Kocovina

Ferdinand Strejček

[Articles]

(pdf)

-

Dnes je toto slovo velmi rozšířeno a nikdo si snad ani neuvědomuje, že se bez něho někdy česká řeč obešla. A přece je původ tohoto slova nedávný a souvisí s politickými dějinami r. 1848. Správně již na to ukázal Josef V. Frič v svých »Pamětech« (II, str. 391 i j.), uváděje jeho původ v souvislosti s mladoboleslavským krajským Kotzem z Dobrše. Vyskytly se však hlasy, které tento výklad odmítaly a popíraly; Anna Bajerová na př. v své knížce »Z české revoluce r. 1848«. vydané r. 1919 nákladem Topičovým v Praze, tvrdí v poznámce vztahující se k F. B. Mikovcovi jako pořadateli »kočičích sborů« doslovně toto: »Výklad, že potupné večerní serenády byly v Čechách nazvány teprve po tomto zastaveníčku „kocovina — kotzovina“, není správný.« Na čí straně je pravda, o tom doleji.

Josef Jungnmann slovo »kocovina« ještě v svém slovníku nemá, u Kotta není víc (v I. díle na str. 716) než »kocovina = kočičina«, doklad při tom není ani jediný a rovněž v Dodatcích není nic podrobnějšího. Máme doklady, že ještě r. 1848 se německé slovo Katzenmusik překládalo slovy »kočičí muzika«. Na př. Květy 1848 v čísle 64 ze dne 30. května (na str. 273) mají zprávu: »Z Pešti nám sděleno, že důstojný náš Kollár nyní neustálých nesnází a hořkostí od Maďarů musí snášeti a že oni asi před 14 dny dvakrát jemu kočičí muziku udělali, protože posluchače své v chrámě, aby národnosti své věrni zůstali, povzbuzoval.« Ale v téže době se již užívalo i řečeného posměšného slova; svědčí o tom Josef K. Tyl v svém »Pražském poslu« z r. 1848 (v č. 7 na str. 56), kde má mezi jinými populárními zprávami i výklad neznámého pojmu tohoto znění: »Nová muzika. V předešlém archu byla zmínka o kočičí muzice aneb o kocovině. — Mnohý poctivý čtenář bude se ptáti, co je to kočičí muzika? — To je malé [20]zastaveníčko (čili štandrle), které se dělá osobám, ježto si zvláštní zásluhy o veřejnou nespokojenost dobyly. Místo obyčejných inštrumentů vezmou se k tomu píšťaly, staré klíče, řechtačky (!), nějaký flašinetl, a tu se hvízdá, kvičí, řechtá (!), kňučí, mňouká, bafá, až se při tom koncertu osrdí otřásá, zvláště když se takhle několik tisíc muzikantů sběhne a svou úctu vzdává. U nás nebyla ta věc posud v obyčeji, leda když si někdy děvečky žert vymyslily a některému chasníkovi štandrle k svátku dělaly, jedna na hrnec, druhá na mísu a kotel. Najednou vyskytli se ale takoví muzikanti také v Praze u veřejnosti a začali pod pláštěm večera osobám štandrle dělat, o nichžto myslili, že jich (!) zvláštní úctu zasluhují; a poněvadž nejprvnější důkaz své umělosti dobře známému urozenému panu K. složili, tedy také uzavřeli, aby se na věčnou památku toho večera budoucně každá taková muzika „Kocovinou“ nazvala. A to víte: vox populi, vox Dei, praví starý latinář, anebo abychom to po česku vyložili: Co usoudí lidský duch, to potvrdí také Bůh.«

Čím si mladoboleslavský pan krajský Kotz z Dobrše znepřátelil celý národ, že mu v Praze projevili nedůvěru způsobem tak bouřlivým, bylo ovšem r. 1848 všeobecně známo. Dnes to ví málokdo. Psal jsem o celé té aféře podrobně v knize »Jak se probouzela Mladá Boleslav« (1929), proto přestávám v tomto článku jen na stručném vysvětlení, že »urozený pan baron Koc z Dobrše k představeným a hlavám« svých podřízených úřadů posílal brzy po prohlášení konstituce zvláštní oběžníky, v nichž je varoval před uvědomělými Čechy, nazývaje je »vyslanci (tak řečenými emisary)«, kteří prý se »vyskytli v boleslavském kraji, aby provolávali republiku a rozšiřovali nepořádek v zemském řízení.« Za to se dostal pan krajský do Havlíčkových »Národních novin«; v nich byla několikrát jeho úřední horlivost podrobena přísné kritice. Rovněž »Pražský posel« má v 6. čísle velmi ostrý článek odsuzující příkře jednání Kotzovo, nadepsaný »Do kraje boleslavského a třeba také jinam, vůbec do všech míst, kde toho potřeba«.

Tolik stručně o původu slova, nyní ještě o jeho rozšíření. Slovo »kocovina« neznamená dnes již jenom »kočičí muziku«, ale také se jím označuje nepříznivý stav po nějakém opojení, jakému Němec říká »Katzenjammer«. Mluvívá se o »kocovině« po nemírném pití (po t. zv. opici) i o »morální kocovině«, která vzniká, pyká-li kdo za nějaké mylné přesvědčení nebo vystřízliví-li z citového opojení. V tomto významu se ujalo nové slovo později, zdá se, že teprve někdy v letech šedesátých, zjistil jsem je v jednom »besedním čte[21]ní«, bohužel, nemám je nyní po ruce. Zavedli je v novějším významu bezpochyby čeští studenti, kteří jím podle německého »Katzenjammer« nahradili některé starší výrazy domácí, původně české.[1] V jižních Čechách na př., odkud pocházím, říkávalo se o tom, kdo měl nepříjemnosti po silnějším požitku piva, vína, kořalky, nebo kdo probděl vesele noc a následujícího dne byl neschopen práce, že »ho bolejí vlasy« nebo že »má bolení vlasů«. Rovněž jsem slýchal říkat, že má někdo po opici »podebranou hlavu«. Sterzingrův slovník má pro dotčené slovo tyto překlady (II, str. 27): pusto v hlavě, brnění hlavy, těžká hlava, kocovina (zejména po pitce); slovo »Katzenmusik« překládá týž slovník takto: kočičina, kočičí mňoukání; fig. a) špatná hudba; b) kočičina, kocovina (ztropená komu na důkaz opovržení), posměšné zastaveníčko. Uznává-li kdo slovo »kocovina« za germanismus, jejž prý nutno nahrazovat náležitými výrazy staršími, má jen zpola pravdu, neboť slovo to má své oprávnění historické, jak dokázáno.

---

[1] M. A. Šimáček zavedl svými »Zápisky phil. stud. Filipa Kořínka« jiný žertovný výraz pro podobný stav, totiž »zpitihněv« (z pití hněv).

Naše řeč, volume 18 (1934), issue 1, pp. 19-21

Previous Dr. Josef Kudela: Plukovník Josef Švec

Next František Oberpfalcer: Nové československé právo tiskové