Úřední jazyk

Antonín Opravil

[Articles]

(pdf)

-

Jako se pastýřský list v ničem nepodobá ultimatu, nepodobá se v ničem ani obchodní dopis odůvodnění rozsudku nebo vládnímu nařízení, ministerskému výnosu, úřední vyhlášce anebo jiné úřední písemnosti. Jako je sloh náboženský, diplomatický, obchodní, soudní a právnický, je kromě mnohých jiných slohů i sloh úřední jako vyjadřovací způsob, kterého se užívá při jednání mezi úřady nebo mezi občanstvem a úřady. A je také úřední čeština, t. j. jazyk, v němž naše úřady jak v ústním, tak písemném styku vyřizují své vnitřní i vnější věci, tedy jazyk, kterým jednají dílem mezi sebou, uvnitř úřadu, dílem navenek, se stranami.

Úřední čeština je po pravdě dvojí: buď dobrá, nebo špatná, podle toho, řídí-li se i při svém zvláštním rázu zásadami dobrého slohu vůbec čili nic. Řekl-li nebo řekne-li však u nás někdo — a nemusí to být zrovna filolog — „naše úřední čeština“, myslil a myslí tím zpravidla češtinu, která se od spisovného jazyka liší nejen nemírnou snahou působit dojmem autoritativnosti, zahrnující v sobě podivuhodnou koženost a nabubřelost úředního vyjadřování, ale i nedostatkem náležitého zřetele k pravidlům a duchu českého jazyka.

Před třiadvaceti lety začaly některé úřady vážně usilovat o čistotu a správnost jazyka v úředních písemnostech všech druhů a od r. 1921 po dvanáct let několik nadšenců, kteří v svém mateřském jazyce milovali svůj národ, tříbilo českou mluvu úřední v měsíčníku „Naše úřední čeština“, vydávaném péčí „Vydavatelského družstva českých úředníků železničních v Praze“. Po r. 1933, kdy tento list pro očistu a tříbení české [98]řeči úřední, který měl podle mínění odborníků značný vliv na zušlechtění úředního jazyka, přestal pro nepříznivé poměry hospodářské vycházet, psalo se tu a tam jen o češtině knih, novin, rozhlasu, divadla a filmu, avšak o úřední češtinu zavadil už jenom málokdo, ač kdekdo uznává, že je nezbytně třeba, aby se náš dosavadní úřední jazyk důkladně zlepšil. Teprve předloni na sklonku října postřehl úřad předsedy naší vlády, že úřední vyhlášky, ačkoli se jimi ukládají důležité občanské povinnosti, jsou psány — mírně říkajíc — tak těžkým slohem, že jsou široké veřejnosti málo srozumitelné. Proto samo předsednictvo ministerské rady požádalo všechny naše ústřední úřady, aby věnovaly zvláštní pozornost spisování vyhlášek, které mají být rozšiřovány rozhlasem, a aby je psaly slohem co možná lehkým, lidovým, i prostému občanu snadno pochopitelným. Mimo to doporučilo, aby zároveň se zněním vyhlášky, v níž se pro její zvláštní povahu nelze obejít bez slohových těžkostí, byl dán rozhlasu i lidově sepsaný její výklad, který by byl podán v rozhlase hned po přečtení vlastní vyhlášky. Zároveň připomenulo, aby se v takových vyhláškách přes míru naprosto nezbytnou neodkazovalo na jiné předpisy nebo ustanovení, vyznačené jen formálně paragrafy, články, čísly odstavců a p. Lépe je uvésti vždy také věc, o niž jde, aby tak každý občan byl nejen rychle, ale i úplně a přímo zpraven o tom, co má dělat. V souvislosti s tím předsednictvo ministerské rady doporučilo spisovat také text vyhlášek i plakátů vyvěšovaných a zpráv určených pro tisk takovým slohem, aby jim snadno rozuměl i průměrný občan. Mají ho v největší možné míře přímo poučovati nejen o tom, jaké povinnosti se mu ukládají, ale také o tom, jak se tím pozměňují nebo přizpůsobují úřední opatření předchozí. To je zajisté požadavek věcný, neboť účelem jazyka jako útvaru pospolitého, hromadného jest jeho co možná nejobecnější srozumitelnost. Přišel tedy onen důtklivý pokyn v pravý čas. Nelze upřít, že od té doby jsou psány úřední vyhlášky po stránce srozumitelnosti pečlivěji a lépe než dříve, ale přes to ještě trpí mnohými vadami co do správnosti a čistoty jazyka. Totéž platí v míře ještě mnohem větší o ostatních úředních písemnostech, ač — a to se pořád opomíjí — jsou najisto i ony jednou ze složek, které mají velký podíl v úrovni správnosti nebo nesprávnosti jazyka vůbec.

Pokusím se v několika statích poukázat na hlavní jazykové nedostatky, které se přes potěšitelné výjimky ještě vyskytují v úřední mluvě, a zároveň naznačit, jak je lze při dobré vůli buď předejít, anebo napravit.

[99]I. Abstraktní vyjadřování

Nemírná snaha o papírovou úřednost, nepřirozená ztuhlost a abstraktnost výrazu se v mnohých úředních písemnostech projevuje zejména tím, že se z nich soustavně vylučují výrazná slova česká, především docela běžná a pěkná slovesa, a zbytečně se nahrazují všelijakými hluchými a při tom většinou odjinud vypůjčenými opisy. Pisatelům se patrně zdá, že se tím budí a zdůrazňuje dojem úřední autority, a tak užívají takových rozložených vazeb napořád, vůbec nerozlišujíce případy nutné od zbytečných.

Tak na př. v závěru úředních písemností, kterými jeden úřad o něčem zpravuje druhý, čítáme do omrzení tuto otřelou větu: „O tom činí se (!) sdělení…“. Nač „činit sdělení“, když druh činnosti je tu zřetelně vyjádřen? Proč ne krátce: Sděluji nebo Sdělujeme Vám to? Hned tu však sluší podotknout, že náš jazyk není tak chudý, aby kromě slov „sděliti, sdělení“, jednostranně oblíbených v úřední mluvě, neměl jiné výrazy, které to, oč běží, vystihují stejně dobře, ba ještě lépe. Tu jsou: Oznamuji nebo Oznamujeme Vám to, O tom Vás uvědomuji nebo uvědomujeme, O tom Vám podávám(e) zprávu, To Vám dávám(e) vědět, To Vám dávám(e) (Vezměte to) na vědomí nebo na vědomost a p. Nebo jiná ukázka (ze soudní vyhlášky): „Činí se tudíž všeobecné vyzvání, aby soudu podávány byly (!) zprávy o N. N.“ Proč ne prostě a jadrně: Vyzýváme tedy každého, kdo o N. N. něco ví, aby nám o tom podal zprávu, aby nám to oznámil, nebo: Kdo o N. N. něco ví, nechť nám podá, podej nám o tom zprávu, oznam nám to!

Právě tak jako „činiti“ bývá v podobných nadbytečných a neužitečných opisech také sloveso „díti se“. Na př.: „Pronajímání uvolněných bytů nesmí se díti bez svolení x. úřadu.“ K čemu to rozvláčné povídání? Po česku stačí: Uvolněné byty nesmějí být pronajímány bez svolení atd. Nebo jiný příklad: „Předložení a zaplacení účtů za léčiva a jiné léčebné pomůcky, vydané do 30. září 1940, se děje podle ustanovení platných přede dnem účinnosti tohoto nařízení“ místo: Účty za léčiva atd. se předkládají a platí atd.

Podobně je tomu se slovesem „dojíti“, na př.: „Dokud nedošlo ke kladnému vyřízení žádosti o zřízení zmíněné (!) společnosti, nemůže dojít k jejímu založení“ místo: Dokud nebude kladně vyřízena žádost o povolení zřídit onu společnost, nemůže být založena.

Rovněž slovesa „přikročiti“ se často takto zneužívá, ku př. „Aby mohlo být přikročeno k úhradě výloh spojených (!) [100]s udržováním budov, buďtež ještě předloženy účty za…“ místo: Aby mohly být uhrazeny výdaje na udržování budov nebo: Abychom Vám mohli uhradit výdaje na udržování budov, předložte ještě účty za…

Nejinak je tomu u slovesa „prováděti“, na př.: „Přidělování stanovených dávek tuku jednotlivým spotřebitelům provádí se a prováděti se bude (!) následovně (!)“ místo: Stanovené dávky tuku se jednotlivým spotřebitelům přidělují a budou se přidělovati takto.

A konečně bývá v takových opisech i sloveso „státi se“, ku př.: „Vyhlášení dotyčného nařízení stane se jednak prostřednictvím denního tisku a pak (!) také Úředního listu“ místo: Dotčené nařízení nebo Toto (ono) nařízení bude vyhlášeno jednak v denním tisku, jednak v Úředním listě…

Kdo by neuznal, že ony věty s nežádoucně rozloženými slovesy po těch úpravách prohlédly jako vyčištěný zašlý obraz?

Spolu s tím zbytečným rozloženým slovesným vyjadřováním je v úřední češtině rozšířen návyk nahrazovat neurčitý způsob podstatným jménem, ponejvíce slovesným. Věta „Stanovení kontovacích dat přísluší x. oddělení“ je jeden z příkladů záliby ve vyjadřování jmenném tam, kde tento způsob vyjadřování nemá příčiny v povaze obsahu samého. Kdo si nenavykl myslit způsobem, který býval obvyklý v našich úřadech téměř před čtvrt stoletím, a kdo v něm nesetrvává, užil by v oné větě jistě neurčitého způsobu, neboť se v ní vyjadřuje děj přesně vymezený, individuální, nikoli děj pojatý obecně, jako je tomu na př. ve větě „Nemírné pití lihovin je zdraví škodlivé“. Tedy lépe: Stanovit kontovací data přísluší x. oddělení. Nebo jiný příklad: „Cizí příslušníci nejsou zbaveni povinnosti k předkládání cestovních pasů…“. Oč názornější je tato věta: Cizí příslušníci nejsou zbaveni povinnosti předkládat cestovní pasy…!

O malé dějovosti, ba neživosti úředních písemných projevů svědčí rovněž věty, v nichž se vyjadřuje hlavní myšlenka podstatným jménem slovesným a jím také začíná. Příklady: „Zlepšení hospodářských poměrů jest podle všech známek trvalé“ místo: Hospodářské poměry se podle všech známek zlepšily trvale nebo: Všechno nasvědčuje tomu, že se hospodářské poměry trvale zlepšily. „Stoupání kupních cen zboží se zastavilo“ místo: Kupní ceny zboží přestaly stoupat nebo už nestoupají.

A nyní aspoň jeden odstrašující doklad, jak neobratné, nelibozvučné, ne-li protivné je kupit několik podstatných jmen slovesných v jedné větě: „S výhradou odvolání udílí se svolení k vydání X. Y. povolení k provozování podomního obchodu.“ [101]Mnoho už věru nechybělo, aby ta věta zněla takto: „S vyhražením (!) odvolání udílí se svolení k vydání X. Y. povolení k provozování podomního obchodování.“ Mohou být v takovéhle kostrbaté větě podstatná jména slovesná, jinak v jazyce potřebná, užívá-li se jich správně, funkčně oprávněna? V řeči opravdu české, nestrojené a nezakleté do úřední ztrnulosti, vypadala by ona věta asi takto: Souhlasím(e) nebo Svoluji (Svolujeme), abyste X. Y. vydali povolení provozovat podomní obchod, ale s tou výhradou, že mu může být kdykoliv odňato, nebo až do odvolání a p.

Když je takových abstraktních podstatných jmen slovesných místo konkretních neurčitých způsobů v některé úřední písemnosti mnoho, nelze se pranic divit, že nabobtná jako houba vodou a že je třeba hodně dlouho ji mačkat, než z ní všechna voda vyteče, t. j. než z ní prostý český občan vyždímá, co se mu vlastně ohlašuje nebo povoluje, ukládá nebo zakazuje.

Často také upřílišená snaha o stručnost svádí k tomu, že se myšlenka, která by mohla nebo měla být dobře česky vyjádřena celou větou, vyjadřuje pouhým větným členem; tak vzniká zase výraz abstraktní, někdy sice stručnější, ale často nečeský. Na př. místo: „K vyvarování se (!) dalším hromadným stížnostem (!) stran proti… (!) buďte dány podřízeným úřadům potřebné pokyny“ napsali bychom správně: Abychom se vyvarovali dalších hromadných stížností na… nebo: Aby se předešly (zamezily) další hromadné stížnosti na… nebo: Aby se zabránilo dalším hromadným stížnostem na…, dejte podřízeným úřadům potřebné pokyny! Nebo jiná věta: „Bez předběžného schválení návrhu na udělení mimořádné remunerace zaměstnancům podniku x ministerstvem financí (!) nelze jim tuto (!) vyplatiti“ místo: Dokud ministerstvo financí neschválí návrh, aby zaměstnancům podniku x byla udělena mimořádná peněžitá odměna, nemůže jim být vyplacena, nemůžete (nesmíte) jim ji vyplatit. Nebo: „Předmětem porady bude oprávněnost vznešeného (!) požadavku znovuzavedení (!) dvojité frekvence v úřadech“ místo: Na poradě se bude jednat o tom, zda je oprávněn požadavek zavésti znovu dvojitou frekvenci neboli úřadování na dvojí zápřež atp.

Mimo to má úsilí o domnělou stručnost na svědomí, že se do úřední mluvy — arci ne bez napodobení cizích vzorů — dostala rozličná nesprávná spojení, jako „v důsledku, důsledkem, z důvodu nebo z důvodů čeho“, „v pádu, v případě čeho“, „za příčinou, za účelem čeho“ atd. Ku př. místo „V důsledku (důsledkem) zrušení platnosti branného zákona nepodléhají…“ je [102]lépe: Protože (Poněvadž) platnost branného zákona byla zrušena, nepodléhají atd.; místo „z důvodů definitivního provedení likvidace“ lépe: protože likvidace byla dokončena; místo „v pádu nevyhovění žádosti N. N.“ lépe: nebude-li vyhověno, nebude-li možno vyhovět, nevyhovíte-li, nebudete-li moci vyhovět žádosti N. N. a pod. Tak bychom upravili i tuto větu z vyřízení žádosti: „Manželka žadatele musí však v písemném prohlášení dát svolení k srážení zbytku zálohy na služné z (!) jejích zaopatřovacích požitků (!) v případě ovdovění“, lépe: Manželka žadatelova však musí písemně prohlásit, že svoluje, aby jí zbytek zálohy na služné byl srážen s jejích zaopatřovacích platů, ovdoví-li, kdyby ovdověla. Nebo: „Za příčinou rekonstrukce a úpravy vozovky benešovské silnice v úseku od… do“, lépe: Protože se bude obnovovat a upravovat atd. nebo: Vozovka na benešovské silnici se bude obnovovat a upravovat. Proto bude tato silniční trať na neurčito uzavřena. Nebo: „Za účelem přesného stanovení rozdělení případného zisku, po případě za účelem rozhodnutí o úhradě případné ztráty“ atd., lépe: Aby bylo možno určit, jak bude rozdělen zisk anebo jak bude uhrazena ztráta, vznikly-li jaké nebo budou-li jaké atp.

Přestávám na těchto ukázkách kostnatého abstraktního vyjadřování v úředních písemnostech a odkazuji jednak na heslo „Abstraktnost slovního výrazu“ v Hallerově „Rukověti mateřského jazyka“, jednak na přednášku dr. Bečky „Vyjadřování slovesné a jmenné“, kterou proslovil loni v Kruhu přátel českého jazyka a která je otištěna v „Hovorech o českém jazyce“.

Naše řeč, volume 25 (1941), issue 4, pp. 97-102

Previous Šemík

Next Václav Polák: Oči u J. Zeyera