Časopis Naše řeč
en cz

O frázi a frázistech

Karel Erban

[Články]

(pdf)

-

Nejlepší příklady fráze jsou v živé mluvené řeči. Písmo a tisk už nezachycují frázi v plné podobě. Na papíře se lecco z jejích znaků zeslabí anebo ztratí. Ještě snad hůře bude to s příklady tu uvedenými, které nemohou být vždy zachyceny v plné souvislosti a při nichž je třeba stále se odvolávat a spoléhat na čtenářovu jazykovou zkušenost, bez níž pravého poznání fráze není. Jen ten, kdo bedlivě a bystře řeč kolem sebe pozoruje a všímá si přerozmanité její funkce u jedinců i v celé společnosti, frázi v životě s jistotou rozpozná a dostává časem pro ni zvláštní »čich«, kterým ji přímo »větří«.

Fráze bývá pokládána za typický znak dnešní společnosti a doby, za vřed na jazyku, ba dokonce za neomylné svědectví mravního úpadku. I když se tu chci vystříhati všech úvah a závěrů sociologických a morálních, přece se jen při výkladě nevyhnu některým zjištěním, která se společenskou a individuální morálkou nějak souvisí.

Fráze vzniká zneužíváním anebo opotřebováním[1] jazyka. Ale není to vždy lež, jak myslí K. Čapek, protože frázovitě mohou mluvit lidé i tehdy, když mají nejlepší úmysly a snahu mluviti pravdu. To zneužívání má několik příčin. Je tu především zneužívání vědomé (frázista ví, že nemluví pravdu), které vzniká z jazykové lenosti nebo z mravní lhostejnosti, nebo konečně také vyplývá ze společenské konvence. Zneužívání nevědomé (pasivní) vzniká tam, kde jsou náhlé přechody z jedné společenské a vzdělanostní vrstvy do druhé (z nižší do vyšší), kdy člověk svým intelektem na [66]nový způsob vyjadřování buď vůbec anebo aspoň dočasně nestačí. Skutečnou lží je potom jen individuální zneužívání vědomé, kdy má člověk zvláštní zájem na tom, aby druhé svou řečí zmátl nebo oklamal, kdežto už ono konvenční zneužívání jazyka (některé pozdravy, zdvořilostní oslovení, tituly a pod.) jsou lží všeobecně uznanou, stabilisovanou a normalisovanou. Dohodli jsme se, že si při jistých příležitostech budeme více nebo méně lháti. Jenom pošetilec se může domnívat, že to všechno bereme vážně a doslova. Život je již tak organisován, že se bez takové smluvené lži neobejdeme. Vede k tomu i jazyk sám, který se velmi častým užíváním zcela přirozeně opotřebovává a zbavuje nás tak často povinnosti při mluvení nebo psaní myslit a cítit. Není-li lží zneužívání smluvené a normalisované, je jí tím méně zneužívání nevědomé, kdy člověk opakuje bezduše nezvyklé a nové výrazy, vyčtené z tiskovin nejrozmanitějších druhů anebo naučené mezi »pány«. Frází zůstávají mnohým lidem slova modlitby, světového názoru a politického přesvědčení, frázím učíme dítě, kdykoli mu předkládáme něco, k čemu rozumem ještě nedorostlo anebo nač rozumem vůbec nestačí, k frázovitosti vedeme žáky, žádáme-li, aby se nám z učebnic učili látce od slova do slova anebo aby nám psali slohové písemné práce »květnatým« slohem.

V praxi se však tyto dvě kategorie fráze vědomé a nevědomé zřídka kdy vyskytnou isolovány a v čisté podobě. Vědomé i nevědomé lhaní se často prostupuje anebo splývá, takže potom těžko lze zjistit, kde přestává lež jedna a kde začíná druhá.

Po stránce stylistické nás nejvíce zajímá, kterých a jakých výrazových prostředků se ve frázi nejraději užívá, na jaký druh slov má frázista nejvíce spadeno. Uděláme-li si jen malou snůšku nejběžnějších frází, shledáme v nich snahu dělati sebe nebo předmět svého zájmu lepším, než je tomu v skutečnosti, a hyperbolicky přepínati chyby a nedostatky druhých. Je tu houževnatá snaha nazývati věci špatné krásnými jmény a obráceně. Tím se vnáší zmatek a nejistota do významové stránky slov a toho frázista právě potřebuje. Také frázista podobně jako básník »deformuje« jazyk, také záměrně a někdy i systematicky, jenomže deformace u něho je vlastně znásilňování a plundrování, drancování a plenění, ne tvoření a obohacování, takže z výrazů zůstávají jen slupky, jen flatus vocis. Do jazykového pokladu řeči vniká inflace, která nejvíce zasahuje slovní oblast citovou a pathetickou. Jako příklad uvádím tu několik frázovitých výrazů nejběžnějších, aby jejich frázovitost byla čtenáři i bez větší [67]textové souvislosti patrná: vlastenecký, národní, celonárodní, celostátní, ideální (mravní ideály), nezadatelná práva, až do těch hrdel a statků, od Šumavy k Tatrám, naši hoši od Zborova, lid vyssávaný, tisíciletá poroba, k nejvyšším metám a pod.

Frázista také rád »zájmově«, t. j. tendenčně a stranicky zlepšuje a zhoršuje, rád naivně a primitivně rozděluje všechno na černé a bílé. Tertium non datur. Pro něj není středu a prostřednosti, nezná jemného rozvažování a přesného rozlišování, aby každý dostal, což jeho jest. Všechno je buď děsné (děsně fajn!), strašné, příšerné, úžasné, ohromné, skvělé, epochální a nádherné, nebo blbé, pitomé, ubohé a žalostné. Zboží je jen kvalitní, prvotřídní, stoprocentně bezkonkurenční a zaručeně prima primissima. Je-li něco jisté, je to na beton, na mou duši, na mou čest. Kdekdo je interesantní a inteligentní, všude hraje jen chvalně známá hudba, řečník se vždy čestně zhostil svého úkolu, řečník byl zahrnut neutuchajícím potleskem a řečníkovi se blahopřeje, řečník se ujal slova v přeplněném sále za bouřlivého potlesku a bouřlivých ovací, posluchači zřejmě dychtivě naslouchali a přerušovali řečníka živým souhlasem. Tisícihlavé davy a nesčetné zástupy proudily ulicemi, nepřátelská strana byla volebním výsledkem naprosto rozdrcena a rozmetána. Každý z nás osvěžen nastupuje po dovolené svůj úřad a v plné svěžesti dožívá se vysokého věku. Každá redakce má jen milé spolupracovníky. Spolky dostavují se všude jen korporativně, a zemře-li některý člen, každý, kdo ho znal, ví, co v něm ztrácíme.

Frázovitá řeč bývá také často přeplněna všelijakými bez důvodu opakovanými slůvky a vycpávkami, které ztratily u frázisty téměř všechen význam. Jimi jen bezmocně kolem sebe šermuje, pomáhá si jimi udržovati souvislou řeč. Frázistovi nejen že tedy chybí zásoba slov a že je neschopen výběru, nýbrž dělá mu těžkosti i syntaktické spojování slov ve větné celky. Proto stálé to vsouvání vycpávek, jako: tedy, teda, jaksi, přece, prostě, že ano, že jo, eventuelně, respektive, potažně, příkladně. Někdy to jsou celé věty, jimiž se má zastřít neschopnost vyjadřování anebo sama prázdná hlava a jalovost řečí: já nevím, jak bych to řekl, jak bych se vyjádřil, ale počkejte, já vám něco povím; poslechněte, já vám něco řeknu; koukejte; pardon; heleďte; řekněme si to docela upřímně.

S tím souvisí i některé oblíbené konstrukce větné, do nichž se potom klade stereotypně smysl, který vyžaduje konstrukce jiné, tak na př. nesprávné užívání souvětí podmínkového [68]místo důvodového nebo důsledkového, šablonovité užívání spojení s »než aby« i v takové větě přirovnávací, kde není komparativu, a j. Každá taková frázovitá konstrukce má ovšem i svou charakteristickou melodii a dynamiku, a to vždy spíše kolektivní než individuální. Ve frázovitém řečnictví je to často tak zv. fortissimo bez forte.

Frázovitě se užívá při řečnění všelijakých citátů, okřídlených slov a řečnických figur.[2] Příčinou je zase neschopnost vyjadřovati se osobitě a ješitnost. A tak se frázemi stávají citáty ze slavných mužů, kterými se dá dokázat všechno možné i nemožné, frázemi se stávají oblíbené příměry (Jako červená nit táhne se celými našimi dějinami nebo dějem…), frázemi se stávají přísloví a pořekadla, když se otlukou a otřepou až do omrzení, takže to svádí k vtipným parodiím (S poctivostí nejdřív pojdeš, Kdo jinému jámu kopá — až se ucho utrhne).

Osobní ješitností a malou inteligencí dá se vysvětliti též frázovité užívání nejrozličnějších módních nebo cizích slov. Frázemi jsou ovšem jenom tehdy, užívá-li se jich příliš často, zbytečně a nesprávně, čímž se jejich význam zlehčuje a přibližuje nule. Jsou to výrazy jako: směrnice, charakteristicky, typicky, precisně, eventuálně, respektive, arogantně, šaramantní, inteligentní; potom hlavně výrazy přejaté ze sportovní terminologie i hantýrky: handicapovat, startovat, tipovat. Cizí slova a »ismy« mají vůbec k frázi vždy velmi blízko. Nevzdělanému anebo málo vzdělanému člověku zavánějí vždy vzdělaností, proto jimi chce ozdobit svou mluvu, ať jim už rozumí nebo ne. Tak si vysvětlíme na příklad vznik některých germanismů. Nejdříve je někdo zplodil jako překladovou chybu, a ačkoli s počátku nikomu nebylo jasno, jaký je jejich přesný význam, přece jen se líbily svou nezvyklostí a novostí. Jejich obliba rostla a šířila se, takže se [69]jim po nějakém čase dostává vývojem významu zvláštního, říkáme, že slouží k »stylistické diferenciaci« anebo »významové disimilaci«. Jazyk nestrpí v svém organismu dlouho cizího tělesa. Buďto je hned potlačí a ze sebe vyobcuje, anebo se s ním smíří a dá mu hned novou funkci, úkol. Potom je už ovšem těžko z jazyka je vymýtiti. S tohoto hlediska by bylo možno každý germanismus ospravedlnit, kdyby k funkci jazyka nepatřilo i udržování tradice a svéráznost i osobitost ve vyjadřování.

Dost frázovitosti je dnes i v oblíbených výrazech hybridních, jimiž se rádi vyjadřují mnozí naši vzdělanci, kteří vidí své demokratické poslání v koketování s jazykem nižších a hrubých vrstev: to je zkrátka zasichrovaný, hotový, festuněk, abgebovat, molestýrovat, maltretýrovat a j. Je jich v jazyce spousta a užívá se jich v zlehčeném významu společenské konversace, při níž se obyčejně nic nemyslí a necítí. Nebezpečí fráze je dnes všude, kde se píše, tiskne a veřejně mluví. Čím více schůzujeme, usnášíme se, manifestujeme, protestujeme, prohlašujeme, proklamujeme, nařizujeme, vyhlašujeme, poučujeme, řečníme, přednášíme, debatujeme, diskutujeme, dokazujeme, tvrdíme, přemlouváme a vyvracíme, tím jsme ve větším nebezpečenství fráze a tím snáze jí podléháme.

Jakým způsobem se však lze proti frázi brániti? Vždyť nám již zdiskreditovala takovou spoustu slov, že se často frázovitému výrazu nelze už ani vyhnouti. Nezapomínejme však, že slovo, výraz, pojem nemohou být nikdy frázovité samy sebou, samy od sebe, že frázovitými je vždy někdo dělá. I nejobvyklejší a nejobyčejnější frázovitý výraz má svou frázovitost jen od přílišného užívání anebo zneužívání, není to vlastnost imanentní, nýbrž získaná a může zase pominouti. Je sice velmi těžko užíti některých velmi frázovitých výrazů nefrázovitě, je těžko znehodnocená slova opět zhodnotit a naplniti je starým nebo novým obsahem, ale jde to. Jestliže dva říkají totéž, nemusí to vždy být totéž. Znám lidi, kteří se mohou odvážit užíti v svém slově nebo písmě i typického výrazu frázovitého a otřepaného, a přece nikdo nebude mít dojem frázovitosti. Je to umění, které je dáno člověku vzdělanému i prostému, má-li pro jazyk cit, vkus a zkušenost a nemluví-li nikdy, aniž při tom myslí. Záleží na tom, kde, v jakém syntaktickém spojení a v jakém sousedství slov frázovitého výrazu užijeme, jak jej zdůrazníme a jakým hlasem jej vyslovíme. Působí tu ovšem i naše osoba a osobnost, důvěra a charakter, intelekt a duch. Nejraději se arci výrazům, které zapáchají frázovitosti, vyhý[70]báme, je tu přirozený stylistický odpor k slovům zneužívaným a zlehčovaným, čímž se zesiluje jazyková aktivita v hledání výrazů neopotřebovaných anebo nových. Ničení, opotřebovávání a stárnutí tu přímo vyvolává tvoření a obnovování. Vývoj lidské řeči je tu charakterisován dvěma krajními body: metaforou a frází.

[1] Nemluvím tu o frázi ve smyslu syntakt. vazeb a rčení (locutions, Redensarten), protože to není zneužívání, i když těch vazeb a rčení užíváme často a opotřebování je značné. Zde není nic z jazykové pathologie. Bez takovýchto frází žádný jazyk nemůže být a těžko bychom se bez nich učili jazykům cizím.

[2] Velmi trpí frázemi na př. všelijaká řečnění při státních svátcích i při jiných slavnostních a jubilejních dnech, jichž se většinou zmocňují řečníci neumělí nebo nevhodní. Při takových příležitostech jde o úkol, který je nad síly velké většiny řečníků: mluviti každý rok a snad i na několika místech o témž slavnostním tématě, neopakovati se při tom anebo neopakovati po jiných věci známé a otřepané, míti dar vytříbeného jazyka, jímž třeba uměti samostatně a dokonale vládnout. A tak se stává, že tak zvané slavnostní řeči bývají často velkou útrapou pro jemnějšího posluchače a nudou pro široké vrstvy lidové. Pro větší důstojnost a vážnost takových slavností je tu jediná rada a pomoc: s těmi slavnostními řečmi aspoň trochu přestat anebo je omezit a být při výběru řečníků kritičtější.

Zajímavé je, že fráze nevzniká v tak zv. jazyku mrtvém. Církev katolická dobře ví, proč si tak latinu chrání a proč s ní tak moudře hospodaří. Mrtvá řeč nemůže zfrázovatět, a i když je chladná, nemění se, je stále vznešená a archaicky vážná.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 3, s. 65-70

Předchozí Vlastní jména zvířat

Následující Stanislav Petřík: K intonaci věty