokrm na talíři (Hoffmeister 44). Na stanici otevře (černoch ve vagoně) dveře, spustí schůdky a podloží stoličku, pečlivě očistiv zábradlí dvířek (ib. 157).

5. Ze syntaktických chyb, které autorům z nepozornosti proklouznou, nejzávažnější je užití přechodníku na vyjádření děje následného. Děj následný se v psychologii jazyka považuje za důležitější nebo aspoň za významnější než děj předčasný, a proto jej nelze vyjadřovat přechodníkem; jazyk si pro něj [138]tvaru přechodníkového ani nevytvořil. Máme na př. větu: Rozloučil se s přítelem a odešel. Děj prvý, předčasný lze vyjádřit přechodníkovou vazbou (Rozloučiv se, odešel), nikoli však děj druhý, který je následný.

Tuto zásadu cítíme jako samozřejmou. Za rozličných okolností však vznikají případy, kde se tato zásada nemůže uplatnit tak jasně a kde je autor sváděn k chybě. Na př.: Praskla vodní roura, chrlíc z dlažby lidem pod nohy své špinavé proudy (Mrštík 61). Zde se autor dopustil zřejmé chyby asi proto, že při slově praskla neměl na mysli už děj sám, nýbrž stav vzniklý prasknutím roury; užil tedy přechodníku přítomného, jako kdyby oba děje byly současné.

Nejčastěji vyjadřují autoři děj následný přechodníkem tehdy, když dva děje následují za sebou velmi rychle, v zápětí, takže vzniká dojem, že jsou současné. Na příklad: Pak otevřel oči, dívaje se jako tupě a bez vědomí kolem sebe (Nováková 165; nejdřív otevřel oči a pak teprve se mohl dívat). Usnul brzy poté, když matka odešla pro vytoužené věci, a probudil se dosud jen jednou, žádaje o vodu (Kopta 93). I město dole pod hotelovým oknem spalo, probouzejíc se prvními šramoty (Křelina 159).

Omylem se vyjadřuje přechodníkem děj následný také tehdy, když časová posloupnost dějů není dost výrazná. Zdá se pak, jako by oba děje byly současné, ve skutečnosti však jeden z nich začíná později. Pro tento svůj pozdější začátek nemůže býti pokládán za děj současný a přechodník se pro něj nehodí. Na příklad: Přiblížila se k otci, snažíc se uchopiti jeho ruku (Němeček 24). Scházívali se na večer budíce viditelnou zvědavost u známých lidí (Vančura 38). (Princ Danilo) rukou dává rozkazy, jen paží, jen hrotem meče je píše do vzduchu, ale jeho vojáci předobře rozumějí tomuto písmu, letíce vpřed po skalách a úbočích jako kamzíci (Konrád 90). Ale byly dny a hlavně noci, kdy za ním sám chodíval a vláčel ho po krčmách, střídavě mu předčítaje své verše a zpovídaje se mu ze svých trampot (Kožík 86).

Někdy nastává u autora omylem zvrat dějové posloupnosti, t. j. autor omylem pokládá děj následný za předčasný a vyjádří jej přechodníkem minulým. Tato chyba se vyskytuje sice vzácně, ale doklady se přec jen najdou: Přistoupila k svému synu, ujavši ho za loket (Čapek Chod 47; správně má býti: přistoupivši vzala ho za loket). Tak i já jsem [139]zalezl a složil tlapky, svinuv se do vlastního tepla (Havlíček 320; místo: složiv tlapky, svinul jsem se).

6. Přechodník ve větě má platnost doplňku (někdy jej ovšem bereme spíše v platnosti příslovečného určení). Jako doplněk určuje blíže především přísudek věty a teprve přes přísudek se vztahuje k podmětu věty. Nehodí se tedy za bližší určení samého podmětu; k tomu se hodí jen přívlastek, a ten se nemůže vyjadřovati přechodníkem. Občas se autoři z nepozornosti této chyby dopustí, jak ukazují tyto dva doklady: Vtom pocítil Jindra těžký dotek, někdo ho vzal za nosítka na rameni zavěšená a zatřásl jimi. Byl to fenrych, poslední v šiku prapor uzavíraje (Čapek Chod 346). (Zde se blíže určuje podmět, nikoli však přísudek, a proto tu nemůže být přechodník, nýbrž příd. jméno odvozené od přechodníku: Byl to fenrych, uzavírající v šiku prapor.). „Dejte mi pokoj!“ odbyl ho Francek, nenávidě Káchu jako všecky „škrabáky“ (Moravek 130; stejný případ, správně by bylo: nenávidící).

7. Přechodník pro současnost vyjadřuje děj současný s dějem věty. Tomu je třeba rozumět tak, že oba děje probíhají současně. Nelze přechodníkem vyjadřovat děj, který se s dějem věty střídá. Tato chyba je u dobrých spisovatelů celkem řídká. V našem materiálu je v tomto dokladě: Přecházel po pokoji, chvílemi usedaje (Nový 161).

8. Mezi dějem vazby přechodníkové a dějem věty musí býti těsná souvislost; při tom přechodník vyjadřuje děj průvodní, vysvětlující. Děj, který s dějem věty nesouvisí přímo, který jej nedoplňuje ani nevykládá, nehodí se do vazby přechodníkové. Cítíme to jako zřejmé prohřešení, jestliže autor přes to takové dva děje spojí přechodníkovou vazbou. U dobrých a pečlivých autorů se to stává jen málokdy: V hospodě seděli starosta s řídícím, shodujíce se v tom, že všecko na světě je teď zlé (Čep 15; vztah obou dějů je velmi volný a vůbec celý výraz je příliš eliptický. Lépe by bylo: V hospodě seděl starosta s řídícím. Rozmlouvajíce spolu, shodovali se v tom, že…) Kvílela pro dítě, majíc vlasy rozcuchány a rysy strhány (Havlíček 260; opět jsou spjaty děje nesourodé).

9. Říkává se, že přechodník minulý nelze tvořiti od sloves trvacích a že tvary jako prosiv, dělav, uváděné ve vzorech časování, jsou vlastně chybné (nebo lépe: neexistují). Mají se prý uvádět jen tvary dokonavé (poprosiv, udělav). Toto mínění není plně oprávněno. Je pravda, že mezi minulými přechodníky [140]mají velikou většinu tvary od sloves dokonavých, ale přes to lze najíti doklady minulých přechodníků i od sloves trvacích a opětovacích, a není to užití chybné. Na příklad: Bylo na jaře, jednou večer, když starý Šulc ve svých okovaných těžkých střevících, hlomoziv chvíli na tmavých schodech, vstoupil do světničky mladého filosofa (Jirásek 212). A tak mnoho sem tam uvažovav zvolil cestu prostřední (ib. 222).

U Kratochvíla čteme tvary končiv (125), byv tázán (128), u Vančury praviv (73). Jak vidíme, příklady ukazují jednak na slovesa, jejichž vid se v minulém čase cítí nezřetelně (pravil, tázal, varoval) nebo u nichž se vid skončený neobjevuje (hlomozil, uvažoval) anebo kde je děj sice předčasný, ale při tom opětovaný (byl oddalován).

Přechodník minulý vyjadřuje arci děj předčasný, ale z toho ještě neplyne, že je vždy nezbytně nutné vyjadřovati tento děj slovesem dokonavým. Je sice logické, že tento děj musí býti skončen, vždyť je předčasný, ale někdy je potřebí více než jeho skončení zdůraznit jeho trvání nebo opětování. Pak nezbývá než užít slovesa trvacího nebo, je-li třeba, opětovacího; minulý přechodník pak sám svým tvarem naznačuje, že jde o děj, který skončil dřív než děj věty. Takového druhu by byly tyto věty: Dlouho jej marně prosiv (zdůrazněno trvání), na konec se urazil a víckrát jej už o nic nežádal. Byv návštěvami od své práce neustále vyrušován (zdůrazněno je opětování), poručil, aby k němu nikoho nepouštěli. Této možnosti však naši spisovatelé — kromě několika řídkých výjimek — neumějí využít. Je to snad strach z chyby či nedostatek smyslu pro pravý význam přechodníku minulého?[2]

10. Někdy se stane, že spisovatel chce vyjádřit přechodníkem děj minulý předčasný opětovaný, který se však střídá s dějem věty. To je případ podstatně odlišný od případu, o kterém jsme právě mluvili. Schematicky jej lze označit takto: . — . — . — . — (. děj předčasný vyjádřený přechodníkem, — děj hlavní vyjádřený přísudkem), kdežto případ předešlý má schema toto: . . . . . . . — — — nebo . . . . . —.

Normou není tento případ stanoven a spisovatelé si s ním nevědí rady. Raději se mu proto vyhýbají. V našem materiálu [141]jsou dva případy tohoto druhu: Kradla (Ježibaba) děti, a železnými zuby zakusujíc se jim do hrdla, mrtvé je házela na krov svého obydlí (Mrštík 102).

V obou případech spisovatelé sáhli po přechodníku současném. Učinili tak snad z rozpaků, nevědouce, kterého přechodníku zde užít, nebo z omylné představy, že děje jsou současné. Ale ať to učinili z toho nebo z onoho důvodu, cítíme, že volili tvar nevhodný. Není zde na místě přechodník přítomný, nýbrž minulý. Minulý přechodník však v tomto případě nemůže býti opětovací jako ve větách, které jsme si uvedli v předešlém paragrafu, nýbrž musí býti dokonavý. Význam opětování tu nelze tvarem přechodníku vystihnout, ten musí vyplynout jen z celkového smyslu věty, zejména z opětovacího vidu slovesa určitého v přísudku. Tím se tento případ stává analogickým k případům s praesentem gnomickým (viz odstavec 4). Uvedené věty by tedy měly znít takto: Ježibaba kradla děti, a železnými zuby se jim (nebo: každému z nich) zakousnuvši do hrdla, mrtvé je házela na krov. (Po každé takové rodinné hádce) tatínek, bouchnuv dveřmi, se dával do práce se zuřivou úporností.

11. Zbývá ještě zmíniti se o rozdílu významu mezi passivním přechodníkem přítomným a minulým.

Současnost trpného děje vyjadřuje jen přechodník sloves trvacích a opětovacích: Kačka je obsluhovala, jsouc chytána od mužských za boky (Morávek 78). (Přátelé) utíkali s ní, zběsile, takže zůstávala pozadu, jsouc vlastně vlečena (Konrád 49). Myslila si, že bych se mohl cítit pokořen, jsa neustále vyháněn, tu z ložnice, ze síně a na konec i z vlastního pokoje (Havlíček 149).

Passivní přechodník přítomný sloves dokonavých vystihuje stav vzniklý z děje. Na př. (Zhýralec) o nic se nestará a ničeho nedbá, jsa zhnusen láskami, světem a nejvíc sám sebou (Křelina 134). Barány mu vstrčil do ruky jakousi minci, jsa zřejmě dopálen (Vančura 44).

Passivní přechodník minulý se hodí tam, kde autor chce vyjádřit, že stav vzniklý z děje netrvá, nýbrž že se skončil, nebo kde nechce trvání stavu zdůrazňovat, jak to dosvědčují tyto věty: Tehdy český král, raněn byv v turnaji, ležel v Paříži nemocen (Fryček 45; slovy v turnaji je naznačeno, že autoru jde o děj, nikoliv o trvání stavu, jinak byl by asi užil přechodníku [142]přítomného: král, jsa raněn, ležel v nemocnici). Na podlaze (slunce) kladlo světelný pás, který po dvou hodinách zmizel, byv pohlcen sousedním křídlem (Němeček 102). Hugo Hynek Hajn zemřel jedenáctého listopadu 1926…, byv stižen novým záchvatem mrtvice (Havlíček 299).

12. O nahrazování vazeb přechodníkových gallským akusativem (Šel, ruce v kapsách) a francouzským doplňkem (Drobná a nervosní, sedla si naproti babičce) bude zmínka v následujícím oddíle.

 

4. Stylistická platnost přechodníku

Ve stylistickém užívání přechodníků jsou mezi jednotlivými spisovateli nemalé rozdíly a není ani možné stanoviti všechny zásady s platností všeobecnou. Ale i tak lze aspoň některé zásady vystopovat s nepochybnou určitostí a stanovit, do jaké míry se jimi spisovatelé řídí.

1. První takovou zásadou je: přechodníků se v beletrii neužívá v přímých řečech. Je to vlastně jen logický důsledek toho, že přechodník je útvar naveskrz knižní, mrtvý v jazyce obecném a neobvyklý i v jazyce hovorovém. Snažíce se v přímé řeči přiblížiti se rázu řeči mluvené, spisovatelé se tu přechodníkům vyhýbají. Odchylek od této zásady, sice nepsané, ale tím důsledněji zachovávané, najdeme celkem nemnoho. Čapek Chod v řeči Paváka mladšího k Jiřině na str. 318—320 užil snad úmyslně několika přechodníků, zvláště tam, kde vzpomínky svým epickým rázem překrývají hovorový tón řeči, na př. Tehdáž sedíce na tamním nábřežíčku pod akáty přešli jsme náhle z Candida ku předmětu, o němž jsme nikdy před tím ani už potom nemluvili (318). Podobně je tomu u Jiráska v přímé řeči Thámově (str. 286).

Ze spisovatelů současných se přechodník v přímé řeči občas objevuje u Vančury a Havlíčka. U Vančury, který přechodníků užívá nejčastěji ze všech spisovatelů a rád i v rozhovorech svůj výraz uměle stylisuje, nás to arci nikterak nepřekvapuje. Na př.: „Budu odcházeti velmi těžce, vida tolik přátel, jež nic nepřiměje, aby opustili své město,“ pravil Tomáš (180; podobně na str. 29, 118, 145). Příklad z Havlíčka: „Hleď,“ rozváděla vášnivě svůj námět, „vždycky si přál, aby mezi námi žil, nejsa viděn“ (197; pod. 244). Ve svatebních proslovech (str. 110) nejsou přechodníky tak nápadné jako v tomto příkladě, kde je dokonce přechodník min.: Měl jsem tisíc chutí… křičeti do [143]bílých tupých tváří: „Pitomci! Pitomci! Já sám po zralé úvaze, vyčkav příležitosti, sestrojil jsem tuto smrt!“ (297).

U ostatních spisovatelů je přechodník v přímé řeči velikou vzácností. U Jeřábka se najde jeden přechodník v přímé řeči Horymírově: Dokonce i ženy odcházejí z domovů, vlekouce děti a kojence (35).

2. V neužívání přechodníků v přímé řeči se tedy většina spisovatelů nápadně shoduje. Tuto zásadu lze stanovit zcela určitě. Stanovit však ostatní případy, kdy se spisovatelé přechodníkům nápadně vyhýbají, není už tak snadné. Velmi tu záleží na celkovém rázu slohu jednotlivých spisovatelů, vždyť jsme na statistice viděli, jak veliké jsou rozdíly v hustotě přechodníků. V úsečném, úryvkovitém slohu Svatoplukově není vůbec pro přechodníky místa. Bohatě rozvětvená věta Havlíčkova by se však bez přechodníků těžko obešla. Také do ornamentálního a stylisovaného výrazu Vančurova se přechodníky hodí velmi dobře. Pěkně také doplňují živý a jemně, při tom však bohatě prokreslený sloh Durychův. Musíme však býti opatrní při tomto posuzování záliby spisovatelů v přechodnících, protože naše statistika uvádí procento vždy jen z jediného díla jednotlivých spisovatelů. Toto procento tedy platí jen pro uvedený jeden spis, nikoli pro celé dílo, a nelze na této statistice budovat nijaké srovnávání slohu jednotlivých spisovatelů. Vzdáme se proto svůdné příležitosti srovnávat spisovatele mezi sebou a vyvozovat z počtu přechodníků bůhvíjaké závěry pro jejich sloh nebo opačně pro vztah přechodníků k jejich duševnímu ladění. S větší bezpečností můžeme stanovit platnost přechodníků v jednotlivých druzích slohu. V našem materiálu se více méně zřetelně uplatňují tyto zásady:

a) Přechodníky nebývají v pasážích retrospektivních, kde si hrdina vzpomíná na něco minulého (příklad: úvodní kapitola Havlíčkova románu), nebo kde je samomluva (na př. Neff 187—191, 201—205), nebo kde se autor vžívá přímo do duševních stavů líčeného hrdiny (srov. román Svatoplukův).

b) Přechodníky bývají vzácné ve statích úvahových. Tento zjev lze pozorovat velice často (Němeček 183—188, Křelina 81—90, Vančura 37—38 atd.). I v líčeních bývá přechodníků málo (na př. Konrád 113—116).

c) Přechodníky nebývají v těch pasážích, které mají ráz [144]přímého souvislého vypravování hrdinova. Je to do značné míry analogie přímé řeči.

Proti těmto případům lze stanovit případy, kde se naopak přechodníků užívá poměrně hodně. Je to především epický sloh, vypravování s t. zv. epickou šíří a epickým klidem. Typický je pro takový typ slohu Vančura a Morávek, zčásti i Kopta (zejména pro přechodník minulý) a Durych. Má-li se však vystihnout prudký spád děje, autoři se přechodníkům zpravidla vyhýbají (srov. Křelina str. 107—124).

3. Jak vidíme, má přechodník svou zvláštní stylistickou platnost. Je to útvar spíš epický než lyrický nebo úvahový. Užívá se ho tam, kde se děje kříží navzájem a kde je potřebí semknout je dohromady těsněji, než by to mohla učinit slovesa v tvaru určitém. Děj, jehož závažnost uznává autor za menší, vyjádří se přechodníkem. Tím není omezena jeho dějová platnost, protože se v přechodníku cítí dějové pojetí velmi silně; tím však, že není užito tvaru určitého, děj vedlejší se připíná k hlavnímu velmi těsně a vytváří s ním takřka jediný celek.

4. Proto užívají spisovatelé rádi přechodníků tam, kde by sloveso určité myšlenku zavedlo příliš do šířky a tím ji tříštilo. Konrád rád sahá po přechodníku ve větě vedlejší, aby se dvojitá myšlenka věty vedlejší těsněji semkla dohromady a nepřetížila příliš celé souvětí. Z mnoha případů tohoto usu si uveďme jeden: A ani jeden z chlapců se nezačervenal; leda z přílišné a svéprávné horlivosti, když o tom opět vyprávěli Vilémovi, předstihujíce jeden druhého ve vášni, s níž se před ním dušovali, překotně se odvolávajíce na svou lepší schopnost paměti, ba dokonce i na výbornější školní prospěch (162).

Také u ostatních spisovatelů najdeme často podobné případy, i když ne vždy tak nápadné. Na příklad: (Zůstal) věren ideálům, jež historie učinila marnými, zbavivši je cíle (Glazarová 184). Dal Soni několik bezmyšlenkovitých napomenutí, aby se zaměstnávala radostnějšími věcmi a aby obrátila zřetel k nadějné budoucnosti, nechávajíc minulost klidně spáti (Havlíček 180). Když ujednal spolek s Uhry, smířiv se i s Kazimírem Polským, a když najal veliké vojsko,… (Fryček 45).

5. Snaha po těsném semknutí věty vede k užívání přechodníků zejména ve větách uvozovacích. Příkladů lze uvésti veliké množství, na př.:

[145]„To všecko je zvyk,“ promluvil vážně doktor Lón, blýskaje skly a zvedaje bradu (Čep 69).

„Nic nevěděl, otče!“ zvolá Neklan, přidržuje si ruce před obličejem (Jeřábek 144).

„Nu tak! Teď!“ zvolala, udeřivši po třetí do kláves (Durych 70).

„Tak ses naběhala, Nelly,“ shrnula babička, seznavši, že Nelly dokončila svou historku (Neff 14).

„Jeď si, kam srdce ráčí,“ pravil, usmívaje se (Nový 38).

— Ale to je novinka, podivil se Vaňka, chňapnuv po tomto soustu s velikou lačností (Kopta 23).

Plně chápeme tuto zálibu v přechodnících ve větách uvozovacích. Důraz je přece vždycky větší na přímé řeči než na větě uvozovací. Protože je však v uvozovací větě třeba uvésti — v rozmanité stylistické obměně ovšem — činnost mluvení a velmi často pro větší plastičnost i okolnosti, které řeč doprovázejí, rozrostla by se uvozovací řeč v souvětí a tím by převážila řeč přímou. Aby se tak nestalo, je třeba semknout uvozovací větu co nejtěsněji, a právě k tomu se výborně hodí přechodník. To cítí všichni autoři bez výjimky zcela jasně, a proto užívají v tomto případě přechodníků i ti z nich, kteří si v přechodnících nijak zvlášť nelibují. U některých autorů téměř polovina všech přechodníků bývá právě ve větách uvozovacích. Na př. u Kožíka ze 70 přechodníků přítomných je jich 30 ve větě uvozovací a z 8 minulých 4. U Neffa ze 116 je v uvozovacích větách 64, tedy dokonce víc než polovina.

6. Ale užívání přechodníků není podporováno jen snahou po větné symetrii a z toho vyplývající snahou po těsnějším semknutí syntaktickém. Přechodníky jsou často i ve větách velmi krátkých, kde přece tyto snahy nemohou působit. V takových větách vyložíme přechodníky spíše snahou po těšnějším semknutí myšlenkovém. Autorovi splývají dva děje v jeden těsný celek. Děje vedlejší se stávají takřka nedílnou součástí děje hlavního a prostupují jej.

Nejčastěji se to stává při vyjadřování pohybu, zejména chůze. Zde někdy probíhají dva děje současně, navzájem se doplňujíce. Autor nemá často téměř jiné možnosti tuto současnost (nebo lépe: souběžnost) zdůraznit než právě vazbou přechodníkovou. Na př.: A zakývala hlavou, trochu se usmívajíc (Čep 68). Šli přidržujíce si klobouk a šál (Vančura 161). Již klesal, nemoha dále (Konrád 20). Odešel neohlížeje se (Durych 128). Rychle zula střevíce, a nesouc je v ruce, začala utíkat ze všech [146]sil (ib. 72). Stará bručíc pomalu slézala (Morávek 75). Vešla Hedvika, přinášejíc černou kávu (Neff 12). Děti se rozběhly po chodníčku, stříkajíce na všechny strany (Glazarová 180).

7. Také současnost duševního dění nebo duševních stavů se vystihne přechodníkem lépe a věrněji než kterýmkoli jiným výrazovým prostředkem. Ukáže nám to několik příkladů: Žil tak nevěda o ničem z lidských radostí (Křelina 48). A děti, dívajíce se do její tváře s umíněnou odevzdaností, věřily o ní, že je všemohoucí (Konrád 120). Hleděl jsem naň žasna (Fryček 102). Byli sobě zjevením, objevivše se navzájem všemi pěti smysly (Němeček 20). Továrník, necítě se hněvem, udeřil ho do obličeje (Nový 93).

8. Toho, že vazba přechodníková připojuje těsně děj vedlejší k hlavnímu, aniž jej zbavuje dějové dynamiky, využívají spisovatelé s oblibou k tomu, aby přechodníkem vystihli děj, jehož důsledkem je zdůrazněný děj hlavní nebo opačně. Těsné logické spětí příčiny a důsledku nalézá ve vazbě přechodníkové adekvátní stylistické vyjádření. Na příklad: Odřeknuv účast kteréhokoliv člena vlastní rodiny, zbavil jsem se práva vybírati zdánlivě nezbytné svatební figuriny (Havlíček 97; tím, že jsem odřekl, zbavil jsem se). Urážlivě opakoval stále totéž, ruše soulad jakékoliv hry (Konrád 51; opakoval a tím rušil). Jsouce tři na jednoho mohli ho prostě přehlasovat (Kopta 309; tím, že byli tři, mohli).

Ovšem tam, kde autor nechce zdůraznit těsné spětí příčiny a následku, ale chce zdůrazniti příčinný vztah, tam raději užije souvětí a spojí je obvyklými spojkami příčinnými, důvodovými, výsledkovými a pod.

9. Že je přechodník vhodným prostředkem k těsnému spětí věty a myšlenky, o tom vedle přímých důkazů, jež nám poskytly příklady v předešlých odstavcích, jest i důkaz nepřímý, a to způsob užívání přechodníků passivních. O nich jsme na str. 133 řekli, že jsou proti přechodníkům činným velmi vzácné. I když přihlédneme k tomu, že passivum je v češtině vůbec vzácnější než aktivum, přece je tu nepoměr tak veliký, že jediné tento výklad by nestačil. Jistě tu musí působit ještě něco jiného. Víme, že užívání přechodníků je podporováno právě snahou po těsnějším spětí. Nuže, tuto výhodu plně poskytuje jen přechodník činný. V rodě trpném je však vazba, která, ač vystihuje také stav jako následek děje, se připojuje ještě těsněji než přechodník, a to je vazba doplňková s příčestím trpným.

[147]Tyto vazby najdeme i u spisovatelů starší skupiny, na př.: S počátku naslouchala Pavlína, jako by neslyšela, se vzdorem, nakloněna nad svojí prací (Herrmann I-II, 208). Ale teprve u spisovatelů současných se objevují doplňkové vazby s příčestím trpným hojněji a pravidelněji, zatlačujíce přechodník trpný. Příkladů lze uvésti veliké množství. Řečník mluví o racionalisaci, strojích, dělnících, kteří, ochuzeni, nejsou dobrými konsumenty (Svatopluk 168). Otázán však, nepřetvařoval se (Kožík 314). Donucen k tomuto ústupku, Barány se nepřestal ohlížeti (Vančura 48). Dobytek po dvou kusech vehnán do ohrad bučí a odhání ocasy mouchy (Hoffmeister 82). A vládyka Horymír vyjde z podzemí, sledován ozbrojenci (Jeřábek 207). Byla to jednoduchá, ale poměrně vysoká budova,… ale delší dobu nepoužívána, velmi zchátrala (Konrád 98). Jako k slavnostní iluminaci namontovány, tyčí se na nich (kaštanech) nesčetné žárovičky lepkavých pupenů (Glazarová 137). Jiřiny klesaly, popáleny předčasným podzimním mrazem (Durych 89).

Tyto passivní vazby doplňkové cítí dnes autoři jako vazby významem rovnocenné s vazbami aktivních přechodníků, jak svědčí tyto ukázky: A děd, uchvácen starým hněvem, anebo spíše předstíraje,… že se stále ještě zlobí, když si na to vzpomene, křikl (Nový 104). Jí však bylo, jako by skutečně dlela u pana Kryštofa, napjata očekáváním a tajíc dech (Konrád 86).

Možná, že tato záliba ve vazbách doplňkových s příčestím není nikterak projevem vývoje jazyka, nýbrž jen pomíjivou módou (všechno nasvědčuje tomu, že je to skutečně jen móda), ale přes to ukazuje, jak silně se ve slohu projevuje sklon k těsnému spojování myšlenek. Tento sklon zachraňuje přechodník činný od vymření, ale zároveň odsuzuje přechodník trpný k pouhému živoření.

10. Týž zjev pozorujeme i u jiných vazeb přechodníkových značících stav. Jsou to zejména vazby přechodníku slovesa býti s příd. jménem (jsa spokojen) nebo s podst. jménem (jsa úředníkem) a vazby přechodníku slovesa míti s předmětem (maje hlavu plnou starostí). I místo těchto vazeb jsou čím dál tím víc v oblibě vazby bez přechodníků. Tím, že vyjádření dějového pojetí přechodníkem slovesa býti a míti, třebas je v takových případech jen více méně formální, je tu úplně potlačeno, ztrácí vazba naprosto svou dynamiku a tím se dostává do těsnější závislosti na přísudku věty. A právě pro tu těsnější závislost se tyto vazby bez přechodníků v dnešním jazyce velmi šíří, jak je vidět na těchto několika příkladech, které jsou jen vybrány [148]z většího množství: Lesklý, jako z kovu, pružný a pevný, odhodil (list) roušku, která skrývala jeho dospívání (Glazarová 199). Bystrá, nadaná rychlým postřehem, hned se vyznala v situaci (Neff 15). „Tak se to musí,“ přikyvovala teta, hrdá na svou paličatost (Havlíček 87). Byl nejpoctivějším pracovníkem ze všech, stále ochoten pomoci (Kožík 328). Zdrželi se sotva chvíli, žádostivi procházeti se ulicemi (Vančura 32). A tu se dala vésti, nepozorná, zavěšují-li zvenčí zámek (ib 173). Po stranách seděly obě mladší dívky, podobny prvním písním slavičím (Durych 35). Opilý vnikl (Jan) v noci do chléva (Svatopluk 44). Už dva roky tak sedávali, často po celé hodiny neřekli slovíčko, prostě rádi, že jsou u jednoho stolu (Neff 119). — „Díky, drahý Gérarde!“ loučil se Bouquet, v jedné ruce štětec (Kožík 225). „Soňo,“ řekl jsem unyle, sedě na nízkém taburetu, hlavu skloněnu, ruce sepjaty na klíně (Havlíček 74). Gabryška stojí u schodů, široký úsměv ve vzhůru obrácené tváři (Glazarová 8). Chodily jako řeholnice, oči sklopeny, loket přitažen (Vančura 94).

Vazby s vynechaným slovesem býti mají oporu v čistých adjektivních doplňcích (na př. Vrátil se z ciziny chud); pod vlivem snahy po těsnějším semknutí mění se vazby přechodníkové v tyto vazby doplňkové, což je ulehčeno tím, že hranice mezi oběma těmi vazbami vždy byly velmi neurčité. Zato vazby s vynechaným přechodníkem slovesa míti se rozšířily pod silným vlivem podobných vazeb francouzských a nelze je pokládat za čistě české, je-li na tvaru podst. jména jasně patrný akusativ. Lze-li však tvar podst. jména vykládat jako nominativ, je možno v těchto vazbách vidět pokračování starobylých dodatkových vět neslovesných a nelze je pokládat za chybné.

Obojí jmenované vazby jsou nyní velmi v módě a dá se očekávat, že časem jejich obliba zase poklesne. Nejsou však ani zdaleka tak časté (aspoň v rozbíraných spisech) jako doplňkové vazby s příčestím trpným, o nichž byla řeč v odstavci 9. Normální vazby přechodníkové jsou vedle nich u všech spisovatelů častější, u některých dokonce o mnoho častější. Na př.: Děvečka na něj počkala, jsouc opřena o oblouk bramborového košíku a nohu majíc v brázdě (Křelina 24). Sama jsouc čtenářka, nutila mě čísti beletrii (Havlíček 90). Ondřej vyšel z jeho úřadovny, maje v prsou olověnou tíhu (Němeček 359) atd.

Možná, až časem poleví přechodná obliba vazeb doplňkových, vykrystalisuje se přesnější rozdíl v stylistické platnosti jejich a vazeb přechodníkových. Dnes je prozatím usus spisovatelů zde nevykvašen a nelze říci o něm konečný úsudek.

[149]11. Pro své stylistické vlastnosti je přechodník ve psaném jazyce spisovném útvarem stále živým, třebaže v jazyce obecném[3] a z valné části i v jazyce hovorovém již dávno odumřel. Proto také nepůsobí nikterak dojmem archaistickým nebo příliš papírovým, jak působívají zpravidla útvary odumřelé. Umí-li ho autor užít správně podle gramatické normy a na vhodném místě, zní přechodník zcela přirozeně. Nápadně působí teprve tehdy, užívá-li se ho příliš často; potom skutečně dodává slohu zabavení archaistického (na př. u Vančury).

V jedné větě snášíme bez námitek několik přechodníků vedle sebe tehdy, jsou-li navzájem souřadné. Takový případ nastává velmi často, na př.: Ta (píseň) by byla přetrvala léta, budíc paměť lidskou, která je krátká, a oživujíc jeho zhaslé dni (Křelina 64). Bránila se, kuckajíc se smíchem a pleskajíc ho přes ruce (Neff 109).

Sejdou-li se ve větě dva nesouřadné přechodníky, autoři dbají, aby je od sebe řádně oddělili jinými členy větnými: Ale v hostinci, hledíce na obrazy velikánů své minulosti…, tvrdili spíše opak, jeden přes druhého čerpajíce ze studně dějin vědra pravdy. (Konrád 164).

Dva nesouřadné přechodníky, jdou-li těsně za sebou, působí totiž poněkud rušivě, snad i z toho důvodu, že se takovému spojení autoři vyhýbají, a proto je velmi vzácné: Muž se zastavoval, chodě po kuchyni, nerozuměje ničemu (Durych 16).

Jako nadměrné cítíme též takové užití přechodníku, když je v souvětí přechodníkem rozvita víc než jedna věta. Působí to na nás asi tak, jako když se v téže větě bez nezbytné potřeby opakuje totéž slovo. I tento případ je v našem materiále neobyčejně řídký: Pánové neodpovídali, čekajíce, až se (číšník) vzdálí, ale otálel prodlužuje své služby (Vančura 74). Vstoupil neodkládaje čepice a nepouštěje hole z ruky a popíjeje pomalu u výčepu kalíšek slivovice hledí šikmo k jedinému osvětlenému stolu (Čep 21; tento případ je krom toho komplikován tím, že čtenář při čtení přiřadí omylem třetí přechodník k prvé větě a teprve dodatečně poznává svůj omyl).

 

V. Závěr

Z příkladů, které jsme uvedli, vyplývají tyto všeobecné zásady o užívání přechodníků v současné beletrii:

[150]1. Přechodníků se nyní užívá méně než v literatuře starší, zejména přechodník minulý je na zřejmém ústupu, ale přes to je přechodník (vyjma přechodník budoucí) útvar ve psaném jazyce stále živý.

2. Správné tvary přechodníku zachovávají spisovatelé přesně.

3. Proti správnému skladebnému užívání přechodníků se u našich dobrých autorů najde sice chyb celkem málo, ale jsou to někdy odchylky velmi závažné (na př. přechodník vyjadřující děj následný, přechodník v platnosti přívlastkové a pod.).

4. Stylistickou platností přechodníku je připojovat průvodní děj těsně k ději hlavnímu bez porušení jeho dynamiky; této jeho platnosti se využívá s výhodou zejména v bohatém slohu epickém, ve větách uvozovacích a pak ve větách, kde přísudkem je sloveso pohybu nebo duševního dění.

Přechodník v češtině je útvar sice knižní, dosud však nikoli papírový. Užívá-li se ho s mírou, nezní ve psaném jazyce nijak archaisticky. V české mluvnici má dosud pevné místo a tomu, kdo si vypěstuje jemný cit pro jeho užívání, poskytuje vítané výhody stylistické.

Nelze tedy přechodníky odsuzovat ani před nimi varovat. Nelze však do nich také nikoho nutit. Autor, který je dobrý stylista, musí sám poznat, čeho k svému výrazu potřebuje. Jestliže pozná, že se přechodníky dobře hodí do jeho slohu, že by jeho sloh bez nich byl ochuzen, nebude se jím zajisté vyhýbat. Právě tak by bylo bláhové, aby se do nich nutil, když se bez nich docela dobře obejde.

Bude ještě třeba prostudovat přechodníky v jazyce odborném; zde patrně bude obraz poněkud jiný. Jistě bude jiná stylistika přechodníku, snad budou některé odchylky v syntaxi a možná, že i v tvarosloví. Možná, že na př. přechodník budoucí, v beletrii mrtvý, má v jazyce odborném možnost uplatnit se víc.

---

[1] Praesens gnomický vyjadřuje děj časově neomezený, který se může konati kdykoliv. Proto se ho užívá často v příslovích, ve výrocích obecné platnosti, v popisech zjevů pravidelně se opakujících, ve vyličování vlastností, zvyků a p. (Gebauer-Ertl, Mluvnice česká II, 1926, 229n.).

[2] Zdá se, že se spisovatelé tomuto užití přechodníku vyhýbají spíše proto, že jim — a patrně právem — připadá strojený a značně nevýrazný; s určitým tvarem slovesným tu spisovatelé pochodí daleko lépe. R.

[3] Ustrnulé tvary přechodníkové, dosud žijící v nářečích moravských, nejsou přechodníky v pravém slova smyslu. Jsou to již tvary s platností adverbiální.

Naše řeč, volume 25 (1941), issue 5-6, pp. 129-150

Previous Židoveský

Next Antonín Opravil: Úřední jazyk