Tylův výběr z živého pramene
Klementina Rektorisová
[Articles]
-
Mezi dramatickými spisovateli je málo těch, kteří si uvědomují, že divadlo je také uměleckou dílnou jazyka. Divadelní hra je kromě požadavků kladených na literární dílo vůbec podřízena ještě jiným zákonům, které jsou dány estetickými pravidly dramaturgickými (dějový spád a charakteristika), jinou komposiční technikou (dialog) a zejména tím, že text hry je určen k přednesu, k poslechu, a nikoliv ke čtení. Nelibozvučností, výrazovou otřelostí, mnohomluvností a nedostatkem povahové charakteristiky řečí je v našich divadelních hrách ochuzen i herec, neboť autor mu neposkytne v takovém textu možnost, aby rozvinul své umění v přednesu a v charakterisaci role. Jako [237]celé divadlo, tak i řeč hercova má býti zdokonalenou přeměnou skutečnosti, jejím kritickým výběrem a zbásněním.
Těžko bychom hledali mezi současnými českými dramatiky stylistu s mluvou typicky jevištní, s takovou mluvou, která je na poslech srozumitelná, a přece nevšední, přirozená, a přece spisovně správná, libozvučná, a přece prosou psaná. Tím spíše nás překvapuje mluva Tylových lidových her, psaných v době, kdy se básnický jazyk teprve tvořil a kdy si česká společenská konversace pracně hledala své první vyjadřovací formule. Obdivujeme se, jak Tyl duchaplně a zcela ve smyslu své zásady, „aby se divadlo z domácí krve rodilo a do krve domácí přecházelo“, volil prostředky k vytváření české dialogisované mluvy, k jejímu zčeštění a osvěžení. Šel k pramenu živému, k jazyku lidovému, a mnoho z mudrosloví lidu jenom v jeho hrách se nám na naše časy zachovalo. Nemůžeme říci, že by si Tyl nebyl počínal při svém výběru z lidového jazyka nekriticky, ale také si nepočínal estétsky. Mnohde snad znění upravoval, uhlazoval a zase přiostřoval hroty venkovské hubatosti, ale zejména jazykem rozlišoval lidi i podle jejich srdcí. Jeho nadání k frazeologickému výběru nebylo řízeno nijakou uvědomělou theorií; na odbornou průpravu nebo na samoúčelné sběratelství z lidového slovníku neměl Tyl ani času ani příslušných znalostí. Měl vrozené akustické nadání pro řeč a dobrou paměť; zvláštnosti českého hovoru vnímal nejen jako spisovatel pro lid, nýbrž zejména jako herec, když pátral po typických vlastnostech české povahy pro své postavy. Je prvním českým spisovatelem, který theorii divadelní mluvy prováděl v praxi, třebaže ji soustavně nepromyslil. S lahodným zvukem mluvy rozmnožoval také její slovesné bohatství. Čerpaje z oblasti, kde český jazyk žil dosud v své mnohosti, z jazyka venkovského a dělného lidu, osvěžil i městskou nepěstěnou mluvu. Jeho jeviště se tak stávalo školou dobré české mluvy i pro vzdělané vrstvy českého obyvatelstva.
Tam, kde v Tylových hrách mluví prostý člověk z lidu, sedlák, muzikant, děvečka, chasník, voják, sládek, kupec, panímáma, zní řeč i našemu sluchu velmi přirozeně a mile, ba dokonce i nově a jadrně. Jsou ovšem i v Tylových hrách odstavce, kde je mluva vzdálena od dnešního vkusu, ztrácí souvislost s dnešní životní skutečností a chápáním citového života. Je to mluva, která v Tylově době žila jen na papíře a do úst jeho postavám byla uměle vpravena. Za sto let ztratila souvislost i s dnešním literárním jazykem a nelze její umělý romantismus a výraz samým Tylem neprožitý znovu oživit. (Já stál na ssutinách svého [238]štěstí, a byl bych rád břemeno života se sebe shodil. Pražský flamendr III, 6. — Ano, já to jsem, kterýž nyní chrám své lásky otvírá a k radovánkám zve! Paní Marjánka IV, 5. Památka její stojí přede mnou jako věčně zářící hvězda a osvětluje dnů mých temnou oblohu. Paní Marjánka III, 7.) Takový poetický vyjadřovací duch byl uměle naštěpován na té větvi národního kmene, z níž živá míza rodného jazyka již vyprchala. Pro typy ze stavu vzdělanců, měšťanů a šlechty neměl Tyl vzoru mluveného jazyka. Vybavil je tedy jazykem, jenž byl pokládán za vznešený a kulturní.
Tam, kde si Tyl při tvoření vzletné pasáže vypomohl třeba jediným vyrazem z živého jazyka, z jeho konkretního slovníku, kde jazykový prvek realistický vmísil mezi romanticky vzdutý výraz, vzniká sloučenina dvou stylů, v níž originálně působí právě onen dosud živoucí tvar: Svědomí rozhryzalo duši mou, štěstí mi ukázalo paty, život můj se zmařil. (Paličova dcera IV, 3.) Srdce mi pukne a vyletí žebrami, že ho do smrti nenajdu. (Str. dudák II, 11.) Kdybys byl býval churavé bídě slzy utíral, kdybys byl nouzí hladové tělo krmil, sedrané údy pokrýval a díky z jektajících úst chudoby zaslýchal: pak bys mohl říci, žes byl bohatý. (Pražský flamendr III, 6.)[1] Představme si, jak tyto perifráze citových zážitků ještě nadnášel tehdejší herec pathetickým přednesem! A prostý posluchač byl dojat až k slzám, okouzlen jejich tajemností. Dnes tyto poetismy čekají na moderního básníka, který by je šetrně přeložil do dnešní mluvy a přizpůsobil je osobité stavbě Tylova slohu. Nebude to ani práce nesnadná ani násilí na autorovi, neboť mluva vzdělanců se od dob Tylových stále vyvíjí v souvislosti s mluvou širokých vrstev národa.
Ve stylisaci myšlenek, kde se Tyl dotýkal přímo holého života, kde se drala o slovo jeho vlastní trpká zkušenost, vyplynul mu z pera výraz prožitý. Své zážitky bídy a křivdy stylisuje v protikladném postavení skvoucích, vznešených pojmů s drsnou, neveselou stránkou života. Místy proskočí ironisování chudoby na vlastním těle prožité, zasmušilý vtip na hlad a nouzi: Z naděje člověk ještě nikdy neztlousť — a mne zkla[239]mala už mnohá — (Paní Marjánka I, 6.) — Vy lidé nemyslíte na nic jiného, než abyste měli pořád plné břicho. (Pražský flamendr I, 5.) — S chudobou nejsou žádné žerty, drahý pane! — To jest věčně hladový dravec, kterýž v nedostatku pokrmu i vlastní tělo požírá a vlastní krví se napájí. (Pražský flamendr II, 7.) Když člověk odbude svou práci, ta chutná líp nežli pamlsky, kterými si boháč musí žaludek dráždit. (Pražský flamendr III, 8.) Nemám teď co hrýzt. (Paličova dcera III, 6.) Já neměl ani zlámanou grešli. (Strakonický dudák I, 2.). Však tys také ještě v tůni zlata neumřel! (Paličova dcera IV, 3.)
Mohli bychom snésti ještě mnoho příkladů Tylova smyslu pro realistický výraz a zálibu v lidové perifrázi běžných i mimořádných životních jevů. (Láska mu tlačí osrdí; měla už oči v sloupu; měl srdce na zámek; hlava mu tancuje vrtáka; vzít oči do hrsti; šlape si na rozum; míti račí krev, krocaní krev; štíra do hospodářství nasadit; hodit na krk oprátku; vydělávat z groše na trojník.) Mnohá z těchto rčení jsou zvěčněna v citátech Příručního slovníku jazyka českého.
Všimněme si podrobněji jen těch frazeologických zvláštností, které zároveň dosvědčují, že Tyl v nich mimoděk prozradil svůj pozorovatelský jazykový talent. V rozličných obměnách se stále u něho objevují narážky na lidskou mluvu, na sílu a závažnost proneseného slova: Já mám své staré srdce na jazyku, a ty jsi při tom hluchý, slepý… (Pr. fl. I, 3.) Vždyť jsem to slíbil tvé bábě, že s ním dnes ještě promluvím, a nevleze-li mi tuto chvíli celé srdce na jazyk — jestli toho člověka nyní neoblomím — (Pr. fl. II, 3.) Několikrát mi to už tak po lopatě strčila; já to pustil mimo sebe. (Paní Marj. I, 3.) Věčná milosti — já se zapomněla — srdce mi uteklo s jazykem! (Pal. dc. IV, 5.) Naučím se prosit, že vám každé slovo jako žhavá jiskra na duši kápne — (Pr. fl. III, 3.) Počkejte, ať vám ne-vykypí něco zpozdilého! (Pal. dc. V, 4.) Panno Toužimská, já si vyprosím, abyste mluvila způsobně. Tady nejsou žádné štětiny. (Pal. dc. V, 5.) Mezi námi přestala všecka rozprávka. (Str. dudák III, 5.) Ostatně mě těší, že se mnou jednu melodii zpíváte. (Pal. dc. IV, 1.)
Rád užívá Tyl po lidovém způsobu slova „huba“ ve významu orgánu lidské mluvy tam, kde chce vyjádřit sílu výřečnosti: Jak vidím, nemáš hubu zarostlou. (Str. dudák II, 3.) Já bych mohl jen hubu otevřít — (Pal. dc. IV, 2.) Ale já to nemohu z huby dostat, když mi někdo třetí do ní kouká. (Pal. dc. I, 4.) Mezi námi — Bětka má mordiánskou hubu. (Pal. dc. V, 2.) Hubu má ta naše Bětka jako klapačku a jazyk jako zavírák. [240](Pal. dc. II, 1.) Ale jak pak mám mluvit, když ti ta huba jede, jakobys chtěla mluvit do soudného dne? (Str. dudák II, 7.) Nohy jsou zdravé, ale huba také něco utluče. (Pr. fl. II, 2.) — Vzácněji je užito k charakteristice prchlivé výřečnosti slova „jazyk“: Jazyk má hned na kolečku, ale při tom nejlepší srdce z celého mužského pohlaví. (Str. dudák I, 5.) — Tu byla Běta na mne hned venku s jazykem. (Pal. dc. V, 2.) — Ukvapené slovo se zažehnává jako nebezpečná zbraň: Pomalu s tou flintou! Kam to míříte? Chcete svému štěstí oči vystřelit? (Str. dudák II, 11.) O rozhodné slovo prosí jeden z milenců: Co ale? Jen vystřelte! (Paní Marj. II, 2.) Jen vystřelte! Ať to vím jednou ranou. (Pal. dc. I, 4.)
Zvědavá literární kritika sňala s mnohých Tylových postav masku původnosti, ale svéráz jejich myšlení tak čistě česky vyjádřený řečí není odnikud odvozen. Tu zazní česká bibličtina, tu zase první obraty české konversace, jinde vroucí lyrika národní písně, zaklínací formule, nadávka a vtip založený na konkretním přirovnání. Jsa si vědom, že píše hry ze života, začaroval Tyl do svého díla mnohý vzácný originál z jazykotvorného umění lidu. Proto je třeba velmi uctivě zacházet s textem jeho her. Doporučujeme jen, aby v nich byla upravena knižní a zastaralá lyrika a tím byl Tylův text ještě více přiblížen naší době. Ale taková úprava má býti svěřena dobrému znalci básnického a jevištního jazyka. Stalo se totiž při premiéře Tylovy Paličovy dcery i v její loňské relaci v rozhlase, že čísi úzkostlivá ruka škrtala realistické výrazy a nahrazovala je výrazem konvenčním nebo literárním. (Bez požehnání rodičů nedaří se chůze k oltáři — Bez požehnání rodičů, jaký by to byl život? — Ona měla už skoro oči v sloupu — Když umírala… Práce člověka drží, ale také utahá. — Čas se nedá zastavit. — A nabíral si mne, že vypadám jako stahaný kůň. — Dobíral si mne, jak mi spadl hřebínek. — Já to nemohu z huby dostat, když se mi někdo třetí do ní kouká. — Já bych vám to řekl rád o samotě.)
Škrty taky smazaly s Jedličkova charakteru prostomyslnou umíněnost a odbarvily jeho smysl pro humor. Ten, jemuž se slova „huba“, „děvečka“ zdála obhroublá, neměl do textu dosazovat výrazy jako „falešná děvko!“, „zástěrkář“, „strč si ho za rámeček!“, „budete mrkat“. Rčení „tam kde čerti dávají dobrou noc“ (m. Tylova „kde vlci běhají“) jsme tam slyšeli po prvé. Nedovedeme si také vysvětlit, proč zmizely apostrofy Boha, volání po křesťanské lásce a projevy odevzdanosti do vůle boží v díle z doby a z prostředí, kde náboženská obřad[241]nost, obracení mysli k Bohu a projevy křesťanské humanity byly ještě hlavní složkou duchovního života a přešly i do běžné mluvy. Tyto otázky si položila divadelní kritika hned po premiéře, ale co se týče Paličovy dcery, vzdáváme se úmyslu učinit z otázky reprodukce Tylova textu vědecký problém. Neboť, jak jsme se přesvědčili na reprisách, nelze spolehnout na to, že herci mluví přesně podle daného textu, nevíme v několika případech, které znění bylo úpravou dramaturgickou a které hercovou improvisací.
[1] S podobným spojením romantiky a realismu, abstrakce a konkretnosti, s personifikacemi a metaforickými nadsázkami duševních jevů se setkáváme také v Hálkově venkovské prose: První rozhodnutí ztuhlo v rozbouřeném srdci Liduščině. (Muzikantská Liduška) — To by mně noha musela zkamenět, až by mě k němu nesla, zdřevěnět jazyk, až bych to vyslovil. (Pod pustým kopcem) — Ta slova byla, jako když je vydlabe. (Pod pustým kopcem) A jsem-li já chudý, proto nejsem ještě každému dobrý, aby si mnou hubu vypláchl. (Jiřík)
Naše řeč, volume 24 (1940), issue 8, pp. 236-241
Previous Vojtěch Kebrle, r. (= Redakce): O správném i nesprávném užívání spojky „či“
Next Vladimír Šmilauer: Podletí a podjeseň
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1