Časopis Naše řeč
en cz

Malé klasobraní po dnešním jazyce

Vojtěch Sedláček

[Drobnosti]

(pdf)

-

K známému verši našeho básníka „Bujný oř je mluva naše“ podávám hrstku dokladů, které jsem si poznamenal při rozličných příležitostech. — V ceníku jedné velké pražské firmy jsem se dověděl, že se prodávají také peignoiry „k nošení též uzavřeně až ke krku“, velké zástěry „oboustranně k nošení“ a dokonce též peleriny „oboustranně k nošení přes plášť“. V témž ceníku se nabízejí šaty z „hnědodrapu“, „bílé zástěry z organdi — to nejnovější“ a „šaty pro panské včetně zástěrky“. Důvtipně se tu zjišťuje, že „koště jdoucí s duchem doby se vyměnilo na vyssavač prachu“, atd. Ale vrchol té „jazykové bujnosti“ je patrně v plášti „s bubi-límcem“ — není to ostuda, když ještě dnes se velký český podnik obchodní neostýchá předkládati veřejnosti reklamní tiskopis v tak hanebném rouše jazykovém? — A nyní několik perliček z rozhlasu. Stále ještě slýcháme moravské zh, o kterém Naše řeč nedávno psala, na př. bylo zhrnuto (místo „schrnuto“), zhromáždění (ČTK. 6/XII 1936 večer). Ve vzpomínkové přednášce 8. I. 1937 v 11 h. 25 m. užil řečník tvaru opravdu kuriosního: „Touha byla séměm, z něhož vzklíčila naše snaha.“ V hlášení [110]z Mor. Ostravy se stále ještě opakuje, že „hraje koncertní mistr Marta Cittová (tak to bylo vytištěno též v Radiojournalu k programu 19. října 1936). Ve zprávách ČTK. jsme slyšeli zprávu, že něco bude zařízeno, protože „poměry tomu již dovolují“ (13/XI 1936 večer), a jindy zase, že „závěrem dospívá Malá dohoda k tomuto závěru“ (16/XI 1936 večer). Před velkým zatemňovacím cvičením v Praze hlásil civilní velitel vojenské protiletadlové ochrany (17/XI 1936) mimo jiné také: „Osvětlení hrobů na hřbitovech bude vyloučeno“. Doslova takhle, v podobě samostatné věty. Marně jsem se snažil dopátrat vlastního smyslu této věty: znamenala, v duchu němčiny, že osvětlení hrobů je při zatemňovacím cvičení nepřípustné, t. j. že v tu dobu nesmějí být hroby osvětleny, či že osvětlení hrobů je ze zatemňovacího cvičení opravdu vyloučeno, t. j. že hroby smějí býti osvětleny, i když celá Praha bude sama tmavá jako hrob? A podobný hlavolam předložila svým posluchačům ČTK. (30. XII. 1936 večer), když jim hlásila, že „ministr vyzval stávkující, aby dobrovolně obsazené závody opustili“. — Pořádek slov je tvrdým oříškem i pro naše žurnalisty. V jedněch novinách na př. byla zpráva s odstrašujícím titulkem „Doprava popele zemřelých poštou“. Jinde zase stálo: „Teprve nyní došlo k uskutečnění obtížného námětu, jemuž se stavěly v cestu mnohé překážky za vedení režiséra G. W. Pabsta.“ Jedny noviny zase psaly, že vedle „hromových kamenů, v jejichž zázračnou moc lidová víra stále upadá, používá se prakticky i jiných předhistorických nálezů“. V jedné sportovní zprávě jsem četl, že porážka favorita „nebyla to hlavní překvapení, protože u třídy těchto soupeřů vlastně nelze nikdy dobře předvídat výsledek“; pisatel chtěl patrně napsati „u soupeřů této třídy“. A jindy jsem zase četl, že řidič „najel na před ním stojící motorový vůz“. — K tomu připojuji ještě několik jiných výpisků z novin. Domnívám se, že je zbytečné psát: „Dnes časně za svítání se začalo s oznamováním, že král Jiří VI. nastupuje na trůn“, a že by docela stačilo, kdyby se po česku napsalo „začalo se oznamovati“. Sportovní zpravodaj si stěžuje v novinách na slabou návštěvu při hockeyových zápasech a dodává: „Ani dnešní zápas nečiní výjimku a návštěva nebyla ani poloviční včerejší.“ O tom nevím, je-li to vůbec ještě česky. Divně mi zní i tato věta: „Obyčejně jim (hráčům) při návratu z ciziny chystají na nádraží nadšené uvítání, které tentokrát odpadlo.“ Jak se tomu má rozumět: že to uvítání, které „odpadlo“, jim chystají? Právník si v novinách stěžuje, že finanční úřady předpisují jistou daň podle jeho mínění neoprávněně, a poznamenává k tomu: „To přes to, ačkoliv v novele k zákonu o přímých daních se výslovně pro budoucnost zavádí zdanění důchodovou daní“ atd. Spojení přes to, ačkoliv je, zdá se, věrný bratr stejně nevhodného spojení „proto, poněvadž“ nebo „proto, jelikož“. — A na konec ještě ukázku z jazyka překladu. V románu H. G. Rubella „Ďáblův dědic“, který vydalo Rebcovo nakladatelství v Praze beze jména překladatelova (a také bez [111]udání roku), čte se také taková věta: „Tak se stalo, že tato ubohá midinetka přišla o zaměstnání a zemřela o čtyři leta později na tuberkulosu, jako přímý následek své bídy.“ To tedy asi ta midinetka byla přímý následek své bídy?

Nemějte mi za zlé, že jsem se přihlásil s tou svou troškou. Ale chtěl jsem aspoň těmi několika namátkou nasbíranými příklady ukázat, kolik jazykové ledabylosti se u nás stále ještě udržuje přese všechny dobré snahy a že Naše řeč koná dobrou práci, když proti tomu vystupuje.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 4, s. 109-111

Předchozí Druidové

Následující J. K.: Péče o čistotu úřední polštiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1