Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve 4.—5. čísle Listů filologických (LX, 1933, 287 n.; též ve zvláštním otisku o 32 stranách) prozkoumal Josef Vachek otázku, do jaké míry se dnešní česká soustava pravopisná shoduje se synchronickou stavbou jazyka. Svou pozornost soustředil při tom správně na zásady, jimiž se náš pravopis řídí, nikoli na jednotlivosti, jak činily kritiky dosavadní, jimž šlo víc o agitaci než o vědecké prozkoumání této důležité otázky. Vachek uvažuje nejprve o tom, jaký pravopis by byl nejdokonalejší, t. j. takový, aby stejnou měrou vyhovoval zvukové i významové stránce jazyka, a dochází k poznání, že tomuto požadavku vyhovuje jen pravopis morfologický (t. j. zachycující písmem morfémy, nejmenší významové jednotky jazyka) a fonologický (t. j. zachycující písmem fonémy, hlásky, jež jsou diakritickými prvky morfémů; na př. u morfému kop(a) : kos(a) jsou to hlásky p a s). Z nich je pravopis fonologický daleko výhodnější, neboť potřebuje jen několika desítek znaků, kdežto pravopis morfologický by jich potřeboval několik tisíc. Ptá se tedy Vachek, jak vyhovuje dnešní pravopis český požadavkům transkripce fonologické. Podrobným a neobyčejně bystrým rozborem nalézá, že fonologický názor na zvukovou stránku jazyka ospravedlňuje v české soustavě pravopisné mnohé věci, které se jí vytýkávají s hlediska fonetického, a že potvrzuje výrok prof. Zubatého [91]o vzácné ekonomii českého pravopisu. Fonologická zásada, aby každý foném měl zvláštní znak, je v českém pravopisu zachovávána celkem přesně a také znaky rozlišovací (čárky, háčky) dobře vyhovují požadavkům fonologickým.

Vachek potom probírá jednotlivě ty rysy českého pravopisu, které fonologickému pojetí odporují. Jedním z nich je znak ů, který se odlišuje od obvyklého označování délky, a tato jeho odlišnost se vykládává jako historický přežitek. Vachek však ukazuje, že znak ů lze pochopiti i vysvětliti též ze současné stavby jazyka, a to jako znak dlouhého u střídajícího se s o (bůh : bože), kdežto ú zase naznačuje buď předěl slov nebo šev složeniny (účel, ne-účelný). Osvětlují tedy znaky pro dlouhé u morfematickou stavbu slov, v nichž se vyskytují. To zajisté nelze pokládati za nedostatek pravopisu, nýbrž naopak za jeho přednost, neboť se tím podává víc, než by mohl podati pravopis pouze fonologický. Jediná námitka proti ů, kterou nelze vyvrátit, je ta, že jeho diakritický znak je v české grafické soustavě zcela osamocen. Stejně není závadou nefonologická spřežka ch, jíž se označuje jediný foném. Není totiž, kromě nespisovného slova mlachuba, případu, kde by mohlo být ch omylem chápáno jako c + h. Úkolem pravopisu není, aby byl důsledně fonologický, nýbrž aby zachycoval jazyk jasně, nedvojznačně. Způsob, kterým tohoto cíle dosahuje, nemůže jazyku nikdo předpisovat. Ostatně užívání spřežek v pravopisných soustavách lze odůvodniti i tím, že se jimi dosahuje v počtu grafických znaků větší úspornosti, než jaké by mohl dosáhnouti pravopis čistě fonologický.

Důkladně se obírá autor dále znakem ě, který je naprosto nefonologický a při tom zcela nezvyklý v české soustavě pravopisné. Označuje se jím totiž jistá modifikace předcházející souhlásky (na př. dě, tě, ně = ď-e, ť-e, ň-e; bě, pě, vě, fě, mě = bj-e, pj-e, vj-e, fj-e, mň-e), a to je způsob, který je důsledně rozvit na př. v ruštině, kdežto v češtině je úplně isolován na tyto případy a na spojení ti, di, ni — ty, dy, ny. Jiný důvod proti znaku ě je zdánlivě v tom, že není monopolní, t. j. že se jím nevyjadřují všechna fonematická spojení bje, vje, mňe (na př. oběd, ale objedu a pod.). Avšak právě na tomto důvodu Vachek ukazuje, jak může zřetel toliko k fonologické stavbě jazyka vésti k jednostrannosti. Rozdílem znaků pro skupiny fonémů bje, vje atd. zase český pravopis velmi jasně vyznačuje jejich různou povahu morfematickou; proto se píše ob-jednati, ale obětovati, v-jezd, ale zvěst, klam-ně (srov. klamný), ale soukromě (srov. soukromý), mně (srov. tob-ě), ale mě (srov. tě), atd. Úprava dnešních zvyklostí by se tu mohla týkat jen jednotlivostí, na př. příd. jména tamější, které se ve vědomí dnes spojuje spíše s příd. jménem tamní než se zdejší, tehdejší[1] a které by se tedy mělo psáti s mn, a pod. Ale různorodé skupiny tě, dě, ně a bě, pě, vě, mě jsou oprávněny v stavbě dnešní češtiny i tím, že velmi názorně vyjadřují tvarovou nebo kmenoslovnou příslušnost mno[92]hých slovních útvarů. Tak na př. sounáležitost tvarů 6. pádu plotě, hladě, koně, dubě, stopě, chlévě, stromě a pod. by se při fonologickém způsobu psaní velmi zatemnila, neboť by se vedle plote, hlade, hońe musilo psát dubje, stropje, chlévje, stromńe atd., kdežto nynější způsob pravopisný společnou skupinou souhl. + ě vyjadřuje zde stejnou morfematickou stavbu jasně a při tom je sám o sobě dostatečně zřetelný; modifikaci předcházející souhlásky (plot — ploťe, strom — stromńe atd.) označuje diakritickým znaménkem. Podobně je tomu i u jiných kmenů, na př. rada — radě, ryba — rybě, sláma — slámě atd., a při tvoření mnohých slov, na př. bledý — bledě, tupý — tupě, medvěd — medvídě, holub — holoubě atd.

Snaha o zachování téže grafické podoby morfému, která se zřejmě projevuje ve způsobu, jímž se v českém pravopise užívá nefonologického znaku ě, vede též k tomu, že se souhlásky na konci morfémů píší často bez zřetele k své skutečné fonologické a fonetické platnosti (na př. slovo had se píše s d jako hada, hadu atd., ačkoli se vyslovuje hat, a pod.). Stejným způsobem lze vysvětliti i nefonologické psaní morfémů předponových (sbírat, zpomalit a pod. se píše jako snášet, zveličit, t. j. jako v těch případech, kde se předpona vyslovuje bez spodoby hlasivkové). Ani zde tedy, kromě jednotlivých případů (na př. splašiti, stmívá se by se mělo psáti spíše zplašiti, ztmívá se, zřítiti se spíše sřítiti se), není žádoucí měniti něco na dnešní soustavě pravopisné. Totéž platí i o pravopisné stránce slov jako kamenný, vinný a pod.; také u nich zřetel k morfematické stavbě jazyka doporoučí zachovati dnešní nefonologický způsob (místo prostraný a raný však radí Vachek psát prostranný a ranný, neboť dnes se v našem povědomí cítí tato příd. jména jako odvozená příponou -ný od slov strana, ráno; o slově prostraný platí podle našeho mínění to, co jsme poznamenali k slovu tamější). Zcela oprávněno morfematicky je však psaní dlouhovlný, krátkovlný a pod., neboť takováto složená příd. jména mívají příponu -ý (srov. dlouholetý, šikmooký, krátkozraký a zrada — zrádný, prorada — proradný atd.).

Konečně i otázka znaků i a y jeví se ve Vachkově osvětlení docela jinak, než jak ji obyčejně pojímají příliš ochotní stoupenci pravopisných reforem. Je sice pravda, že má dnešní čeština spisovná toliko foném i, a zdá se tedy požadavek, aby se tomuto stavu přizpůsobil i pravopis, zcela oprávněný. Vachek však ukazuje, že ta věc není tak jednoduchá. Rozlišování znaků i a y má kořeny zase až v samé jazykové soustavě. Užívá se jich k vyznačení rozdílů pádových (srov. holubi — holuby), rozdílů mezi jmény životnými a neživotnými (srov. hadi, hady : hrady, hrady), rozdílů pádových u jmen přídavných (srov. milý — milí) atd. Zase tedy přispívají znaky i a y vydatně k tomu, že se morfematické složení češtiny projevuje zřetelně i v písmě. Proto je jen nepříjemný omyl, když učitelé vidí ve znacích i a y překážku a ztěžování školní práce; při správném pochopení jejich funkce a při náležité metodě může z nich naopak vyučování vytěžit velmi názornou pomůcku k poznání vnitřní stavby jazyka. Hrstka slov, v nichž znak y není morfematicky odůvodněn (jsou to slova zvaná [93]»vyňatá, vybraná«) a jež je nutno osvojiti si mechanickou pamětí, nemůže býti přece vážným důvodem k tomu, abychom se zbavovali prostředku tak vydatného a užitečného, jako je rozlišování i a y v českém pravopise.

Na konec shrnuje Vachek výsledky svého zkoumání, podniknutého pod novým osvětlením fonologickým. Český pravopis je výsledkem výhodného spojení zřetele k fonologickému a morfematickému složení jazyka a při tom jsou jeho znaky dokonale jednoznačné. Není soustavou tak historisující, jak se mu vytýkává; k náležitému poznání českého pravopisu není třeba znáti historickou mluvnici, nýbrž lze jej pochopiti a vyložiti ze stavby současné češtiny. Nynější český pravopis může vykonávati vedle obyčejné funkce pravopisu, zachytiti jazyk písmem, ještě jiné důležité a záslužné poslání, podávati přístupný obraz vnitřní stavby nového českého jazyka, a to bez zřetele k historickému vývoji. Pro školní praxi plyne odtud naučení, aby se mechanická metoda jazykového vyučování změnila tak, že se zřetel bude obraceti právě k oné souvislosti pravopisu s vlastní stavbou jazyka. Z takového postupu by byl dvojí prospěch: jednak by přestaly dosavadní potíže s pravopisem, jednak by žák lépe porozuměl svému mateřskému jazyku, o jehož stavbě nemíval dosud zpravidla jasné představy.

Vachkova zásluha záleží především v tom, že kriticky, a to způsobem přísně vědeckým a nejnovější metodou, prozkoumal dnešní pravopisnou soustavu českou a že upřímně, bez vytáček a retuší vyslovil přesvědčení, k němuž dospěl, ačkoli jistě dobře věděl, že se tím leckomu nezavděčí. Tato jeho statečná upřímnost by však měla daleko větší ohlas, kdyby se byl pokusil vyjadřovati své myšlenky přístupnější formou a zvláště bez té záplavy cizích slov, jichž se nám zdá i na odbornou rozpravu příliš mnoho. V té podobě, kterou Vachek svému článku dal, asi málokterý laik mu porozumí, a přece právě od laiků se zpravidla šíří onen nespokojený neklid v pravopisných otázkách, proti němuž Vachek tak rozhodně usiluje.

[1] To neplatí asi obecně, a proto by se navrženou změnou předpisu ničeho lepšího nedosáhlo. Jediné řešení, které by uspokojilo obecně, by bylo snad to, že by se dovoloval obojí způsob psaní, tamější i tamnější.

Naše řeč, volume 18 (1934), issue 3, pp. 90-93

Previous Josef M. Kořínek: Stručný slovník etymologický jazyka československého

Next Ačli