Ještě cizí jména

K. E.

[Drobnosti]

(pdf)

-

K svým četným příspěvkům o otázce cizích jmen připojuji i tuto poznámku, kterou ve mně vzbudilo několik Trávníčkových jazykových glos v prázdninových Lid. novinách. Když tam Trávníček vykládal, jak správně česky skloňovati jména Petar (jugosl. král) a Ru[291]žomberok, připouštěl vedle původního Petar a Ružomberok také naše české tvary Petr a Ružomberk a odůvodňoval to blízkostí a příbuzností slovanských jazyků. Mně se však zase zdá, že právě proto, že jsou naše jazyky tak příbuzné nebo blízké, neměli bychom přizpůsobovat a počešťovat — vždyť i bez počeštění dobře rozumíme (nebo aspoň máme rozumět). A právě proto, že to jsou Slované, měli bychom respektovat znění jejich jmen, která nás mají vlastně velmi zajímat, když pořád tolik mluvíme o slovanské vzájemnosti. Kromě toho zbytečné překládání cizích vlastních jmen není v zájmu jejich funkce. Byla-li dříve snaha všechna jména překládat, jeví se dnes tendence opačná a účelnější. Měli bychom k ní všichni směřovat, i když bychom v jistých případech připustili také jako možný, ale méně vhodný tvar počeštěný. Trávníček nechce na př. stavěti zbytečnou hráz mezi Čechy a Slováky, a proto připouští vedle slovenského a úředního znění Ružomberok i naše počeštěné Ružomberk. A zrovna tak prý zase Slovákovi musí být dovoleno říkati a patrně i psáti Prerov, Štramberok místo Přerov, Štramberk. K tomu bych poznamenal, že jsem za svého téměř dvanáctiletého působení na Slovensku slyšel sice často Prerov, ale nikdy Štramberok nebo Šumperok, a pochybuji, že to Slováci říkají. Tak daleko myslím nejde ani jejich záliba v přizpůsobování. Bylo by nejlépe, kdybychom si vlastní jména nechali vespolek na pokoji a u českých respektovali i na Slovensku znění české, u slovenských i v Čechách znění slovenské. Dali bychom si vzájemně, co každému z nás patří, a posloužili bychom tím i funkčnímu poslání jména. Jak Slováky znám, dají si spíše říci, aby říkali nebo aspoň správně psali Písek, Chotěboř, Třeboň, než aby snesli naši Báňskou Bystřici, Báňskou Šťávnici, Píšťany, Zvoleň a pod. A po právu musíme říci, že mají pravdu. Když o té československé vzájemnosti horujeme a tolik o ní mluvíme, naučme se aspoň správně slovenským vlastním jménům, pokud jich potřebujeme, a neměňme slovenských jmen zbytečným překladem, i když se nám to zdá pohodlné nebo vžité. Stejně budeme ovšem prosit také Slováky, aby neměnili zbytečně vlastní jména česká. Jinak bychom právě tím překládáním stavěli mezi sebou hráze a vzbuzovali zbytečné rozladění.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 10, s. 290-291

Předchozí Jiří Straka: K mému článku o učení mateřskému jazyku ve Francii

Následující Půl druhého měsíce