Časopis Naše řeč
en cz

Kladná slova ze záporných

Václav Machek

[Articles]

(pdf)

-

Zjev, že t. zv. „mylnou dekomposicí“ předpon mohou vzniknouti nová slova, je čtenářům tohoto listu dobře znám. Budiž uveden aspoň jeden příklad: ze staršího obaliti, když zaniklo povědomí, že to je z ob-valiti, vzniklo na základě domnění, že předponou tu je jenom o-, nové slovo baliti. To se nyní cítí jako základní a tvoří se od něho nové složeniny (za-baliti, vy-, roz-, pře-, při-, s-), staré spojení však dosud žije v ustálených obratech (nemilou výtku říkáme zaobaleně, nikdy zabaleně). Povědomí o souvislosti s valiti zaniklo při tom úplně; to právě umožnilo vznik nového slova, označujícího nový pojem. Případy toho druhu se objevují zpravidla tam, kde zasahovaly příčiny hláskové (obyčejně zánik retné hlásky, zde v, po jiné retné, nebo změna tj v c, na př. z ot-jutiti máme ocítiti a pak cítiti). Jsou však i případy, kde hláskových příčin není: slovenské otvoriť „otevříti“ (z ot-vor-, k čes. zá-vor-a atd.), dělené na o-tvoriť, zplodilo složeniny za-tvoriť „zavříti“ a vy-tvoriť „vyloučiti“, není však jednoduchého tvoriť v tomto významu.

Obdobný zjev můžeme nalézti také u předpony ne-, vyjadřující zápor, nedostatek toho, co je v základním slově kladném. I tu máme několik případů, kde se domníváme, že nejdříve žilo slovo záporné a že teprve z něho vzniklo domněle prvotní slovo bez ne-, tedy kladné. Není zde však „mylná“ dekomposice, nýbrž jen skutečnost, že dříve žilo slovo složené a teprve později jednoduché nebo aspoň slovo domněle základní.

Ale je těžší, v jednotlivých případech to dokázati. Nicméně jsou jistá kriteria, jež dovolují aspoň některé případy rozeznati s velkou měrou pravděpodobnosti.

[226]Některá přídavná jména s ne-, kvalifikující velmi nepříznivě, vyskytnou se v hovoru daleko častěji nežli příslušná kladná; je dokonce možné, že bychom byli na pochybách, zdali jsme u nich kdy slyšeli tvar kladný. Známe nestoudné chování, ale stoudný je jen ojedinělé slovo knižní. Nenasytný je obecné, ale nasytný má Váša-Trávníček jen jako ojedinělé (z Čelakovského). Nejapný je dosud běžné, aspoň v některých nářečích (vých.-čes. tvářil se nejápně = přihlouple, jako by nerozuměl), japný bychom však cítili jako něco velmi zvláštního, nezvyklého, podivného. Příruční slovník jaz. čes. má na japný, japně, japnost jen po jednom dokladu, Kott pak (1, 601) pod japný má skutečné literární doklady jen na nejapný. Je nade vši pochybnost, že japný je neživotný knižní výtvor, který se neujal. Nebylo ho třeba, lidská povaha je už taková, že mnohem raději vytýká vady než přednosti. Podobně uslyšíte slovensky velmi často slovo nezmestný (co se nedá směstnati, též kdo se nesnese s druhým), ale snad ani jednou zmestný, i když Kálal je má ve svém slovníku. Některá záporná adjektiva ostatně vůbec nemají kladných protějšků: nestydatý, nerudný, netečný, neomalený, nezvěstný, nesmírný (smírný je arci jiného původu!) atd. Z toho ze všeho vyplývá, že takové tvary jako japný a pod. jsou výtvory druhotné.

Někdy nám může přispěti úvaha etymologická. Slova příčetný užíváme zpravidla jen po záporu: říkáme, že někdo nebyl příčetný, když to a to provedl. Časté je však příd. jméno nepříčetný. Příruční slovník j. č. má doklady nepříčetný strýc, s nepříčetným opilcem, v nepříčetném stavu. To jsou normální příležitosti, ale původně tuším patřilo to slovo ne ke jménům osob, ale k slovům jako čin, skutek, chování, jednání, i když slovníky takových dokladů náhodou nemají. Nepříčetné chování je takové, které se svému původci nemůže přičísti za vinu, za které on nemůže, které dělá ne při jasném vědomí a ne při odpovědnosti. Je zřejmé, že něco takového vznikne jen v takové situaci, kde je potřeba vytvořiti adjektivum záporné. Naproti tomu adjektivum kladné, jak bylo uvedeno, objeví se, když už se vyskytne, po slovese záporném a obsah celého výrazu je tedy záporný. O opravdu příčetném činu bychom v kladné větě spíše řekli, že byl rozumný, uvážený a pod.

Jiný příklad. Slovo pobuda je jistě domácího původu; je to předpona po- a jistý tvar od slovesa býti. Ale jak mu porozuměti vzhledem k významu (tulák, syčák, vagabund)? Klíč k němu podává jedině synonymon nepobuda, zaznamenané u Kotta 2, 131. Je to ten, „kdo se nezdrží, nepobude dlouho“ [227](Kott); tedy původně jen mírná výtka jako neposeda, neposlucha. Ne- mohlo odpadnouti asi buďto zvratnou analogií k případům nadbytného ne-, jako je neohromný (= ohromný), o nichž nám vykládal Zubatý v Sborníku filologickém V, 1915, 6 n., anebo zkrácením toho způsobu, že nepobuda dalo nebuda (Kott 2, 104), ale toto trojslabičné nebuda, už málo průhledné, bylo nahrazeno (arci dokud slovo nepobuda ještě žilo) rovněž trojslabičným pobuda, ještě méně průhledným.

Nemůžeme a ani nehodláme vypočítávati všechny případy toho druhu. Všimněme si nyní jenom dvou zvláštních slov, která předpokládají tento postup, jsou po stránce významové zvláště zajímavá a při tom dosud temná.

1. kalý

Toto slovo má, jak udává Přír. slovník, význam „vyhovující, kloudný, valný“, přeneseně pak „vyhovující mravně, poctivý, řádný, slušný“. Týž slovník poznamenává hned, že bývá slovo kalý obyčejně ve větách záporných. A vskutku téměř všecky jeho doklady jsou ve větách záporného smyslu. Jeden příklad za všechny: Vaječníky nejsou tuze kalé, upekla jsem je jen na zdařbůh (z B. Němcové). Stejné poměry najdeme i u příslovce kale. V kladné větě má ta slova jenom Antal Stašek a ovšem také Ivan Olbracht.

Stran původu toho slova dí správně Holub (Stručný sl. etym. j. čsl. 294), že je přitvořeno novočesky k nekalý = nečistý. Toto nekalý pak (170) vztahuje ke kaliti, prý má analogický zápor podle nečistý. Pod kal (93) se vyslovuje opatrněji: „sem snad též … nekalý. Tady je správné jen to, že kalý přitvořeno k nekalý, ale toto záporné slovo s kal, kaliti spojiti nelze. Jednak význam slov kal, kaliti je jen velmi hmotný (bláto, rmut, kaluž; kaliti vodu), přesný a omezený, jednak způsob tvoření by byl naprosto nezvyklý (čekali bychom v takovém případě spíše příponu -ný nebo jinou delší, nikdy však pouhé ). Pro úvahu o původu tohoto slova je důležité, že se jak kalý, tak i nekalý většinou vztahují na mravní špatnost, nepoctivost, ničemnost; Přír. slovník má většinu svých dokladů (též pod nekale, nekalost, nekalota) právě tohoto druhu. Zdá se tedy, že mravní sféra je původní oblast tohoto slova; jestliže pak z ní kde vykročilo, změnil se význam na mlhavý a neurčitý kvalifikativ ve smyslu „špatný — dobrý“, ale ke konkretnosti nikde nedospěl. To je úkaz velmi pozoruhodný, s takovou bezbarvostí se shledáme také u slova plechý. Jaký je tedy původ toho kalý? Nějaké kalý nebo nekalý není ani v staré češtině [228]ani u jiných Slovanů. Hledíme-li však k tomu, že je z oblasti mravní, původ se najíti dá: vyšlo ze stč. nekajilý, což znamená podle Gebaura „nekajícný“. Gebauer (Slovník stč. 2, 552) má pod tímto heslem doklad jediný, jeden také na nekajilost, ale druhý najdeme na str. 556 pod nekolný: zatvrzeným, nekolným a nekajilým hříšníkuom. Tu právě je mravní obsah toho slova vidět zřetelně. Co se týká hlásek, vypadla tu slabika ji; tedy příklad haplologie, jak se dnes toho názvu užívá (na př. v Hist. mluvnici Trávníčkově).

V staré češtině není doloženo žádné *kajilý a ovšem ani bychom je neočekávali. Tedy slovo záporné se stalo východištěm kladného (nekajilý > nekalý kalý). Slovo staročesky jen slabounce doložené se v nové češtině ku podivu rozrostlo, ale jen proto, že se z něho stalo (v jisté oblasti) jakési verbum vicarium, pohodlné náhradní slovo za mnoho jiných (za hodný, pořádný, poctivý, spolehlivý, čestný, důkladný atd.).

2. plechý

S podobným neurčitým významem jako kalý žije v českých nářečích slovo plechý.[1] I o něm platí, že se objevuje především ve větách záporných. V některém kraji dokonce jenom v záporných; pro humpolecké Zálesí to výslovně dosvědčuje Fr. Koubek v tomto časopise XXII, 1938, 224 (snažně prosím, aby si laskavý čtenář tuto stránku vyhledal). Příklady: To není plechý člověk. Já toho člověka pleše neznám (Koubek). Ani botů plechých to nemá. Ani tomu pleše nerozumím (Bartoš). V souvětích podmiňovacích formy sice kladné, ale smyslu irreálního: Dyby byla plechá, byla by u muža (Bartoš). Haspoň debe si (syn) neco plechýho (= slušnou dívku) vebral, hale to decke, po čem nic! (A. Mrštík, Rok na vsi 1, 33). Kladné výrazy jsou dosvědčeny také (ten les je plechý, Kott 2, 581), ale přesné svědectví Koubkovo (viz výše) je odpravuje do zadní řady.

U jiných Slovanů adjektiva přesně takto znějícího není. Opět tu musíme vyjíti od domácího slova záporného, a to od neplechý „nekalý, nečistý“ (Janko ČMFL. 21, 339), které je v slovenštině (Kálal je má z Kollára), ale též u chodského autora Jana Vrby a j., a ovšem je základem odvozeného, všude známého slova neplecha. Východiskem všeho je přídavné jméno plochý, které u Rusů (ploch, plochój) znamená „špatný, slabý, hloupý“, u Poláků (płochy) i „lehkomyslný“, je i v češtině, a to [229]v zúženém významu „ploský“ (vlivem něm. flach?). Nutno vyjíti od složeniny s nadbytným ne- (jak naznačil též Janko): *neplochý, *neplocha se v povědomí mluvících osob odloučilo od plochý a provedlo asimilaci e-o > e - e.[2] Plochý podrželo pak jen zúžený význam, resp. jeho význam se zúžil teprve potom, když se neplechý asimilací osamostatnilo. Pak teprve vzniklo nové plechý s významem zcela opačným(!), než má plochý u Poláků a Rusů. Tento podivný a snad jedinečný zjev umožnilo to, že se ne- nadbytné počalo chápati jako záporka.

Tyto dva příklady adjektiv skoro stejného významu a stejného užití (ve výrazech záporných!) svými asimilacemi a haplologiemi potvrzují staré pozorování, jak slova vypadlá ze své kategorie snadno podléhají zvláštním změnám. Vykladatelům slov znovu připomínají, že někdy nutno jíti oklikami.


[1] Budoucí atlas jazyka českého nám podá, doufám, přesné krajové hranice mezi kalý a plechý.

[2] Takováto asimilace, kde záporka ne- přebarví samohlásku následující slabiky v e, není ojedinělá. Tak bych vyložil nemehlo z *nemohlo (stč. nemohlý „nemohoucí“ u Husa); je to útvar jako Obešlo, Vočadlo a pod. Dále hezký. Kořínek, Listy filologické 58, 280, správně ztotožňuje hezký s rus. gožij (ke godъ), ale je nucen pro e/o předpokládati ъ (z ə2). Myslím, že *nehozký mohlo dáti nehezký, e pak proniklo i do kladné formy jako u plechý. Jiný příklad asimilace: příjmení Nešvera z nešvara.

Naše řeč, volume 24 (1940), issue 8, pp. 225-229

Previous Josef Beneš: Odkud je jméno Arbes,

Next Jaroslav Přikryl: V stoje, v sedě