Časopis Naše řeč
en cz

Puszta

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Josef Knap, Puszta Román. XII. svazek knihovny Hlasy země. Vydalo nakladatelství „Novina“, tiskařské a vydavatelské podniky, z. s. s r. o. v Praze. 1937. 215 stran. Za 24 Kč, váz. 34 Kč.

V doslovu této své knihy praví autor: »Tato balada z puszty vnitřně souvisí s knihou „Muži a hory“ z roku 1928. Jako chtěl tehdy autor vysloviti spodní rytmus pastevčích hor z východu státu, tak nyní byl by rád v ději stále podržoval dech bezmezné roviny, její fantastický, temný, dlouhý tón, zatím co líčil časový děj na její věčné ploše. „Muži a hory“ i „Puszta“ jsou dva hlasy jedné písně.« Ten dojem širé a despotické pusty čtenář Knapova románu vskutku prožívá: pusty kladoucí se jako těžké, nepřekonatelné kouzlo na všechno podnikání českých kolonistů, kteří sem do podmínek zcela nezvyklých a skoro nepřátelských přenesli svůj život z domova a zakládají proti nejrozmanitějším úkladům přírody i lidí novou svou osadu. Je to vlastně thema dobyvatelské, ale zvláštní a napínavé tím, že dobyvateli tu jsou jen drobní lidé s rukama holýma, zato však s houževnatou vůlí nedat se. Bojují nejen s nepoddajnou půdou, ale i s častou sklíčeností ze zklamání příliš optimistických na[119]dějí, přes to však nepovolují. Pomalu s novou půdou srůstají svou prací i svým osudem: na ní se jim rodí nové děti a do ní pochovávají své mrtvé. Názorným nositelem této pozvolné proměny kolonistů a jejich vztahu k obdělávané půdě učinil autor výměnkáře Snopka, který vlastně jen doprovázel svého syna, ale na konec našel v tom cizím kraji i svůj domov:

„Teď to v něm začínalo být jaksi složitější, chodit po těchto půdách a myslit na ně. Držel ho ve spárech nebývalý stesk, hlavně teď v podzimu. Už konečně odejít z této cizí, široké země. Ale současně hrob Janův ho s ní zvolna svazoval, nebo co to bylo, už to teď byla jakoby jiná půda než dosud. Jan začínal být jako neviditelný svorník mezi ní a jím. Už to byla obydlená půda.“

A svou epopej o dobyté pustě končí autor tímto širokým výhledem:

„Šel (učitel) a ohlížel se v tomto jarním povětří, jak někde se plahočí za ruchadlem muž sám a jinde dělá celý houf, ženské a děti,… dál k Boutradi a Haranglábu splývali v polích s Maďary. A pořád ořou a sijí. Nechali svou minulost někde na druhém břehu a založili osadu, rovně stavěnou jinak, ale která v různé rozbíhavosti je obrazem své doby a toho, co z ní roste. Všecko tu začalo tím, jak přišli, jako zrozením světa. Ale teď už pomalu budou dostávat minulost, novou minulost, minulost tady. Až jednou vyrostou stromy a děti až pochovají své rodiče, bude Stará Boutraď jako jiná ves, bude žít, jak žijí vesnice. Ale to už bude klesat do zapomenutí doba pionýrských lidí, kteří tu dnes ořou a sijí a rozkopávají hroudy, psí… hrdinská doba.“

Podrobnou znalost prostředí spojuje Knap s bystrým pozorováním lidí. Živě charakterisuje svůj kolektiv osadníků, z nichž ne všickni byli povoláni, aby vydrželi v pionýrském boji s cizí půdou. Vydrželi a dosáhli úspěchu jen ti z nich, kteří měli k půdě bližší vztah, než je poměr pouhého konjunkturálního vykořisťovatele. V tom se hlavně jeví selská tendence tohoto Knapova románu, nehledíme-li ovšem k některým jednotlivostem uvedeným do děje mimo vlastní uměleckou osnovu, jako je na př. poněkud theatrální zmínka o smrti Švehlově. Povahy jednajících osob však vystihl a rozlišil Knap svědomitě a s velkým uměním. Podařilo se mu tak ukázat českého venkovského člověka v postavení u nás jistě nezvyklém: jako kolonisátora země dosud pusté.

Vypravěč je Knap vskutku dobrý. Hlavní hrdinkou svého románu učinil pustu, a proto se mu vlastní děj ustavičně rozdrobuje a rozbíhá po mnoha rozličných jednotlivcích, ale přes to dovede z této tříště příhod pevnou rukou utkati důsledně vedenou, jasnou a také náležitě stupňovanou osnovu. K vypravování si zvolil sloh celkem prostý, ale hutný a přiléhavý, někdy snad až drsný nezakrývanou lidovou jadrností. Ukázku jsme [120]podali už ve dvou citátech uvedených výše; všimneme si ještě některých znaků jednotlivých.

V přímé řeči nechává Knap lidi hovořit obyčejně jejich vlastním jazykem, jen mírně přibarveným spisovně, takže skladba vět zůstává lidová. Kolonisté mluví spolu na př. takto: „Samo sebou. Jenže si musíš myslet, že mně a tuhle Víchovi tahle ratejna v pustě maká na týlo trochu studeněji než tobě. Máš k sobě ženu. Půjč mi svou ženu tu a tam, a budu při nejmenším tak dobře spokojený jako ty.“ — „Zima. Měli jste ji vidět, pravou stepní. Na tuhle zdejší stačí slézt se blíže k sobě, jednoduše víc do houfu“ (17 n.). — „Ještě to jde. Pochytal (Maďar) něco z naší řeči na vojně, a tak to smolíme dohromady. Tuhle jednou i jeho starý táta pořád a pořád se dát se mnou do řeči. Leží v jednom kuse a skoro nemluví, jen se kouká jako už za hrob. Ale tuhle z ničeho nic jen mluvit a mluvit, a něco pořád ukazuje. Co říká, ptám se Baloga, Lájoše. Prý vykládá, že ještě pamatuje, jak se sem nedalo vstoupit, co bývalo vody. A hadi. Hadi, povídá, bývali ve vodě, silnější než paže“ (30). Podobný ráz má u Knapa i řeč polopřímá, na př.: „Celník Vaněk si zažádal a přeložili ho a na školu za učitele pro zbývající týdny do prázdnin přišel takový puchýř důležitý, štěstí ještě, že tu pobude jen krátko“ (187).

Vypravovacím lidovým způsobem sestavuje Knap svou větu často i v nepřímém vypravování. Proto dává zpravidla souřadnému spojování vět přednost před podřadným, na př.: Doma na polích se přesýpala přes jejich šlápoty hlína stále táž po léta, oni a pole, pole a oni, bylo to bez přerušení jako tok řeky. Ale tady se boty moravských mužů vtiskovaly po prvé (26). — Teď po vánocích pracoval s tabákem, měl plno lidí v hladírně. Snopek tam s ním nahlédl a na mou pravdu, tohle mi je sešlost. Na stole v té ratejně měli rozložené tabákové listy, hladili je a dávali do svazečků podle velikosti nebo barvy. Huby jim při tom nestály, ale on nerozuměl ani slova, Maďaři. A v prostředku dýchala kamna veliká jako hrom. Ale na mou pravdu, takhle asi vypadaly pradávné práce, u všeho hodně lidí a kromě toho huby ne zašité, dnes každý se při práci kaboní jako sova (93). Lidový ráz se projeví občas i v užití nespisovné spojky nebo vazby, na př.: Nanka dávala pozor, jestli se ve psaní pochlubí, že zas čekají rodinu (207). Na tu a na onou stranu je vidět špička kostelní věže (27), a pod.

Lidově je zabarven i slovník. Knap píše na př.: to neviděl žádný (28, m. nikdo), petrolina (28, m. petrolej), chvílemi ho myšlenky nutily zůstat stát (96, m. zastavovat se), u Snopků [121]právě zhasli (98, m. zhasili), mašina, chrust (122), akátovčí (212) atd. Tak asi jsou míněny i některé odchylky od spisovného tvarosloví, na př. zem (94 a j., m. země), mysleli (94 a j., m. myslili), ocitlo se (51 a j., m. octlo se) a pod.

Jinak projevuje autor v celé této své knize dobrou znalost spisovné normy jazykové a také jemný smysl pro výraz přiměřeně vyvážený a přiléhající k situaci. Jen by snad stálo za uvážení, lze-li bez nebezpečí pro slohovou jednotu častěji střídati knižní vazby přechodníkové s lidovým tónem vyprávění, jak to Knap místy činí. Nevhodně užívá autor spojky aniž by. Píše tu na př.: Převracel listy, aniž by ho na nich co zvlášť zaujalo (99, m. aniž ho na nich co zvlášť zaujalo, anebo ještě lépe: ale nic ho na nich zvlášť nezaujalo n. třebas ho nich…). Bezpochyby si Malina myslel, že taková rovná černá země dá úrodu(,) aniž by se jí ukázal hnůj (122, m. aniž se jí ukáže n. i když se jí neukáže…). Muž přinesl ze světnice dvě zelené bankovky, aniž by na ně vyžadoval úpis (127, m. aniž na ně vyžadoval…). V záporných větách tu stává někdy spojka i místo ani, na př.: Vybraly se peníze na osivo, a peníze i osivo víckrát nikdo neviděl (107, m. ani osivo). Ale i oni už nevěděli dohromady o ničem podstatném (163, m. ani oni). Do zvoleného stylu nezapadá ani zájmeno vztažné na př. v této větě: Namočil pytle do hnojnice a kladl jí je na hřbet, nechtěl s ní jinak dělat žádné zaříkání a podobné, o čemž měl své mínění (137, m. neboť o tom měl… a pod.).

Ze stylistické potřeby nelze asi vysvětliti ani některé jiné jednotlivé odchylky od normy, na př.: Připadal si, jako by s ní byl spojen s městem a s čím vším (190, m. jako by jí byl spojen, t. j. jejím prostřednictvím). Za chvíli bylo kolébku potřeba (211, m. kolébky). Začínalo se s přípravami k odvodňování (206, m. začínaly se přípravy n. začínalo se připravovat odvodňování). Nahlížel, že je pravda, že… (137, m. uznával; pod. 156). Několik málo nedopatření se najde i v pravopise, na př. na Moravském Slovácku (12, m. moravském), pomahej (31, m. pomáhej), všíml se (180, m. všiml si), nevysýchajícího (194, m. nevysychajícího), Sylvestra (136, m. Silvestra), oči jakoby mu zmodřely (121, m. jako by). Cizím pravopisem jména puszta zdůrazňuje autor náladový ráz, kterým toto slovo působí na českého čtenáře.

V interpunkci má Knap některé zvláštnosti. Tak na př. nepíše čárku před spojkou než uvozující celou větu: Co se dá říci o jeho smrti jiného než že to udělala puszta (14 a pod. často). I jindy vynechává čárku mezi větou řídící a podřízenou, na př.: [122]Však, co přichází odshora, vítr, mraky, deště, vzniká až někde hluboko v Uhrách(,) a aniž si vyžádalo povolení od finančních stráží (,) přetéká horem přes hranice (10). Mluví o tom spolu(,) jen když jsou sami v poli (69). Snopek v něm našel zalíbení (,) hned jak se s ním po prvé poznal (93). Naučili se o sobě vzdorně a bez ostychu říkat, že místo vzorkových hospodářů budou vzorkovými žebráky(,) a pomalu tomu budou také věřit (175), a pod. Toto uvolnění pravidel o interpunkci se shledává u současných českých spisovatelů, a to i u dobrých a nejlepších z nich, čím dále tím častěji; je možné, že se jím projevuje snaha knižní zápis řeči přiblížit lidovému nebo vůbec vyprávěcímu členění na mluvní úseky, a proto že se nepíše čárka tam, kde v řeči mluvené není pausy. Jindy ovšem bývá v této knize naopak zase čárka napsána zbytečně, na př.: Byla by tu i jabloň i švestka, měli by v zimě, když se jde na půdu pro oves(,) a leží tam hromádka jablek, do čeho zakousnout zub (27). Vědí to dobře jeden i druhý a nemají(,) co říci (80). Osadu spravoval hospodářský výbor(,) a jeho předseda byl téměř jako starostou (107). Až jednou vyrostou stromy(,) a děti až pochovají své rodiče… (214), atd.

Josef Knap vypsal v své Pusztě kus historie z nových, legitimních výbojů českého člověka. Při vší pravdivosti, která všude jeho vypravováním proniká a chrání se zastírat nebo utajovat lidské slabosti a nedostatky úředního řízení, dýše z tohoto jeho románu silný životní optimismus, víra v konečné vítězství pevné vůle a houževnaté práce nad jakýmikoli překážkami. A už proto tento Knapův román zaslouží, aby byl hojně čten.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 4, s. 118-122

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1