Nářečí na Kyjovsku a Ždánsku

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Maxmilián Kolaja: Nářečí na Kyjovsku a Ždánsku. Popis a rozbor se slovníkem a mapkou. Vyšlo jako 2. svazek vlastivědného sborníku Na našem Slovácku redakcí dr. E. Havelky. Vydává učitelstvo okresu kyjovsko-ždánského. Kyjov 1934. 160 stran. Za 20 Kč.

Učitelstvo měšťanských a obecných škol v našich venkovských okresích koná už po mnoho let záslužnou práci vlastivědnou a její výsledky uveřejňuje ve sbornících, které vydává zpravidla samo svým nákladem. Tato práce, kterou, jak poznamenává M. Kolaja v předmluvě k svému dílu, konají ochotně a s chvályhodným idealismem i učitelé pocházející odjinud, směřuje zpravidla k poznání prostředí místního, avšak její výtěžky mají často význam daleko širší a přispívají i k poznání obecně národnímu. Tak je tomu na př. i při tomto spisu M. Kolaji. Je to už 2. svazek sbírky (1. svazek je »Kyjovsko a Ždánsko v pravěku« od dr. L. Červinky), v níž chce učitelstvo kyjovského a ždánského okresu podati úplný obraz svého kraje. K popisu a rozboru místního nářečí byl vybrán dr. Kolaja, známý pracovník o česko-polské vzájemnosti a příslušník popisovaného nářečí, rodák z Vlkoše u Kyjova. Jazykový materiál si autor ověřoval velmi svědomitě, a to jednak u své matky, dokonalé znalkyně nářečí i prostředí, jednak u učitelstva okresu a konečně vlastními cestami po všech 51 obcích, jejichž nářečí popisuje. Jeho dílo obsahuje hláskosloví, kmenosloví, tvarosloví a skladbu, dále ukázky nářečí (spolu s ukázkami lidové filosofie, t. j. rčení, pořekadel, přísloví, přirovnání, posměšků a pod.) a slovník nářečních zvláštností. Území, jehož jazyk je tu popsán, znázorňuje přehledná dialektická mapka.

Není naším úkolem podati odborný úsudek o této bohaté studii; ale jistě bude naše čtenáře zajímat několik ukázek z jejího obsahu. Po jazykové stránce náleží okres ždánský (Ždánice) a kyjovský k území nářečí zvaného dolské. Je to přechodní nářečí na rozhraní nářečí hanáckého a moravsko-slovenského a má některé znaky společné s tím, jiné s oním nářečím. Víc podobností však má s nářečím moravskoslovenským, a proto bývá často pokládáno za jeho část. Avšak obyvatelé sami se nejmenují Slováky ani Hanáky, nýbrž toliko podle jmen osad (Vracovjáci, Žerovjáci, Boršovjáci, Búslavjáci atd.). Ani název Doláci, dolský, jehož se užívá v dialektologických spisech, není u obyvatelstva znám. Ná[115]řeční příslušnost vůbec je tu tedy velmi neurčitá a příslušníci nářečí sami ji posuzují různě. Je to typické nářečí přechodní. V jeho oblasti je několik skupin, ale hlavní společné znaky podle autora jsou: nepřehlasované a po měkkých souhláskách (duša m. duše), í na místě spisov. é (dobrí mlíko), ú m. ou (vedú m. vedou), nerozšířené ý (silný býk, jako v jazyce spisovném a v nářečí slovenském), počáteční o bez prothetického v (na př. on obešel).

Ráz tohoto nářečí nejlépe naznačí ukázka textu. Na př. matka prof. Kolaji z Vlkoše vypravovala (některé fonetické značky originálu nahrazuji z technických důvodů písmeny obyčejnými; y a i se přepisuje jedním znakem i): »Indová (jindy) nosívali fšecko dłúhí vłasi, né enom jak fčíľ nekeří ťí staří. Fšecko, aj kluci a pachołci a ženáči, fšecí. To si v neďeľu pěkňe přehoďíł haľénku přez ramena, namasťíł vłasi a učesáł a už bíł nastrójení. A diš potem po neďeli lebo po svátku pán rechtor — tenkrad zme říkali rechtor — diš teda ten pán rechtor nekerímu ternu kłučiskovi vitáháł za vłasi, tož mňéł cełú ruku ot teho masního. Ten pľúł (plival) a nadával a klukovi třebaz ešče chitł tú hłavisko a bác ňú, dŕc ňú o stolicu. A potom si vitahł šnuptichľ a pucováł se a pľúł a pľúł.« Lidový humor a vtip kraje se projevuje v hojných pořekadlech a úslovích, na př.: Mňechovica haňá mňech, a sú z jedného płátna. Hrnek štráfá (káře) randlík, a sú obá čerňí. Pořád má hubu napříč (hubuje). Hleďí mu hrobař do kapce. Pujde hlídat trnki (zemře; hřbitov je u švestkového sadu). Co je moc, to je moc; celá kráva do polífki a pitel erteplí je moc. Tahne se jak nóza. Leťí jak stojatá voda. Stóji jag diš strčí a nevitahne. Straťíl se jag Ječmínek. Skáče jag hanšpigl (o chlapcích), jag hopajda (o děvčatech). Í (jí) jak Prajz. Stavjá se jak prázní pitel. Má rozumu za devět hłópéch. Rozumíš temu jag žaba ořechám. Je těšké jak mucha (lehký). Je chudé (hubený), že može polóbnót kozu mezi roški. To je travňica (žena žnoucí trávu)! Tá natrhá aj tam, gde néňi. Nebojí sa aňi huvázaního béka. Hleďí do nebozíza a viďí dłáto (šilhá). Tancovala z Janem Stojanovím (t. j. stála, netancovala). Chce-li kdo odehnat děti, říká: Ďi dom, vaši zabili rukavicu, dostaneš palec. Oblíbena jsou, jak je vidět z Kolajových záznamů, také pořekadla rýmovaná, na př.: Aja, Bože, tag je to, diž je zima, zabe to. Fšecko pomine, aj maso f komíňe. Dostanež baňu a druhú na ňu. Řekła Běta Běťe a biło to po cełím svěťe. Kemu sa nelíbím, jak stójím, teho já nechcu, ani diš sa nastrójím. Neščasné dum bívá, gde kohót mlčí a slepica spívá.

Tato obecně zajímavá látka činí spis Kolajův poutavým [116]i pro čtenáře neodborníka, jen má-li aspoň trochu lásky k svému jazyku. Autor se nadto snažil se zřetelem na populární cíle sbírky, v níž jeho spis vyšel, aby bylo jeho podání co možná prosté a každému srozumitelné. I zevní úprava knihy a jejího tisku je velmi pečlivá a vkusná. Že také jazyková stránka textu je dokonalá, rozumí se u pracovníka tak vážného, jako je M. Kolaja, samo sebou.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 4, s. 114-116

Předchozí Pozor na každý krok!

Následující Z našich časopisů