Tři zlaté poháry

Miloslav Wajs

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Mirek Elpl: Tři zlaté poháry. Vydalo Moravské kolo spisovatelů v Brně k vánocům 1940 jako XIV. svazek edice Nová knihovna MKS. Stran 192. Brož. za 28 K.

Zesílený zájem o historickou četbu budí čím dál tím živější literární tvoření s náměty z české minulosti, ať už to jsou obnovené obrazy zašlých dějů (Vančura, Olbracht), nebo románová freska (Nový, Mařánek, Křelina). Osobitého ražení v tomto látkovém okruhu dosahují Elplovy novely z moravských Ivančic,[1] rozvíjející před námi na sedmi zastaveních místní události i ideové napětí českého národa v letech 1300—1700.

V povídce „Hoří chrám“ prožíváme vzrušení za vpádu Kumánů sledujíce jako diváci s kostelní věže se zvoníkem Janem nezadržitelný útok nepřátel na městské hradby a pak jejich drancování v městečku. „Rozpustilé vinobraní“ (z počátku 17. stol.) je wintrovsky laděný obrázek bujného veselí, které se rozvíjí před zahořklým školním mládencem Janem Felixem [50]z Bečkova v krčmě „U černého lva“. V jiných novelách se autor sklání s porozuměním i soucitem nad postavami, jejichž osudy nám tlumočí v zrcadle jejich vlastních vzpomínek, ať je to renaissanční šlechtic Jindřich V. z Lipé, nebo psanec Evropy, učený profesor evančické vysoké školy bratrské Esrom Rüdinger, či následky bělohorské pohromy zbědovaný Pertold Bohobud z Lipé, nebo benátský exulant 18. věku Blažej Zozuli di Salino. A v téže atmosféře zklidnění prodlíme na chvíli ve společnosti Jana Blahoslava, když odkazem na Písmo usmiřuje kněze starých zásad bratrských Jirsu. Jsou to vesměs sevřené obrázky, zachovávající vzácně jednotu místa, času i děje, leckdy však se závěrem psychologicky ne dosti důsledným (Štvanice, Rozpustilé vinobraní).

Autor má pohotový výraz pro dramatické scény davové (Hoří chrám) i při hledání účinných metafor (doklady z Rozpustilého vinobraní): „vítězně skončenému vinobraní vzpurně se postavil v cestu nejeden kalný a uplakaný den“ (111); „světlo dobývá místnosti kousek po kousku, až nakonec ohnivý věnec obejme ji celou“ (123). „Sotva dopili u stolu kalíšek kořalky, podklad pro dobré zažívání, již první mísy uléhají na stůl“ (124). „Pára stoupá ke klenbě a vůně omáček mísí se s vůní kadidla, kterou přemáhá a tlačí ke stěnám“ (124).

Snad se však nemýlím, přiznám-li autorovu slovu větší sugestivnost v místech, kde je tok času zvolněn nebo zastaven. „Dole je dosud klid. Podřimuje žlutá budova městské rychty, přikrčeny klímají kolem domy městské, proud lidí na chvíli ustává, náměstí je poloprázdné. Mlčí zvon. Z chrámové lodi vytéká nápěv táhlého a smutného žalmu“ (26). V takových situacích nabývá Elplův výraz zvláštního lahodného kouzla, náladové vůně a barevného oparu: „Neprobudil se, ani když první červánky přinesly v plenkách jitro, mladé a růžové, vykoupané v lázni ze zlata a vonné, jako kdyby někdo nasypal do jeho koupele plnou hrst mateřídoušky“ (67). „Lahodně se rozezpíval pták. Barevné peří prosvítá listovím bezového keře, na jehož haluzi se usadil. Sýkorka…“ (77). „Slunce schovalo se zatím za kostelní věž. Modř tmavne a padá na zahrady jako průsvitná skleněná clona, kterou prozařují plstnaté kohoutky krvavě červených růží Panny Marie. Svíce tamaryšků jsou s večerem smutnější a promítnuty na oblohu, zdají se štíhlejší a vyšší. Jemně voní maří list jako nažloutlé listy starých modlitebních knížek“ (81).

Barva, zvláště její žluté odstíny, posedá básníkovu představu často skoro neodbytně. Citujme několik dokladů: „plavě zlatý [51]prach“ (18), „koudelově žluté vlasy“ (19), „kráčel po úzkých, narudlým pískem posypaných cestičkách“ (59); jinde čteme o bleděžlutém povětří (111) i bleděžlutém prostranství (111), o chlebě, „který žlutě voní v miskách na stole“ (123), o slunci, které „proměňovalo okenní tabuli v kytici jiřin plavě žlutých“ (160). „Venku byl jasný den, namočený do plavé zlati a blankytné modři…“ (140). „Je jitro a venku prší sníh, karmínový a růžový, neboť odkvětají jabloně a červánky rudnou víc a víc“ (69). „Jako by blesky přestaly šlehat fialově černou oblohou a vítr se utišil“ (106). Hra s barvami je však někdy poněkud nezávazná nebo ne dost důsledná: „slovo „dosud“ rozrůstá se narůžovělým keřem naděje, oddaluje příští, je sladké a líbezné, je bleděmodré a nebesky krásné“ (25, 26); „… pozoroval hru všech odstínů mědi na zlaté přílbě jejích vlasů“ (62).

Elpl obohacuje svůj sloh přirovnáními leckdy hodně novými nebo nezvyklými. Upozorňuji tu na některá z nich: „Krátký hnědý kabátec, vycpaný v ramenou i na prsou a bohatě krumplovaný, září několika řadami knoflíků, které svítí na tmavé hnědi jako plovoucí lekníny na zamračené tůni“ (54); „… jeho skutky byly čisté jako procesí dětí a panen“ (114); „… slova hrnou se mu z úst jako lidé z domu malomocného“ (118); (vidí) „kašnu, v jejímž středu směje se a kucká soška křišťálově osvěžujícím praménkem“ (145). V historické próze bychom se však mohli obejít bez výrazových prostředků, které působí poněkud anachronisticky: „Ale jeho mlčení je rozvětvené jako prales prorůstajících se lian“ (145); „… matná záře fosforeskující hniloby a tlení“ (147).

V přiléhavém i vynalézavém výrazu autorově zůstalo několik nepročištěných míst, kam zasáhla kamarádsky nedbalá, afektovaná nebo nadbytečně expresivní řeč našich dnů: „Má hned spoustu důvodů proti“ (24, 25); „… jen zlolajní jazykové mohou tvrditi, že chce praštit učitelováním…“ (112); „je ošklivá, nemožná, hnusná, nemravná“ (132); „je jasné, že tento druhý pocit byl nejsilnější a skutečnou příčinou“ (141).

Škoda, že musím vytknout celé Elplově knize důslednou a velmi rušivou závadu v pořádku slov nepřízvučných. Chybná jsou spojení: „město…, do kterého zavál mne dnes laskavý osud“ (spr. do kterého mě zavál; 9); „když chodil jsem…“ (10); „jak často bránil se hrad proti přesile“ (25); „ale což mohl to pochopiti Petr…“ (39). „Marie Anna musí ho obsluhovat jako nemluvně“ (94). Hlasité přečtení takové věty nás poučí o násilnosti autorova pořadí slov.

[52]Máme-li spravedlivě posoudit Elplovy historické příběhy po stránce jazykové a pravopisné přesnosti, nemůžeme zamlčet ani nedostatky v interpunkci, neboť nejsou právě řídké; některé mohou být ovšem také připsány na vrub nedost pečlivé korektury. Bylo by jistě škoda místa na citování dokladů, protože to jsou chyby stále a znovu vytýkané.

V příkladech dále uvedených se docela dobře obejdeme bez nečesky kladeného ukazovacího zájmena tento: (Jan Blahoslav zvolá na svého přítele tiskaře: „Bratře Solíne!“) „Když se tento překvapeně zastaví“ (86); „když jsem byla… u paní Doroty ze Šanova, ptala se mne tato zlomyslně“ (99, 100).

Několik nedopatření najdeme v slovesných tvarech: „napnul plátno“ (73) místo napjal; tvar (slunce) „žhnulo“ (145) je analogický místo původního a správného žhlo, žehlo. Sloveso kotouleti (= kutáleti) má 3. os. pl. kotoulejí; píše se tedy nesprávně : „Po zemi kotoulí se jablka“ (132).

Některé závady lze vytknout i kvantitě: „srdéčko“ (40) m. srdečko, srdíčko, „drůžičky“ (48) m. družičky, „ton“ (19, 32) m. tón, „zdvihajíc“ (55) m. zdvíhajíc.

Leckterou drobnost opravíme také v pravopise. Slovo domněnka (domnívati se!) se píše s -n-; chybné je tedy psáti „vracel se často k doměnce“ (60). Ve spojení „sinné a sírové odstíny noční bouře“ (146) třeba psát siný (= modrý) s jedním -n-. Velké písmeno nahradíme malým ve výrazech Sbor (Českých bratří, 75 a j.), Jesuité (93) a Bible (101).

Výtky právě uvedené se týkají — kromě vad v pořádku slov — spíš jen jednotlivostí, takže po stránce jazykové je celkový dojem z Elplových povídek příznivý. Pro své kladné hodnoty jsou dobrým obohacením české prózy.

---

[1] Město Ivančice má ve znaku tři poháry.

Naše řeč, volume 25 (1941), issue 2, pp. 49-52

Previous Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Next Augustin Jar. Doležal: Robinsonka