K tvoření slovanských zvláště českých slov onomatopoických
Jiří Straka
[Articles]
-
(Psáno pro jubilejní sborník NŘ., věnovaný univ. prof. E. Smetánkovi k šedesátým narozeninám.)
O starobylosti interjekcí v jazyce jsou názory velmi rozdílné. Vedle jazykozpytců, kteří se snaží dokázat, že to jsou útvary právě tak tradiční jako všecka ostatní slova každého jazyka (na př. Meillet, Polivanov a j.), zastává mnoho badatelů názor, že se v této lexikální oblasti ustavičně tvoří nové základy (na př. Hirt, Jespersen a j.). O tom viz podrobněji u Kořínka, St. onom. 82 nn.[1] Kořínek sám přijímá [126]a snaží se potvrdit stanovisko první v tom pojetí, že »interjekcionámí základy jsou právě tím, co trvá v jazycích odedávna podnes jako nejstálejší, nejkonservativnější a zároveň nejaktivnější živel jejich slovního pokladu« (str. 189); proti tomu bylo namítáno, že »máme-li v desíti jazycích odvozeniny slabiky mu, bu, hu a j., je možné, že ty odvozeniny jsou leckdy staré, ale právě pro ráz těchto slov není nikdy vyloučeno novotvoření« (K. Janáček v recensi v Naší vědě XVI, 1935, 168), a že tedy nelze »základy veškerých našich výrazů interjekcionálních promítati beze všeho do ie. prajazyka« (J. Janko ČMF. XX, 1935, 338). Podle mého mínění je daleko více v každém jazyce interjekcí a příslušných k nim slov nově utvořených v dobách historických, a jak řeč dětská, tak i snaha po výraznosti (expresivnosti) vede vždy k novému a novému přitvořování, jak se o tom přesvědčujeme pouhým nahlédnutím do nářečních slovníků nebo i do nového Sl. Ak. (srov. již u prvních dvou písmen hesla bunc, z Baara bump, z Hál. bumps a ze Stank. bums z Čap. Ch. burc a buc atd., interj. bum v novém užití o překvapení, na př.: Ten kongres, to je komedie, a pak bum — vojna. Jir.). A tak, není-li hlásková podoba onomatopoického slova ve shodě s pravidelným hláskovým vývojem jazyka, je též možno, že to slovo vzniklo až po době příslušné hláskové změny; tak vykládá i Meyer-Lübke REW s. v. buff (č. 1373) hláskové úchylky dial. it. puf(o), stfr. pouffer, nfr. épouffer: Die Entsprechung it. u, frz. ou zeigt, dass das Schallwort jünger ist als frz. ü aus û oder dass es als Schallwort u beibehalten hat.
Interjekcí se užívá v literárním jazyce poměrně velmi málo (Kořínek St. onom. 4), a tak i ze spisovné staroslověnštiny známe jich jen omezený počet, a to nikoli přímo, nýbrž jen jako základy jmen a sloves z nich utvořených, nikoli že by interjekcí v tehdejším makedonském usu bylo nebývalo; vždyť, jak učí i psychologie i denní zkušenost, čím je která řeč méně literárně pěstěna, čím je, abychom tak řekli, dětskému věku lidské mluvy bližší, tím více má interjekcí a slov z nich odvozených. Jestliže se tedy v své další práci nespokojíme jazykem knižním, nýbrž přihlédneme-li zároveň k nesmírnému bohatství nářečnímu, třebas i u nás byl původní stav jistě zastřen dlouhověkým vývojem, přece jen budeme moci aspoň nahlédnouti do způsobu tvoření slovanských slov onomatopoických.
Někdy celé slovo napodobuje zvuk, na př. bú temné hlasy zvířat, zvláště skotu, ale značí též »žertovné strašení nebo pláč« Sl. Ak., stč. bývá výrazem hněvu Geb. Sl. (odtud i bubák, již stč. Soukup Dod.), bubu, bububu Sl. Ak. (o rozmani[127]tosti významové v rozličných ie. jazycích těchto interjekcí bu, bú srov. Kořínek St. onom. 181nn.); mu, rovněž onomatop. základ pro temný hlas některých zvířat a přeneseně o bručení, bublání atp. (srov. Kořínek St. onom. 210; Walde s. v. mugio: Laut, mit zusammengepressten Lippen hervorgebracht); buch »značící zvuk při temném úderu« Sl. Ak. pod. Jg., K. I, V, VIII, IX a X 562, Bart. Sl. atd., též rus. a pol. (Berneker s. v. buchaja, bouch »o zvuku při dopadu něčeho« (… bouch, bác! letí do kouta. Erb.) Sl., Ak., Jg., subst. buch, -u m. Jg. (z Bernoláka a Palk.), Sl. Ak. (»úder, rána, bouchnutí«), buchot atd.; žuch, které musíme předpokládat pro mor. dial. žúchat (Tak to žúchalo! když se šlo po vlhké louce) Bart. Sl.; gich »hlas, který slyšeti, když něco rychle se vylije« K. VI a K. D., gichat »velkým proudem vylíti, silně pršeti« a gichanica »lijavec« t.; rach »volání na prasata« K. VII a řach »napodobení chřestivého zvuku« Bart. Sl., rachati o praseti, žábě, řetězu atp. mor. a slez. K. VII a Bart. Sl., laš. rechať, jinde róchať »práskati bičem« Bart. Sl., interj. rach též o krákoru krkavců nebo vran Rokyc. Post. II 913, 153 (Ale když kuoň umře…, tu ť se teprv koby sletí, tu teprv: rach, rach, rach!), I 745, 207 a 215; baf »napodobující štěkání psa nebo sloužící k polekání někoho« a »napodobující zvuk při kouření« Sl. Ak., subst. baf, -u m., bafati, bafnouti, bafčiti, bafavý t.; interj. blaf, rovněž napodobující hlas psa a potom přeneseně ani blaf »ani slova«, subst. blaf »žvást«, blafati »štěkati, tlachati«, blafnouti atd. t.; haf (o malých psech ťaf) Jg. z Rosy, hafati, hafan K. VIII a hafák »pes« K. VI a K. D. atd.; interj. buf napodobující supění lokomotivy (Lokomotiva se rozjížděla buf-buf-buf-buf. Šrám.) Sl. Ak.; huš, též něm. husch Jg. K. IX, Bart. Sl. (»zahání se ušípané«) a j.; ks, jímž se odhání prase, a kš na odhánění slepic (s a š se prodlužuje), kšohej, kšókať a kšóknúť »odháněti slepice, ptáky zvukem kšo!« Bart. Sl.: — z interjekcí s koncovým -c na vyjádření plesknutí při úderu n. při pádu, na př. bác (… bác do blata »spadl«) Bart. Sl., Sl. Ak.; pác (Pác ho po hlavě »udeřil«) a pácať »bíti«, z dětské řeči obecně známé pac Bart. Sl.; vřác (V téj okno vřác! »řinklo, rozbilo se s rachotem«) a val. vřácnúť »udeřiti« t.; duc »zvuk způsobený nárazem hlavy do něčeho« (srov. dětské: Baran, baran duc!) Bart. Sl., ducat »dělati duc« t., v stejném významu buc, búc Sl. Ak. a drc (»Baran drc!« škádlí se beran, aby drcl, trkl) Bart. Sl., dŕcat, drcnút, dŕcnút t., burc Sl. Ak. (Berane, burc! Čap.Ch.), snad křížením buc a drc; trc jako subst. »udeření« K. IV a K. D., slc. trcať »trkati«, trcnúť v. trknúť Kál. atd.; — z interjekcí na -p, vyjadřujících prosté dopady, na př. cap »hlahol něčím širokým [128]na vodu neb na bláto tlučení« Jg. z Rosy, »zvuk při šlápnutí do mokra« nebo »dět. o chůzi vůbec« (A za pánem chlap, chlap, na koníčku cap, cap. Řikadlo) Sl. Ak., (Hop kozle, cap kozle, hop kozle cap! Suš.) Bart. Sl., capati v blátě us. Jg., o dítěti Bart. Sl., Sl. Ak., cápati »hřmotně vyšlapovati, namáhavě jíti, zvl. blátivou cestou« Bart. Sl., K. D., Sl. Ak., capkati o dětské chůzi Bart. Sl., cápnouti do louže Sl. Ak. atd.; cup (cup, cup »trapp, trapp« Dobr.) Jg., cupati a cupkati Jg., Bart. Sl. a j.; hop, jímž se pobízí ke skoku nebo vyjadřuje koňský cval (též něm. hop) Jg., Bart. Sl., z toho dále hopsa (v dětském říkadle při poskakování) Bart. Sl. a hup »hlahol, který se skokem nohami dělá« Jg., z toho dále hupkem, hupky, hupitem, hupkati atp. Jg., Bart. Sl. a j.; klap Jg., (Má střevíčky klapy klap »které, nesedíce dobře na nohou, klapou«) Bart. Sl. a klep (Pak statečně na ně [na snopy] s cepy tlucme: klep, klep, klepy, klepy!) Jg., klapati, klepati (čáp klepe, klekoce) Jg., sic. klop(k)ať v. klep(k)ať Kál., vých. slc. klapkac, klapkať »klepati na dveře« Kál. atp.; křap »křapnutí« (To býl křap! — Křap hrncem o zeď »uhodil«. — … křáp svadebčanom hrnec popela pod nohy) Bart. Sl., Kořínek St. onom. 109 (chybně vykládá jako »variantu« onomatop. základu fr. craquer, něm. krachen, sti. krakš-), křápat »botami ztěžka jíti« a křapět o zvonu, hrnci »míti chraplavý zvuk« Bart. Sl., z části již Jg., K. VI atd.; lup »hlahol nějakého prasknutí« Jg. z Rosy, (Dvacet měřic žita lup na vůz »hodil«) Bart. Sl. atd. atd.
Snaha vyjádřiti rozličné odstíny zvuků příbuzných měla za následek, že máme v řeči dvojice trojice onomatopoických slov lišících se jen samohláskou. Tak na př. tik a ťuk: hodiny tikají (též něm., angl., a j.),[2] ale na dveře se ťuká, subst. tik »tikání« (z rkp. bibl. o oleji mandlovém, který »stavuje ten tik … v uší«) Jg., ťuk »ťuknutí« Jg. z Dobr., tikot, ťukot atd.; podobně akustickým rozdílem dvou krajních samohlásek í a u[3] je vystižena větší nebo menší hloubka větru [129]v interj. fi a fu (»fi = hlahol větru tenkého a ostrého«, »fu = hlahol větru«) Jg. z Rosy, i v interjekcích a jménech z nich utvořených fik a fuk (»vítr fučí — gröber, fičí — heller«) Jg. z Dobr., někoho fik fik metlou mrskati, fikati Jg., fičeti o prudké plavbě Geb. Sl. z Lobk. atp., jest to hop z lesa, fuk do lesa slez. o člověku nestálém K. X 88, fučeti a fučěnie větříka Geb. Sl., fúkati »pyšně si vésti« t., vulg. fouknout »mimo se mihnout« K. IX, »utéci« us. atd.; blim a blum, vyjadřující rozličné odstíny hudebních tónů, na př. kytary, nebo zvuk rozrážené vody (Blum-blim přehnalo se úprkem po kytaře. Šrám. — Ale potůček hudl si dále svou: blum-blim-blim, blum-blim-blim. Šrám.) Sl. Ak.; srov. též výklady Kořínkovy St. onom. 256n. o interjekci pik, která napodobuje zvuk vzniklý »úderem ostrého nástroje na tvrdou plochu«, a o slovech z ní odvozených, jako fr. pic, piquer, it. piccare atd., a o skupině ie. slov s významovým okruhem »bodati, ostrý, hrot« atp. z obdobného onomatop. semantému peuk’-, jako pol. pukać »buchati«, luž. pukać, pukaś, č. pukati »buchati, práskati bičem«, bh. pukot »bouchání, střílení« atd. Menší výškové rozdíly jsou vyjádřeny samohláskami i : a, akusticky si bližšími, v interj. kvá, kvak: kví, kvik, srov. na př.: Vrána křičívá kvá kvá Jg. z RZvíř., kvákati a kváknouti o rozličných ptácích, na př. o krkavcích RokycPost. I 745, 207, ale též o ženě, že kváče Jg. II a V 921, K. I, VI, VII 1309, VIII, IX, X, Bart. Sl. a j., slc. kvakot vedle č. kvákot »krákání« Kál. atp., naproti tomu kvik »kvičení« Bart. Sl. a K. VI, kvikot »das Gequicke« K VI, kvičeti, řidčeji kvíkati Jg, K. VII 1310 (val. se rozlišuje kvikať o neživotných, kvičať o životných), bolestí kviknouti, ani nekviknouti K. IX 446 a X atd., srov. též Berneker s. v. kvakaja a Trautmann s. v. kuikio, Walde s. v. coaxo a Kořínek St. onom. 219 o onomatop. základu »pro kvičení vepřového dobytka« kuik-. Střídání a : e : o je na př. v interjekci klap : klep : klop, srov. výklad u Jg. s. v. klap: »klep, klop, z nichžto první zvuk tenší, druhý hrubší jest nežli klap«; jiné střídání v trojici interjekcí bim : bam : bum, srov. doklady Sl. Ak. s. v. bim: Bim, bim! bim, bim! — zvonil klekání zvonek. Klost. Bim bam zvoní umíráčkem. Hál. Bim! bam! bum! špunty lítaly z flašek a moždířů. Havl. Atd. atd. — V takové prastaré »interjekcionální a onomatopoické alternanci vokalické« hledává se dokonce jeden ze zdrojů ie. ablautu. srov. Kořínek St. onom. 266.
Zvláštním prostředkem vyjádřiti větší temnost nebo dunivost zvuku je nosové zabarvení základní samohlásky, a to zpravidla samohlásky u, která již sama o sobě je ze všech nejhlubší (Kořínek St. onom. 56 mluví jen o »zesílení expre[130]sivního účinku původního základu«). Srovnejme na př. buch, které znamená zvuk hluboký, ale »suchý«, a bum, interjekci dunivého zvuku táhlého, jaký vzniká udeřením na buben, výstřelem děla atp.: bum bum bum »Trommelschlag« K. V 1092 a bumbum v dětské řeči »buben« K. X 563, Děla hřímala bum! Sl. Ak. z Vrchl. atd.; táhlost znění zvonů, zároveň s rozlišením výšky tónů, jasnějšího, když jde zvon nahoru, a hlubšího, když se zvon vrací a doznívá resonance úderu, je vyjádřena obecně známými českými, něm. atd. bim bam[4] (o jejich výslovnosti bimm-bamm viz Kořínek St. onom, 29). Podobný rozdíl mezi zvukem dunivým kratším a zvukem stejného zabarvení, ale s delší resonancí byl, myslím, příčinou vzniku interjekcí rup a rump, třebas tento rozdíl není vždy ze slovníků patrný. Srov.: Zatřepal a jabka rup-rup hneď jich bélo plná zem K. IX (u Císařova), rupati, rupěti, rupnouti Jg., K. III a X, mor. rupkati, ruptati, rupotati Bart. D. I 160 a 263, Bart. Sl.; narumpal mo »nabil mu« Bart. Sl. (z Jevíčka), rumpotat vedle rupotat o krúpách Bart. Sl. atd. Tak i dup-a s nasálním infixem dump-: čes. dupati atp. a střdolněm. dumpen atp. Kořínek St. onom. 218, chrust a *chrunst- (> chrąstъ, č. chrúst) t. 196 pozn. 60 a 197 pozn. 64, chlast a chlamst t. 56 atd. Vedle interjekcí (jmen) brk, crk, cvrk, frk atp. máme nasalisované brnk, crnk, cvrnk, frnk atp. (doklady zčásti již u Jg.), rovněž na vyjádření charakteristické dunivější resonance. Konečně sem náleží i bzum, bžun »o zvuku basy« (Bžun dum! Čel.) a bzun »o bzučení hmyzu« proti prostému bz, bzz, bzzz »o bzučivém zvuku« Sl. Ak., brum »značící bručení« (»Brum, brum — brum, brum, brr!« zaburácel tatínek a na stole poskakoval čert. Rais) proti brukot »broukání« a prostému br Sl. Ak.
Akustické rozdíly příbuzných zvuků bývají ovšem malovány nejen samohláskami, nýbrž i souhláskami[5], a to buď v samém základu onomatopoických slov, nebo na jejich konci. Co slov na př. v našich nářečích vyjadřuje různé odstíny zvonění! Jedněm zvony cinkají Jg., K. I, V 1132, IX, Sl. Ak. a j., jiným cingají (o mešním zvonku) Bart. Sl., cingotají Sl. Ak., cingletají a cingélají (o umíráčku) K. V 1132, slc. cengají Kál., slez. tynkají K. VII a K. D., zinkají K. V a K. D., klinkají Kořínek St. onom. 54, blinkají Bart. Sk, vých. slc. brinkají Kál., zlin. nemelodicky bláňají Bart. Sl. atd. atd.: rovněž se mluví o cinku, ciňku peněz Jg., o cinku »hudebním [131]nástroji 16. století« K. VIII a o stejně pojmenovaném slc. nástroji foukacím Jg., o cinkači na smetí K. VIII, o zingání »hučení v hlavě« Bart. Sl. (slc. cvinie mi v ušiach Kál.); kámen udělal blink, dáme někomu blink po hlavě K. V (na Ostravsku) atd. ve významech přenesených vedle původní interjekce blink »k označení cinkavého zvuku« Sl. Ak.[6] Kterak na konci onomatopoického slova přispívá souhláska k vyjádření zvukového odstínu, o tom aspoň jediný příklad: již Jg. vykládá dup »hlahol nohy na zem dorážející, němější než dus« (podle Rosy), kdežto dus »hlahol od šlapání nohama povstávající, ostřejší než dup, dupot« (dus již v Klar. Gloss. 183 a j.; Geb. Sl. uvádí, myslím, neprávem v souvislost se sthn. dôsôn, nhn. tosen, jdeť o onomatopoická tvoření na sobě nezávislá).
Hlasy zvířat, tvořené několikerým opětováním jednoho a téhož zvuku za sebou, bývaly a bývají vyjadřovány rovněž opakováním téže interjekce, jako lat. coco u Petronia o slepičím kdákání, srov. Berneker 540, kuku o kukačce, kvá-kvá-kvá o vranách nebo žabách (srov. u Ovidia: … sub aqua, sub aqua male dicere temptant), krá-krá-krá atp. Přenesením stávají se takové interjekce názvy zvířat i věcí nějak s nimi souvisících, srov. středoit. abruzz. kokó »slepice«, pod. sch. koko »kohout«, fr. coco a it. dial. cocco, stejně jak rus., č., pol. i j. »vejce«, fr. coco též »dítě« (Berneker 539n. a Meyer-Lübke REW č. 4732); fr. coucou, sardin. kukku »kukačka« Meyer-Lübke REW 2360, Kořínek St. onom. 112 pozn.; rus gága »kajka«, sln. gaga a lot. gâga »kachna« Berneker s. v. gagają gagati; sti. kiki »jistý druh sojky« Kořínek St. onom. 220; venetsky a furlansky pipi »ptáček« Meyer-Lübke REW 6474; fr. tou-tou a chou-chou, obě to interjekce vábící, též »psík« J. M. Kořínek LF 58, 430; atd. Z takových řad ko-ko-ko, ku-ku, kvá-kvá-kvá, krá-krá-krá atp. snadno se může jako jeden člen odloučiti kok, kuk, kvák, krák a pod.,[7] i máme [132]potom interjekce (jména) jako fr. subst. coq »kohout« Meyer-Lübke REW 4732, rum. pojmenování kukačky cuc, rétské kuk t. 2360, něm. Kuckuck, č. krák »hlas vran«, kvák »hlas žab« a také vran, kvik »kvičení« atd.[8] Podobně si vysvětlíme i základy onomatopoických slov jako pip- Kořínek St. onom. 142 a 222, tût- t. 197 atp., ale i interjekce chách, chech, chich atp. z řad chacha, chichi, cheche, na př.: Chách, lidé milí! smála se Křúpalka Bart. Sl. ze Slavič.; Já tuto cestu neznat, chech! — Každičký kámen na ní! — Poslepu mě tu kráčet nech — a neklopýtnu ani Fr. Šrámek, Noční cesta (Lid. nov. XL, č. 599 z 27. 11. 1932); Chachach, zasmál se hořce… K. M. Čapek-Chod, Ant. Vondrejc 29 atp.
Ve většině dosavadních příkladů všecky hláskové elementy byly jen a jen na vyjádření, pokud to vůbec možno, neartikulovaných zvuků přírodních lidskými hláskami artikulovanými;[9] o žádnou hlásku tu nebylo na víc. Avšak často nalézáme slova onomatopoická rozšířená na konci o nějakou souhlásku, která již zřejmě nepatří k vystižení samého zvuku. Bývá to zpravidla souhláska -k nebo -t. Že v takových bek, blek, mek, bzuk, bzik, frk, hrk, žblunk atp. koncové -k a ve pst, svist, šust atd. koncové -t nenáleží k zvukomalbě, vysvítá snad i z toho, že vedle většiny jich máme tytéž interjekce bez -k a -t. na př. bé, mé, bzz, frr, hrr, pss atd., kdežto u interjekcí výše jmenovaných byla koncová souhláska nutnou jejich součástí a není interjekcí ra, řa, žu, bi, ba, du a pod. (bú je napodobení hlasu skotu, tedy interjekce docela jiná než bum nebo buch).
Kterak vysvětliti vznik takového koncového -k nebo -t? Myslím, že je původu fysiologického, t. j. že bezděčné sevření mluvidel na konci slova vedlo až ke skutečné závěrové souhlásce, za jistých podmínek -k, za jiných -t. Jestliže prosté zvukomalebné základy byly zakončeny samohláskou nebo samohláskovým v nebo souhláskou n, dalo se rozšiřování jich závěrovým -k. Ovčí, řidčeji kozí hlas byl odevždy napodobo[133]ván interjekcí bé, srov. řec. bé, lat. bee, něm. bä, bäh (Bäschaf v mluvě něm. dětí »ovce«), a tak i v slov. jazycích; z ní utvořeno dále čes. a pol. bek, bekot, bekati atd. Berneker s. v. bekają a Brückner s. v. bek, též záp. fr. beg »koza« Meyer-Lübke REW 1020a, fr. vábicí interj. bik, ale sev. fr. bique též domácký název pro kozu, přeneseně »koza na řezání« a pod., dial. fr. bik, biket »kobylka« t. 1099; všechna vývojová stadia máme dochována v našem jazyce: bé »hlas ovčí, telecí i kravský« Jg., též »dětský pláč a pod.« Sl. Ak., bek »bečení ovčí nebo dětský pláč« Jg., K. I a V, Bart. Sl., Sl. Ak., bekot, bekati, bekánie a bekavý Geb. Sl., Sl. Ak., bekotati atd., bečeti o ovcích a kozách, přeneseně též o pláči, o špatném zpěvu a pod. Jg., K. I, Bart. Sl., Sl. Ak. a od bečeti subst. beč m. K. D. Podobné zvuky jsou jindy napodobeny interjekcí blé, ble (Koza břeštíla, co jí huba stačila: Bleblebleblééé! Blebleblééé-e-e! Bleblé! Baar) Sl. Ak., která je základem též pro slov. sloveso blěją blějati (srov. Berneker s. v.), odtud dále interj. a subst. blek ovcí, štěňat, lišek Jg., K. I, slc. bľak v. bľakot, blek, blekot Kál., subst. č. blekot stád K. V, »bečení, zvuk vydávaný zvl. ovcemi« i »nejasné mluvení, blábolení« Sl. Ak., blekotati, blektati o psech i o lidech Geb. Sl., též o klokotavém hlasu vody Sl. Ak. blekání K. V, blektánie KlarGloss. 1443 za loquacitas atd., mor. blekot dokonce i bot. »kozí pysk« Bart. Sl.; srov. i sch. blek »Blöcklaut«, bleka »Blöcken« atd. (Berneker). Máme i jméno brek »brečení, pláč« Jg., K. I a V, Sl. Ak., brekot, břekot ovčí Jg., brekati o koze K VII 1203, brekotati K. X, Sl. Ak., brečeti ob. us. atd. Z interjekce mé, napodobující rovněž hlas ovcí nebo koz, vznikla obecně známá jména mek, mekot, mekati, mektati (dial. též mechtati), mekotati a dále dial. mekota m. »kdo mekoce (při řeči)« Bart. Sl., mektati »koktati« K. VI atd. O interj. mňau a mňauk viz Kořínek St. onom. 131n. K interj. hu, hú (o níž týž 192), vyložené u Jg. podle slovníku Lindova jako »interjekce křiku, volání«, ale s českými doklady jen ve významu »otřásání se od zimy nebo od strachu« a »sovího hlasu« (Sova huhá: hu hu hu, Rosa), huhu slc. »hola, aha!« K. VI, Kál., je dále interj. huk huk (Ja takovyho člověka huk-huk nemožu cítit »který houká na lidi«, u Císařova) K. IX, subst. huk děla, dud, přenes. »grosse Summpfeife am Dudelsack« Jg. z Dobr., Bart. Sl., Kál., K. VI a VIII (slc. »trouba«), stč. příjm. Huk vedle Húkal, Huka Geb. Sl., huka f. jako jméno ptáka v stč. slovnících t., húkati a húkanie t., hukot, hučeti atd. Onomatopoická slovesa slc. čvíkať a čvíkotať o kvíčale, která se sama nazývá též čvíkota, čvíčala, Kál., i č. a slc. čvilikati, čvirikati atp. Jg. a Kál. předpo[134]kládají interjekce čví, čvilí : čvík, čvilík (též s počátečním c- Jg.). Srov. ještě výše uvedené fik a fuk proti fi a fu, tík proti tí; příklady daly by se snadno rozmnožiti. — Fonetický výklad tohoto -k, o něž bylo původní bé, blé, mé, hú, čví, fí, fú, tí atp. rozšířeno, je nasnadě: Pro nejstarší doby lidské mluvy musíme předpokládat, že každé slovo bylo vyráženo s jistou námahou a tedy každé zvláště. Toto osamocené pronášení se udržovalo jistě déle než v ostatní řeči u interjekcí, provázených vždy jakýmsi citovým pohnutím, emfasí, a tvořících samostatný celek větný. Tak bezděčně vznikal po samohlásce v hlasivkách závěr, zvláště že byl podporován silnou artikulací (o této »energické artikulaci interjekcionálních semantémů« srov. Kořínek St. onom. 119 podle Rozwadowského). První generace si tohoto závěru nebyly ani vědomy (podobně jako si dnes neuvědomujeme hlasivkový závěr na př. před počáteční samohláskou slova), mladší generace sice tento závěr slyšely, ale nedovedly jej přesně vyjádřit, neboť nikde nepatřil do artikulační soustavy řeči. Užily proto mimovolně závěrové souhlásky, která byla v jejich artikulační soustavě onomu nezřetelnému jim zvuku i sluchovým dojmem i místem tvoření nejbližší, a to bylo právě k. Tak i dnes je výslovnost interjekce ba s hlasivkovým závěrem na konci (ba’, jak je tištěno v Sl. Ak.), »dět. a fam. výraz ošklivosti, vystižena v Sl. Ak. přímo těmito slovy: »vysl. přibližně bak; třetí a konečné stadium vývojové, plné bak, je základem slova bakaný, známého z řeči s dětmi ve významu »ošklivý, špinavý« (vedle bekaný k interj. be’).[10]
Celkem podobným způsobem vznikalo -k po slabikotvorném r, neboť toto r je provázeno temným zvukem samohláskovým (v. Geb. H. ml. I § 232 a Chlumský, Česká kvantita, melodie a přízvuk 139n.). Tak dodnes br, interjekce »nelibosti, ošklivosti n. hrůzy, strachu« Sl. Ak., bývá vyslovována buď prostě brr (Koťata hnijí v rybníce, bubřejí — a kapři je žerou. Brr! Vrba), nebo poněkud úsečněji s hlasivko[135]vým závěrem na konci po zřetelnějším průvodném zvuku samohláskovém brə’. Z tohoto br nevzniklo ovšem brk (zato brukot, o němž níže), podobně ani k pr nemáme prk. Zato k interjekci podobně znící, ale s jinou intonací vyslovované, br, která vyjadřuje »hlahol znamenající náhlé vyletění ptáka nebo hnutí třesavé« Jg. (srov. k prvnímu významu tys celá fr br »zbrklá«, k druhému brněti), máme interjekci brk (Všechno dělá jen hrk brk, t. j. halabala, leda bylo, us. Litomyšl.) Jg., (»brk interj. = brrr!«, t. j. patrně tolik jako frrr) K. V 1071, brk, -u m. »let« v stč. slovnících Geb. Sl., brkot »das Geflatter der Vögel« Jg., brkati vedle brčěti »poletovati« Geb. Sl., K. VII 1204, bŕkať »létati s šumotem křídel neuměle, poplašně« (Ptáci bŕčú Slavič.) Bart. Sl. atp. Vedle interj. cr zná Jg. též crk, oboje již z Rosy ve významu »hla-hol nějakého trošku ulití«, dále subst. crk »sonus decurrentis liquoris« z Dobr. i jako název ptáka zvaného tak podle hlasu (turdus minimus nostras). K interj. cvr je subst. cvrk »cvrkání« hmyzu, který se podle toho zove též cvrk vedle častějšího názvu cvrček Bart. Sl., slc. cvrčkať, cvrkať, cvrknúť vedle cvrnknúť »po trošku (cvrk) odlívati, crnknouti« Kál. atd. Vedle fr, které je »slovce vytvořující hlahol v přírodě podobný tomu, jako jest ptáka letícího s třepetáním křídel« Jg., Bart. Sl. (A ten maľučký fŕ do polečka »uletěl«), je jméno frk m. »frkání« a přeneseně též »sopel«, frkot na př. koňský, frkati »vydávati hlahol fr jako koňové« Jg., frčěti, frcěti Geb. Sl., val. frčať »vyletovati« Bart. Sl., slc. »supěti, pelášiti« a slc. frča »prchlá žena, pudivítr« Kál. atp. K interj. hr, známé na př. z husitské písně (Na ně, hr! na ně!) Jg. i z hovorové řeči (Ta je hr. Je do toho celá hr), je interj. i subst. hrk Jg., (Hrk s tým do vody »vyhrkla, vsypala«. Jak přešił, fšeci hrk kole něho »shrkli se«. Chmatňa putýnku vody, hŕk na něho »vychrstl«) Bart. Sl., hrkot Jg., hrkati Jg., Bart. Sl., Kál. atd. Od interj. chr Jg. z Rosy je interj. a subst. chrk vedle slc. chrák »chrknutí, i co se vychrkne« Jg., chrkati (»z chrk-, onomatop.«) Geb. Sl., Jg., K X, slc. chrákať v. chŕkať »chrchlati« Kál. a K. VI, chrčěti Geb. Sl., Jg., slc. chrčať Kál. atd. — Sem by též patřil výklad substantiv bzuk a bzik (na př. bzuk včelí, komáří, muší K. V, Kál. Sl. Ak.; bzik »splašenost« Sl. Ak. z Hol.), bzukot, slc. bzukať »bzučeti, bzikati« Kál., bzikot »bzučení« Sl. Ak., bzikati Jg., »bzučeti, plašiti se« Sl. Ak., Bart. Sl., bziknouti »vydati zvuk bz« Sl. Ak. atd. z interjekce bz, bzz, bzzz atd. »o bzučivém zvuku« (Přiletěli čmeláci, bz — bz — bzz —z, frčeli kolem něho. V. Mrš. Bzzz, zasmál se Lang svým typickým způsobem. Kop.) Sl. Ak., bzzz, ebzzz, hybzzz, jimiž kravaři dráždí krávy [136]do střečkování Bart. Sl. (srov. též interj. bzi-ííík »značící zvuk vydávaný komáry« Sl. Ak.): samohláskou i, u je tu vyjádřen průvodný samohláskový zvuk, vznikající při vydržování znělé spiranty z, a -k se potom vyvinulo jako po každé samohlásce. Proti prostému sss označujícímu syčivý zvuk je interjekce sik: Konečně se ji [Jeník Ratkin pravdu] dověděl; nedobrá byla S-s-s-s-s-sik! Takový zvuk hnal se mu kolem hlavy. Fr. Šrámek Spisy I (Stříbrný vítr) 132. Podobně subst. brukot, sloveso bručeti atd. předpokládá základ bruk z interj. br, brr (z níž je také brblati), znamenající bručení (v. výše při brum) a významem tedy blízké interjekci odporu br, o které byla řeč na začátku tohoto odstavce; cek »ceknutí, hles« (… ale nikomu ani cek Staš.), cekati, ceknouti Sl. Ak., o nichž bude řeč ještě níže, vznikly z jakéhosi mlaskavého c[11], rovněž provázeného zvukem samohláskovým; cak cak cak, vyjadřující u Nerudy slavičí klokot, Sl. Ak., nebo cik z interj. c, ci o cvrlikání ptáků (C! c! ci, ci, ci! jakés drobné ptáče šveholilo. Klost.) Sl. Ak.; atd. atd.
Vedle interjekcí (jmen) brk, cvrk, frk a pod. máme brnk (na př. ostruh) Jg., (»let«) Kál., cvrnk, frnk (Již je to frnk. Frnk ulítnul čížek z klece.) Jg. a pod., s hojnými odvozeninami jako: brnkot, cvrnkot atp., brnkati v. brňkati Jg. a Kál., cvrnkati Bart. Sl., frnkati v. frňkati Jg. a Kál. atp., brnknouti v. brňknouti (kámen brňknul do okna) Jg., slc. brnknúť »brnknouti, mihnouti se« Kál., cvrnknouti, mor. cvrnknút též »po kapkách líti« Bart. Sl., frnknouti »uletěti« K. IX atp., cvrčeti, frnčeti (dudák … frnčel, až posléz do ucha dudami drnčel. Puchm.) Jg. atp. Jejich n je snad pozdější než vznik koncového závěru, t. j. brnk, cvrnk, frnk atp. utvořeno z brk, cvrk, frk atp. na odlišení zvuku sice podobného, ale s charakteristickou resonancí dunivější (stejně jako rump proti rup atp.). Avšak stejně dobře mohly interjekce brnk, cvrnk, frnk atd. vzniknout naopak ze základů již dříve nasalisovaných, brn, cvrn, frn atd. V tom případě lze vyložiti koncové -k podobně jako v interjekcích bžunk, šplunk, žblunk, zunk, břank, břink, řink, blink, cink atp., při nichž není dokladů na interjekce nenasalisované, zato naopak u některých jsou doklady na prosté interjekce zakončené souhláskou n bez -k. V našich slovech, která se snaží napodobiti zvuky v podstatě neartikulované, nemusilo býti psané n skutečnou souhláskou n ve výslovnosti, nýbrž byla nejspíše vyslovována jen samohláska s nosovou resonancí (žblu, ci atp.), [137]ledaže po ní zazněl ještě jakýsi pazvuk podobný zadnímu n (asi tak, jako když Nefrancouz vyslovuje franc. nosové samohlásky); v prvním případě (po žblun, cin) se mohlo -k vyvinout jako po každé jiné samohlásce, v druhém (po n) rovněž fysiologicky anticipací ke klidné poloze; před pausou se totiž mluvidla stavějí do klidné polohy již o něco dříve, t. j. ještě při doznívání poslední hlásky, a tak i tu, dříve ještě než n doznělo, měkké patro asi uzavřelo cestu do nosu, jak tomu bývá při klidném dýchání ústy, a bezděčně zaznělo k, s počátku jen jako kratičký přechodný zvuk.[12] — Na konec několik dokladů: interj. bluňk »napodobující zvuk, který vzniká při pádu pevného předmětu do vody« Sl. Ak., žbluňk nebo žblunk »vyráží zvuk padnutí něčeho do vody, bluňk, něm. patsch, plump, plumps« Jg., (hastrman žbluňk do vody »skočil«) Bart. Sl., žblunkot, žbluňkati vedle žblunkati, žbluňknouti v. žblunknouti, Jg. z usu (ve výkladu má i bluňkati, bluňknouti) slc. vedle žblunk(ot), žblunknúť, žblunkať K. IV, IX, X též žblnk(ot), žblnknúť, žblnkať Kál. atd.;[13] interj. bžunk a bžuňk »hlas padajícího kamene do hluboké vody, něm. plump, us.« Jg., k tomu bžunkati, bžunknouti (kámen bžunkl) Jg., (Honza ani nebžonkl, han. »nemukl«) Bart. Sl., K. VIII; interj. šplun nedoložena, ale jako subst. šplun vln Čech, šplun potůčku Čelak. (podle K. VII) a v adj. šplunný K. VII, dále šplunk a špluňk v mluvě kladské (porád to dělalo ve vodě špluňky, špluňky — o hastrmanovi) Kubín na uv. m. 237, šplunot vedle šplunkot Jg. atp.; interj. zunk K. VIII s. v. zunkati, zunknouti (Houser ho zunk do nohy, mor. »štípl«), subst. zuňk »der Schluck« Jg., zunkati vedle žunkati »chlastati, saufen«, zunkati též »podobný hlas působiti« (Sebou zunkl »praštil«, us.) Jg., K. VIII, slc. zun (Hviezd.) »znění«, zungať a zungnúť »bouchati, prásknouti (sebou, bičem)« K. VIII, Kál. atd.; interj. břink »něm. kling« a subst. břink »hlas chrápavý neb zvuk železa neb jiného kovu« Jg. z Rosy, (Odpíná zástěru, a cosi břink — dukát »břinklo« Slavič. Z ničeho nic tabula [138]v okně břink »rozbila se«. Kovář vzal kladivo a břink, břink, břink třikrát čerta za ucho Kulda) Bart. Sl., břinkati, břinčeti, břinkot Jg., mor. břinkat na housle nebo »bíti po tváři« a břinčet (Mozeka mně hrála, břinčela), břinčit »zvučně udeřiti« Bart. Sl.; interj. řink ve jméně řinkot a v slovese řinkati vedle řinčeti Jg., K. VII (též o kanáru, že »řinčí« = hlasitě zpívá); interj. blink k označení cinkavého zvuku, subst. blinkot »cinkání«, blinkáč »zvonek u koní, ovcí a p.« (Cinkot blinkáčů. Mrš.), blinkati »cinkati« (Zvonek, jímž se pozdvihování blinká. Herb.) Sl. Ak.; interj. cin, cin-cin a pod. vyjadřující jasný zvuk zvonku, peněz a pod.« (Cincin! Slyšíš, jak to cinká? Erb. — Cin-cin-cin, do taktu … cinkaly přišité zvonce. Baar) Sl. Ak., interj. cink rovněž »vyjadřující jasný hlas zvonku, peněz, sklenic a pod.« (Sklo padalo cink cink cink. Šmil.) Sl. Ak., z toho jm. cink vedle cinkot »hlahol rozražení a padnutí nějakého skla neb hození peníze« Jg. z Rosy, Sl. Ak., cinkati t., cinknouti K. IX, Sl. Ak. atd.; cilink, cililink a pod. interjekce vyjadřující hlas zvonku (Cililink zazvonilo z telefonu. Staš.), cilinkati Sl. Ak.; klink, onomatopoický základ slov jako klinkati, klinkání, klinkáček Kořínek St. onom. 54; srov. ještě blink, brink, tynk, zink, uvedené výše; atd.
[1] Zkratky, jichž se v práci používá: Bart. D. = Fr. Bartoš, Dialektologie moravská I. Brno 1886, II. Brno 1895. — Bart. Sl. = Fr. Bartoš, Dialektický slovník moravský, Praha 1906. — Berneker = E. Berneker, Slavisches etymologisches Wörterbuch, 2. vyd., Heidelberg 1924. — Brückner = Al. Brückner, Slownik etymologiczny języka polskiego, Kraków 1927. — Geb. H. ml. = J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého. — Geb. Sl. = J. Gebauer, Slovník staročeský. — Hruška = J. Fr. Hruška, Dialektický slovník chodský, Praha 1907. — Jg. = J. Jungmann, Slovník česko-německý I—V, Praha 1835—1839. — K. I—VII = Fr. Št. Kott, Česko-německý slovník, Praha 1878—1893; K. VIII = téhož Příspěvky k česko-něm. slovníku 1896; K. IX = Druhý příspěvek… 1901; K. X = Třetí příspěvek… 1906; K. D. = Dodatky k Bartošovu Dial. slovníku mor. 1910. — Kál. = Mir. Kálal, Slovenský slovník, Banská Bystrica 1924. — KlarGloss. t= V. Flajšhans, Klaret a jeho družina, Praha 1926 a 1928. — Kořínek St. onom. — J. M. Kořínek, Studie z oblasti onomatopoje (Prací věd. ústavů filosof. fak. Karlovy univ. č. XXXVI), Praha 1934. — Leskien = A. Leskien, Grammatik der altbulgarischen Sprache, Heidelberg 1909. — Meillet Ét. = A. Meillet, Études sur l’étymologie et le vocabulaire du vieux slave, Paris 1904—1905. — Meillet Sl. c. = A. Meillet, Le slave commun, 2. vyd., Paris 1934. — Meyer-Lübke REW = W. Meyer-Lübke, Romanisches etymologisches Wörterbuch, 3. vyd., Heidelberg 1935. — RokycPost. = Postilla Jana Rokycany, vyd. Fr. Šimek, I—II, Praha 1928 a 1929. — Sl. Ak. = Příruční slovník jazyka českého, vydává III. třída České akademie, Praha 1935. — Trautmann = R. Trautmann, Baltisch-slavisches Wörterbuch, Göttingen 1923. — Vondrák = V. Vondrák, Vergleichende slavische Grammatik, 2. vyd., Göttingen 1924—1928. — Walde = Al. Walde, Lateinisches etymologisches Wörterbuch, 2. vyd., Heidelberg 1910. — Zkratky spisovatelů, jak se jich v našich slovnících užívá.
[2] Srov. i název kapesních hodinek v angl. dětské mluvě tick-tick Tylor Rajchl, Úvod do studia člověka a civilisace v Laichtrově Výboru kn. III, str. 141. Nemusí tedy, jak je viděti z našeho příkladu a podobných jiných, tik tvořiti s tak vždycky jeden slovní celek. Jiné než toto tik je tík o zvuku mladých ptáčat, v dětské řeči též »pták« K. VII.
[3] Správně ukazuje Kořínek St. onom. 138 n., že »paralelní onomatopoické semantémy, vzniklé napodobením temného hlasu některých čtvernožců nebo ptáků, jsou charakterisovány temným vokalismem«, jako slov. bučati, mukati, buchati o sově, sch. huhukati, něm. Uhu, fr. houhou, lat. cucubire atd., »kdežto onomatopoické semantémy, vzniklé napodobením vysokého hlasu drobných ptáků a zvl. jejich mláďat, jsou charakterisovány vokalismem jasným a vysokým (srov. čes. pípati, fr. piper, něm. piepen, angl. to peep, lat. pipire … atd.)«
[4] O podobném páru tik-tak obdobně vykládá Grammont, Le vers français2 204.
[5] Srov. Grammont na uv. m. 204n. a j.
[6] Srov. ještě: Dycky stynky a nihdy blinky Loriš, Rozbor podřečí hornoostravského, Praha 1899, str. 70 (slova muže o ženě, která mu, nemocná, dlouho neumírala). Jiné je ovšem blinkati z dětské mluvy »zvraceti«, hlinky »sliny s mlékem, jež kojenec blinká« Hruška 14, a zase jiné blinkati (a blikati) o světle lampy K. X, Kál. 909 a j. Kubín, Lidomluva Čechů kladských, Praha 1913, str. 176 má o zvonění ještě flinky flenky.
[7] Šafařík zaznamenává onomat. jméno chroch »crepitus« (K. VII 1275); z dětské řeči je známa interj. chro-chro, napodobující hlas vepřů, a z ní interj. chroch, v slovnících nedoložená, jméno chrocht K. X atd. — Snad i v glik-glik-glik »křik žluny zelené« K. VII 1250 z Šírova Českého ptactva je -k mylným odloučením z pův. řady gli-gli-gli a v pip-pip-pip -p z pův. pi-pi-pi: Její druhá ruka ťukala zatím malíčkem na jedinou klávesu, vyluzujíc tak nepříjemně vysoké pip-pip-pip. Fr. Šrámek Spisy I (Stříbrný vítr) 258. Pod jejím malíčkem zaťukalo opět pip-pip-pip, t.
[8] Puscariu, Dacoromania I. 1920—22, 91 uvádí několik příkladů z rumunštiny, mluví však o reduplikaci »neúplné«, neboť prý »je opakování zredukováno jen na opakování počáteční souhlásky«.
[9] Týž přírodní zvuk bývá v různých krajích a v různých dobách různě napodoben, jak jsme viděli již na interjekcích značících znění zvonu; srov. o tom poučení v Psychologii Fr. Krejčího (Dědictví Komenského) IV, 59, Kr. Sandfeld-Jensen Die Sprachwissenschaft (Aus Natur und Geisteswelt sv. 472, Teubner) § 46 a j. — Kořínek St. onom. 25 a 27n. dobře upozorňuje na to, že základy slov oblasti interjekcionální často obsahují hlásky a hláskové skupiny, které do hláskové struktury normálních slov toho jazyka nenáleží, a mimo to, že i při vyslovování hlásek obvyklých pozorujeme tu nejrozmanitější odchylky od průměrné artikulace. S tím souvisí i kolísavost grafického obrazu interjekcí a nesnadnost zachytiti je písmem, t. 3n.
[10] Podobné sch. interjekce svým původem, ale významem již nomina actionis, se závěrečným -k po samohlásce, jako gûk »vrkání«, vek »mečení«, muk »řvaní« atd. vykládá Boranić za postverbativa, přitvořená k příslušným onomatop. slovesům gugati atd. Toto mínění Kořínek St. onom. 135 právem odmítá, avšak podle našeho pojetí nelze vidět v podobných slovech ani tvoření »kmenovým sufixem -ko-«, leda v slovech vrstev nejmladších, kdy jde již o tvoření analogické, kdežto v starších dobách se dálo rozšiřování fysiologicky. — Také slov. bykъ předpokládá původní interjekci bûk, ovšem když se interjekční funkce časem setřela a slovo se stalo názvem zvířete, podlehla hláska û normální změně v y, srov. Kořínek St. onom. 134n., 8 a j.
[11] Srov. Zubatý, Sbfil. III 184 n.
[12] Na to, že se interjekce vyslovují s nejrozmanitějšími odchylkami od průměrné artikulace a že písmo neobráží věrně výslovnost interjekcí, uvádí Kořínek St. onom. 29 příhodný příklad právě o interj. cink: »vyslovuje se v obecné mluvě zpravidla s intensivním počátečním c-, se značně redukovaným a nasalisovaným i, s nápadně slabou explosí koncové gutturály, někdy také s nápadně prodlouženou vnitřní nasálou.
[13] Vedle žbluňk je mor. interj. žbľuch a sloveso žbľúchat, na př.: Na svatý Duch do vody žbľuch! »skoč«. Tak mi v botoch žbľúchá! Bart. Sl.; K. VII má i mor. žbľuk m. »žblunkání« a žbľukať »žblunkati«. — Vyskýtá-li se v těchto onomatop. slovech ň místo n, je to zjev až druhotný, a to pro větší výraznost.
Naše řeč, volume 20 (1936), issue 6, pp. 125-138
Previous Šetři kasu, kupuj v Asu
Next Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1