Časopis Naše řeč
en cz

Služka (Édes Anna)

Antonín Opravil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Desider Kosztolányi, Služka (Édes Anna). Z maďarštiny přeložil Laco Novomeský. Vytiskl a vydal jako 16. svazek Epiky, knihovny světových románů, redigované Janem Čepem, roku 1939 Melantrich, a. s. v Praze. 242 stran. Brož. 23, váz. 33 K.

Z prostředí politického převratu v Maďarsku v druhé polovici roku 1919, z revolučních zmatků, náhlých změn a jejich proměnlivých zásahů, z vypětí bolševické moci i z jejího pádu, z okruhu opatrnického smýšlení v radikálních i konservativních duších obyvatel Pešti, obsazené rumunským vojskem, z rámce obrazu malovaného násilím, krví, útěky, výstřednostmi, lámáním přesvědčení i ustrnutím citů lidí vyrůstá nad změť oné doby strhující román, podivný příběh nevýrazné, zdánlivě nepatrné bytosti, román pomocnice v domácnosti.

Služka Anna Édešová, venkovské děvče z Blatenska, nerozumí politické bouři, zmítající nejbližším okolím, neví nic o výhodách anebo nevýhodách doby pro člověka, který je odsouzen k práci, k dřině, k otroctví. Nestará se o to, jaké byly dřívější služky v domácnosti ministerského rady Vizyho, nezajímá ji, jak ony dovedly lehkomyslně žít svůj služčí život v řečené době a domácnosti. Nepřemýšlí ani o tom, proč nastoupila do služby u Vizyů, proč ji donutili odejít z místa, v němž byla docela spokojena. Anna jen poctivě slouží. Probdí celé dny nad úkoly svých setrvačně hbitých rukou, prospí krátké noci v hlubokém spánku uhoněného tvora na nepohodlném lůžku, věčně plachá, prostá, nevědomá, bez jakéhokoli projevu vlastní vůle a pod vlivem náročné a hysterické urozené paní, své zaměstnavatelky. A tak také podlehne i mocnějšímu, neočekávanému a nehledanému citu náhle probuzené ženy, lásce. Vzdává se oddaně zhýčkanému a rozmařilému floutkovi, synovci svých pánů, a krutě zaplatí zničeným životem za pouhé čtyři dni opojení. Ale z nadvlády příkoří, z využitkovávání slabého [250]děvčete až do krajnosti, z lakomství urozené dobrodějky, ze zhrzené lásky, ze zhanobení počátečního mateřství, ze zmaření sňatku s člověkem sobě rovným, jediným to záchranným přístavem pro ztroskotanou Anninu duši, splétá se bič krvavé odvety. Anna vraždí. V otupení mysli se odhodlá k činu. Vůle dosud živého srdce, schopného k poslednímu a nejsilnějšímu rozmachu upracovaných rukou, vybuchne. Anna probodne obyčejným kuchyňským nožem a usmrtí jedinou ranou svou chlebodárkyni, odpočívající v posteli, a k smrti ubodá i jejího muže, stojícího zdánlivě stranou všech příběhů v domácnosti. A pak již nastane jen mrtvý klid pro Annino nitro. Zatčení, přiznání, soud, řeč obhájcova, rozsudek znějící vzhledem k polehčujícím okolnostem na patnáct let těžkého žaláře, odsuzující řetěz názorů nezasvěceného obecenstva i nejbližších sousedů z bytů v domě vraždy a jen jediný spravedlivý hlas, obhajující ji před soudem, hlas svědka dr. Movistra, domácího lékaře zavražděných, udržuje čtenáře v napětí až k poslednímu slovu tohoto románu.

Krajnosti politického víření vede autor románem rovnoběžně s krajnostmi lidských citů. Vliv doby zmítá lidmi sem a tam. Povahy se nedobrovolně kolísají a mění. Pravidelná soustava přirozenosti pozbývá pevnosti, klopýtá a bortí se. Citlivost, hysterie a slabost určuje směr k nejasným cílům. A přece se žije. Nenormální život jde normálním tempem, možno-li to říci. Spas se, kdo můžeš, ale musíš se přizpůsobit! Strkej se a vyhýbej se nárazům, ale jdi! Jdi dnes sem, zítra tam, zaměň svou poctivost za chytráctví! Zvykneš, anebo padneš. Manželé Vizyovi padnou, ale jejich smrt neotřese svědomím davu. Tomu jde víc o sensaci a o to, vychutnávat rozhořčení nad zločinem, které má příchuť nasládlého sebevědomí nevinného. Jediná normálnímu tvoru podobná bytost, věrná svým jednoduchým zvykům, nepoučená o poměrech a nepružná duchem služka Anna je potrestána za svůj čin a bere svůj kříž na sebe. Obhajovná slova dr. Movistra před soudem zaniknou v banálním protestu všech přítomných bez jiskřičky naděje v nový, lepší řád tak zvané lidské společnosti.

Po přečtení románu Služka (v originále Anna Édešová) — napsal jej vynikající maďarský básník a romanopisec Dezso Kosztolányi (*1885), věrný tlumočník problémů úpadkové maďarské gentry a bystrý hledač a objevovatel prostého lidství v životě, autor, v jehož próze, psané sice slohem prostým, ale dokonalým, jsou obsah i forma v rovnováze — ani velmi náročný čtenář nelituje, že tento úchvatný psychologický román byl přeložen také do češtiny, ale, je-li přítel českého jazyka, [251]jistě je mu upřímně líto toho, že nebyl přeložen pečlivěji. Nepochybuji o tom, že překládat dílo spisovatele píšícího slohem vytříbeným na mistrech psychologických realistů je velmi namáhavé, ale nemohl bych za živý svět napsat, že „překlad Laca Novomeského překvapuje hlavně dokonalou, do nejmenších odstínů sahající znalostí obou jazyků“ (viz Lidové noviny z 21. IX. t. r.).[1] Dokonalou znalost maďarštiny panu překladateli neupírám, jeho dokonalou znalost českého jazyka však uznat nemohu, a to proto, že jeho překlad je přímo postříkán blátem přečetných jazykových nesprávností, ač při pozornějším pročítání rukopisu mohly být průměrným znalcem české mluvnice snadno vymýceny.

Z množství hříchů proti čistotě a správnosti jazyka bijí do očí zejména tyto tvaroslovné, skladebné a pravopisné poklesky: na náměstí Svaté Trojice (str. 7) m. svaté Trojice; na to dívka přešla… ; načež (str. 8, 73, 101, 189, 210, 211, 231 a j.) m. poté, a potom; s límcem po domácku rozepnutým (str. 11) m. rozepjatým; přeháněl význam i cenu své práce (str. 13) m. přepínal, zveličoval; mizerný papír, jenž byl zakouřen do hněda, jakoby ho byl sežehl nějaký světový požár [str. 9 (dvakrát), 10, 11, 12, 14, 15, 24 (dvakrát), 25, 29, 31, 33 (dvakrát), 43, 44 (dvakrát), 45, 46, 47, 52, 53, 73, 79, 138, 140, 146, 201 (dvakrát, 217, 235; na str. 77, 183, 207, 228 však správně jako by] m. jako by jej; ani člověku se nepodobal, spíše embriu (str. 9) m. embryu; sundaval (str. 13, 31) m. sundával; kapesním nožem seškraboval rez z drátů (str. 13) m. s drátů; aby se rozčílila (str. 17) m. rozčilila; zatím, co s velkým hlukem svůj čaj (str. 18) m. zatím co… ; dvěstě padesát tisíc (str. 18) m. dvě stě; ve druhém patře (str. 18, 221) m. v druhém patře; v bezprostřední blízkosti hlavního štábu (str. 18) m. v samé blízkosti, zcela blízko; koštěné vlásenky (str. 27) m. kostěné; než se sešeřilo (str. 30) m. zešeřilo; už se otevíraly dveře (str. 34, 71, 192, 196) m. otvíraly; papírové růže černající se mušincemi (str. 39) m. mušinci; propadlá, vysloužená pohovka (str. 44) m. vysloužilá; zahlédla firmu Alžběty Karvalyové, s koupajícím nemluvnětem (str. 47) m. s koupajícím se; na dvůr vyběhl naboso hošík (str. 48) m. hošík na boso (spr. na boso na str. 60: paní přišla na boso, rovněž na str. 162); Vizyová si dávala do piana kafr, aby moly uvnitř neprožraly plst na klapkách (str. 57) m. moli neprožrali; zhasla (Katka) svíci (str. 66) m. zhasila; v hluboce výstřižených nedbalkách (str. [252]71) m. vystřižených; nadešel den praní (str. 75, 139), I. přiblížil se, přišel, nastal; i ta stokoruna se ocitla na nočním stolku (str. 80) m. se octla; obětavost (str. 83), 1. obětovnost; mořil se s lidským materiálem, jež mu dodávaly nemocnice (str. 87) m. jejž n. který; ačkoliv… již tečku položil (str. 87) snad m. udělal tečku; řekl Tatar, svraště klenuté čelo (str. 95) m. vraště n. svraštiv; ztratil by catovskou přísnost (str. 97) m. katonskou n. katonovskou; dámy litovaly, že se minuly povoláním (str. 98) m. minuly s povoláním; hajkluje zajíce (podle abhäuteln, str. 103) m. stahuje blány se zajíce, zbavuje jej blan; po dlouhém vzpěčování svolila (str. 109), 1. zpěčování; na levé straně, těsně u nosu (str. 113, 127, 153) m. u samého nosu; rozhodoval v první řadě o tom (str. 116) m. především; byl již přes rok zaměstnán v bance a platil za Pešťana (str. 118) m. byl pokládán n. považován; seděl u stolu, plnil si cigarety (str. 119) m. cpal si; všechno pootevíral (str. 124) m. pozotvíral; věci, jež ho schladily (str. 125) m. zchladily; namahavé (str. 129) m. namáhavé; v služčině pokoji byla tma (str. 129) m. bylo tma; kuře ve stoje usnulo (str. 131) m. stojíc; zapomněla na patřičnou úctu (str. 133) m. náležitou; služkám byla zima (str. 147) m. bylo zima; přezůvky (str. 147) m. přezuvky; aby neprobudil Vizyovi (str. 149) m. Vizyovy; o dotyčné herečce (str. 151) m. dotčené, oné; v tom vstoupil jakýsi člověk str. (153, 154) m. vtom; troubili čepobití (str. 157), 1. večerku; pak napadl sníh, jenž pokryl všechny ulice a cesty (str. 159) m. napadl sníh a pokryl; rýhy (na rukou) byly zanešeny (str. 159) m. zaneseny; před dvěma léty (str. 165) m. lety; do svého bytu, jenž pozůstával z jediného pokoje (str. 166, pod. 182) m. do svého bytu o jediném pokoji, do svého jednopokojového bytu a p.; ovlivnil veřejné mínění (str. 171) m. měl vliv, působil na… ; kdo ji ztrhl v tom zmatku odporujících si rad (str. 172) m. strhl; její nemoce (str. 173) m. nemoci; něco docela osamělé ve všehomíru (str. 173) m. něco docela osamělého ve vesmíru; umývadlo (str. 173) m. umyvadlo; opravňuje k nosení titulu (str. 174) m. nošení; žert se mu zdál přehnaný (str. 182) m. příliš hrubý, silný; odjel přímo do hotelu, kde si najal pokoj (str. 183) m. do hotelu a najal si v něm pokoj; po veliké a lesklé Vídni se mu zdála býti malá a zchudlá Pešť tak dojemná (str. 183) m. po Vídni se mu zdála malá a zchudlá Pešť tak dojemná; byl všecek rozcitlivělý (str. 183) m. celý rozcitlivělý; aby ji mohla přijat (str. 184) m. přijmout; řekla to s jakýmsi čtveráctvím v přízvuku, jež však vyzněl v odpornou důvěřivost (str. 192) m. ale toto čtveráctví vyznělo… ; ohra[253]žovala se (str. 193) m. ohrazovala se; koule nástěných lamp (str. 199) m. nástěnných; za každou cenu chtěl dovnitř (str. 204, 232) m. stůj co stůj; mohli se spolehnouti na představitele moci a síly (str. 205) m. mohli spolehnouti; ležela v posteli na znak (str. 207) m. naznak; smrt nastala následkem vnitřního vykrvácení (str. 207), 1. vnitřním vykrvácením; udělali plánek, do něhož zakreslili i polohu mrtvol (str. 208) m. a zakreslili do něho; strhl přehoz s pohovky, podíval se pod ní (str. 208) m. pod ni; prošťouchal lžící i smetanový dort (str. 208) m. lžicí; později přinesli po těchže schodech dvě černé rakve, do nichž položili oběti (str. 212) m. po týchž schodech… rakve a položili do nich… ; podezření ze spoluúčasti na vraždě (str. 212) m. při vraždě; jinak všichni v domě ztratily hlavy (str. 213) m. všichni ztratili hlavu; chvála pánubohu (str. 213) m. Pánubohu; musila ji takřka podepírat (str. 215) m. podpírat; měl na vlas takový osud (str. 218) m. navlas; služky vraždu denně probíraly mezi okurkovými sudy a pytly brambor (str. 218) m. pytli; Anna Édešová byla obžalovaná z dvojnásobné vraždy úkladné (str. 223) m. byla obžalována; souhlasně přikývnul (str. 226) m. přikývl; ale kde pak (str. 229) m. kdepak; spáchala by jste jej (t. zločin) znovu m. byste; nevěrohodnost jeho výpovědi (str. 232) m. nehodnověrnost n. nespolehlivost; ve všech svých výpovědích (str. 234) m. výpovědech; nehaž šelmám duše (str. 235) m. neházej; nade vší pochybnost m. nade vši pochybnost; odvolali se do rozsudku (str. 241) m. z rozsudku.

Chyb v pořádku slov není bohudíky mnoho. Velmi ledabylé však je v překladu dělení vět znaménky. Vynechaných i zbytečných čárek, o vykřičnících a otaznících ani nemluvíc, bylo by lze napočíst několik desítek. Nebudu se o nich šířit, aby se můj posudek příliš nerozrostl.

Tato snůška více nebo méně hrubých jazykových chyb a kazů, i když je kusá, snad dostačí k důkazu, že náš odsudek jazykové dokonalosti překladu, ač se román Kosztolányiho čte celkem dobře, není upřílišený, natož nespravedlivý. Po nedávném vyhlášení křížového tažení jednoho klubu moderních nakladatelů proti nesprávným překladům do češtiny vykládáme beze vší zaujatosti ve zlé nejen nakladateli edice, v níž román jinak velmi pozoruhodný vyšel, ale také, a to především, jejímu redaktorovi, že věnovali jeho překladu po stránce jazykové správnosti pozornost tak nepatrnou. Je věru svrchovaný čas, aby si konečně připamatovali varovné Pliniovo: „Multum, non multa“, t. j. v přeneseném smyslu: Uděláme lépe, ba zavděčíme [254]se všem, kdo ctí a chrání svou mateřštinu, budeme-li vydávat vskutku hodnotných románů světových autorů méně, ale přeložených bezvadně česky, než příliš mnoho, přeložených povrchně a nedbale, bez náležité úcty k rodnému jazyku.

Každý překladatel musí pokládat za věc svého svědomí, aby kromě cizího jazyka, z kterého překládá, uměl dobře vládnout svým vlastním jazykem, a nedovede-li to, je zase čestnou věcí nakladatele, aby dal jeho překlad, dříve než jej vydá, po této stránce důkladně prohlédnout a opravit. Jen tak se vypleje jazykové býlí z překladové literatury.

[1] Rovněž České slovo z 22. X. napsalo: „Román soucitu a pochopení… , jejž tak dobře přeložil… “

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 8, s. 249-254

Předchozí Josef Beneš: Jarmila

Následující Loviště, je porybíno