Časopis Naše řeč
en cz

Jan Hus. Poslední den

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Oskar Wöhrle: Jan Hus. Poslední den. Historický román. Z němčiny přeložil Karel Kalláb, Vydalo nakladatelství Družstevní práce v Praze. 1933. 333 stran.

Toto Wöhrlovo dílo, jehož překlad vydala Družstevní práce jako svou 289. knihu, bylo hitlerovskou inkvisicí v Německu odsouzeno k spálení, protože prý hanebně zesměšňuje německý středověk. Nás ovšem zajímá už proto, že v něm německý autor, u nás dosud málo známý, zpracoval látku z českých dějin. Rudolf Illový podal v Právu lidu 13. listopadu 1932 (přetištěno v Panoramě 11, 1933, 82 n.) několik dat o životě a práci Wöhrlově a uvedl také, co řekl spisovatel sám o podnětu k napsání tohoto románu: »Jan Hus je mi z mých knih nejmilejší. Tento román vznikl vlastně náhodou, totiž tím, že příslušníku Kostnické jednoty, jenž vedl českou pout do Kostnice, bylo zakázáno mluviti na onom místě, kde Hus zemřel, o jeho životě, díle a významu. Toto nacionalistické zuření mi strhlo pásku s očí. Uviděl jsem, že ještě dnes trvá proces proti Janu Husovi, a to nejen v Kostnici, ale ve všech koutech světa. Uviděl jsem, jak se pramálo od základu změnilo od tehdejší doby. Ačkoli již uplynulo půl tisíciletí, jsou stále ještě při díle síly tmy v hlubinách. Uviděl jsem, jak zůstala na živu nenávist a zabedněnost, jak omezenými a chudičkými zůstaly nacionalismus a náboženská nenávist. Vždyť ještě dnes usiluje se o to, aby pravda byla vsazena za mříže a do řetězů, anebo lépe řečeno, aby byla úkladně zavražděna. Proto mi nedalo pokoje, dokud jsem až do poslední nitky neodhalil onu dobu koncilu a nepoznal síly a osoby, které ji poháněly. — Vidím v Janu Husovi a v hnutí jím vzbuzeném smysl života, jejž český národ darem přinesl světu. Ovšem nemohu se zastaviti u smrti Husovy, neboť nejživějším a nejpůsobivějším stal se Hus vlastně po smrti.« Wöhrle koná nyní obsáhlá studia ke dvěma dalším románům, které mají s Janem Husem dohromady vytvořiti velkou trilogii z českých dějin. Hlavní osobou dalších svazků bude prý Petr Chelčický.

Obsahem románu Jan Hus jsou události, které se zběhly »v dobrém a věrném městě Kostnici« dne 5. a 6. července roku 1415. Rozvíjí se tu obraz nespoutaného středověkého života, jak jej básníkova obraznost vytušila z historických zpráv i z podrobné znalosti kostnické topografie. Ulice, krčmy, dům císaře Zikmunda, klášter, vězení, útulek českých [248]přátel Husových, dům malomocných, popraviště na Brühlu jsou proměnlivým dějištěm, na němž se v pořádku na pohled splašeném jako v divokém snu střídají scény ze života lidí všech vrstev, od císaře Zikmunda a královny Barbory přes kostnického purkmistra, kardinály a biskupy až po děvku v zapadlé krčmě a Ammona Weikliho, kata Husova. Není to však historický realismus, kterému jsme zvykli v románech Jiráskových. S historickou věrností a pravděpodobností si autor hlavu příliš neláme a mezery v pramenech jsou jen novou pobídkou jeho fantasii. Proto mohl na kostnické jeviště uvésti i Jana Žižku z Trocnova a vylíčiti jej jako mohutného, vášnivého válečníka, který podniká nešťastný pokus o násilné osvobození Husovo z vězení a do jehož neodolatelné mužnosti se na první pohled zamiluje šestnáctiletá dívka Lucie. Mezi českými pány je tu i zeman Petr Chelčický a v radě již uplatňuje svůj odpor proti jakémukoli násilí, ba spisuje tu jako dvacetiletý mladík už svou Síť víry, kterou ve skutečnosti napsal jako zralý padesátiletý muž. Ale přes tyto a jiné podobné nehistorické jednotlivosti se proud barvitého líčení přenáší velmi lehce a stmeluje všechno v mohutný, podivuhodně jednotný a účinný celek.

V komposici tohoto románu má velkou úlohu sen. Vypravování snů tu zdržuje děj na místech zvlášť významných, aby na silně náladovém pozadí snu tím více vynikal smysl událostí a charakteristika osob. Husova postava je celá zapředena do snů, v nichž se ve fantastickém víru míhají nejrozmanitější motivy, události z dětství se proplétají s reminiscencemi na bibli i se vzpomínkami na veřejnou činnost Husovu v Praze. Poslední chvíle Husova smrtelně vážného zápasu o boží pravdu jsou tím snovým chaosem vylíčeny neobyčejně mohutně a při tom přirozeně. I cesta k popravišti je Husovi snem, z něhož ho vytrhne teprve katova ruka poutající ho ke kůlu uprostřed hranice. Každé osobě románu se rodí sny z její povahy. Po té stránce zvlášť významný je kolektivní sen kostnických obyvatel v první noci po Husově upálení. Stejný význam jako sen mají pro skladbu románu i meditace, zpravidla velmi těkavé, kterými jednotlivé osoby vyplňují mezery ve vypravování anebo přímo vypravování nahrazují. Někdy mívají tyto úvahy podobu monologu; tak na př. o zradě plánu, který si čeští páni sestrojili, aby osvobodili Husa z vězení, dovídáme se z dlouhého monologu špehounova. I místo dialogu bývá monologicky zachycena řeč jen jedné z hovořících osob, tak asi, jako když někdo mluví [249]do telefonu. Účinu někdy až pitvorného se dosahuje tím, že se naprosto kontrastní situace řadí hned vedle sebe. Hus čekající, až bude odveden na smrt, slyší řev vepřů porážených v bosáckém klášteře; v tragické chvíli, kdy koncil odsuzuje Husa, napadne světáckého císaře Zikmunda komická myšlenka, takže se rozesměje; v okamžiku, v kterém Husa obklíčily plameny hranice, dlí Zikmund u nevěstky, a smrtelný zápas Husův má současný protějšek v pohlavním říjení císařově; oba, Hus i císař, v témž okamžiku vyrazí ze sebe nelidský výkřik: Husův poslední výkřik je vynucen nesnesitelnou trýzní plamenů vítězících nad jeho tělem, Zikmund řve na vrcholu říje; Zikmund vede nesnadnou diskusi s českými pány o Husa, ale při tom vzpomíná na nechutnou hádku manželskou s císařovnou; v době, kdy koncil v münstru zbavuje Husa kněžského svěcení, odříkávají mniši v bosáckém klášteře labužnické litanie před vepřovými hody, a to tímto způsobem: »Požehnána buď cibulová, zasmažená a hrachová polévka! Amen! Pane, dej, abychom strávili dva pávy a šest bažantů s cukrovaným hráškem! Amen! Pane, dej své požehnání špikovanému kanci na česneku s čočkou! Amen! Pane, dej nám dostatek štěrbákového salátu k tomu! Amen! Pane, rač nám dáti, abychom našli dostatek místa pro ušlechtilé víno,« atd. Téhož rázu je i scéna, v níž je opilý císař Zikmund zbit do krvava žoldnéřskou stráží, když v záchvatu opilosti chce vniknouti k Husovi do vězení, anebo když po popravě Husově velký komtur řádu německých křižáků sní o tom, že by jeho poživační a sobečtí rytíři měli v sobě nebojácnost umírajícího Husa. Je vidět, že někdy není autorův úmysl příliš vzdálen od tendenčního karikování. Ale přes to je jisté, že právě tyto kontrasty přispívají k silně plastickému dojmu, který si čtenář z románu odnáší. Jsou tu i drobnější náznaky téhož způsobu, na př. ve svůdnické scéně císařovny s nevinným panošem Karlem věty: »Jde (Karel) k loži s nebesy, skvějícímu se brokátem. Na jeho okraji sedí královna s vysoko vykasaným šatem. Nad ní, na stěně, visí Ukřižovaný s rozpiatýma rukama.« Kat Ammon Weikli, když postaví hranici pro Husa, »tváří se tak významně jako tvůrce světa sedmého dne. Prohlíží své dílo, a vida, shledává je také dobrým!« Anebo královna Barbora v zakuklení jde po ulici, aby vyhledala panoše Karla, svého chvilkového milence, a tu přistoupí k ní sedláček s otázkou: »Paničko, nejste vy kurva?« Nebo uvězněný Hus se ve snu dostane do Prahy a zaleje ho příjemné teplo, že je zase doma. »V tom však procitne. Kopla [250]ho noha zbrojnoše. „Ven z díry!“ křičí muž s frňousy. „Vzhůru, vzhůru! Kat si jde pro kůži!“« Zikmund předsedá soudu nad Husem s falešnými říšskými odznaky, neboť pravé zastavil, aby si opatřil peníze, a narychlo si dal od židovského zlatníka vyrobit pozlátkovou náhražku, aby lesk majestátu neutrpěl. Husovi sdírají biskupové tonsuru s hlavy, a Zikmund si prohlíží prsty, na nichž ulpěly stopy pozlátka z falešného žezla. Tuto techniku kontrastů rozvinul autor přímo rafinovaně, nelze však říci, že by se tím čtenáři protivil. Naopak, zdá se, že právě tímto svým komposičním prostředkem nejvýrazněji osvětluje všechnu mravní hrůzu a příšernost oněch dvou dnů, které na smrt daly mistra Jana Husa. Připojme ještě, že všechny ty na pohled různorodé a nesouvislé prvky formálně spojují společné nitky v podobě příznačných motivů. Jedním z nejpůsobivějších je jméno Hus, které se v několika situačních obměnách ustavičně vrací a připomíná čím dál tím naléhavěji vlastní smysl celého díla. Jiným takovým sugestivním prvkem je příšerné vytí pěti tisíc kostnických psů, když do města vstupuje Husův kat; toto vytí stačí autorovi, aby formálně spjal několik kapitol, dějem naprosto rozdílných. A tak všechny komposiční prostředky tohoto románu vědomě směřují k tomu, aby v nepřehledném kaleidoskopu příhod, episod a osob jediný předmět bylo vidět v osvětlení co možná nejpronikavějším, jako by mohutný reflektor vrhal své světlo na scénu dramatu: osobu Jana Husa.

S tímto zřejmě expresionistickým uměním skladebným je ve shodě i jazykový ráz románu. Vedle scén podávaných slohem vzrušené tragedie čteme suché vypravování po způsobu střízlivých kronikářů nebo všední dialogy povahy čistě episodické. Souvislý epický sloh se střídá s přerývaným slohem anekdoty, s citáty z bible a z náboženských spisů. Extatické líčení snových vidin a mučednického vytržení stojí vedle vulgárních hádek opilých zbrojnošů a mnichů v krčmě. Ale i zde všechny stylistické prostředky směřují k tomu, aby vzbudily dojem co možná neobyčejný a silný svou neočekávaností. Nový smysl dal autor na př. synekdoše; je mu prostředkem k tomu, aby zdůraznila nejpádnější, obyčejně nejodpornější stránku osoby nebo věci. Toho způsobu jsou na př. synekdochy: »(Pan Jindřich) podává jej (papír), když je s ním hotov, jedné ze dvou chlupatých rukou, jež se k němu současně vztahují« (11). »Za houští temných čapích nůsků se svítí žlutá umrlčí lebka« (t. ochromlý dómský děkan, 196). — [251]»Zraky se odvracejí od Husa teprve tehdy, když zavrzaly po kročeji schůdky na kazatelnu a když ručkuje po jejich zábradlí vyschlá stařecká ruka« (biskup lodenský, 249). — »Rozbouřené masité moře mnohých tisíců diváckých tváří« (253), atd. Podobnou úlohu mají i přirovnání; je jich v tomto románě neobyčejně mnoho. Zvláštní oblibě autorově se těší přirovnání k předmětům z přírody, na př.: »Kníry mu pohupují jako vyskakující luční kobylky« (38). — »Blýskne mu oko jako řeřavé uhlí, do něhož zadul vítr« (39). — »Řeč rozumná jako pípání střízlíka, jejž drtí soví spáry« (47). — »Rychleji než vlaštovky se kmitají úvahy Zikmundovým mozkem« (77). — »(Vyřídilka) nezadávající ve hbitosti ani třepetajícímu se ocásku konipasa, hopsajícího po rýnských obláscích« (262). — »(Myšlenky mají střed), kolem něhož krouží skvělým letem jako vyplašení holubi kolem holubníku« (37). — »Lehounce jako cvrček vrzá plynoucí čas« (45). — »(S pahýlu ruky) visí drobné a směšné prsty jako sušené angrešty« (t.) — »Zavrzají vrata a otočí se v čepech. Jako by noc pilou rozřízl« (326). — »Vře to v ulicích a uličkách jako pestré bublající těsto« (61). — »(Sudličník v příboji lidí) opírá se vší silou o nároží domu, jako rak namáhající se, aby nebyl odplaven vlnou« (61). »Srdce touží po mukách jako plamen po větru« (223). Někdy jsou tato přirovnání hodně silná, na př.: »(Otcové v koncilu) počínají si jako divoké svině« (43). — »Mínění se mění jako propocené košile« (7). — »(Útočník) řítí se z temnoty do světla jako bulík ze stáje« (226). — »(Banda nepřátel) drží pohromadě jako krev s jelitem« (t.), a pod. Jedním z nejpůsobivějších přirovnání je však odstavec podávající předsmrtnou Husovu úvahu o vlastním životě: Hus srovnává svůj život se zamilovanou hrou v šachy a hledá analogie mezi tím obojím (str. 278 n.). Neméně výrazné a originální jsou také metafory tohoto románu, na př.: »Pro Žižkovo oko je to (svíčky) osm napřažených kopí« (37). — »(Měšťan) je nucen ihned uzavříti výpadní branku hřmících nadávek« (301). — »Cech svatých upocených nohou« (t. mniši, 256). — »(Cechmistra) přímo rumělkově dožíralo, že se tento vetřelec dotře všudy« (263). — »(Měšťan pocuchal obraz) přiměřeně upraveným pohrabáčem odborného úsudku« (302). — »Měsíc cvrká ze stříbrného kbelíku jen chlad a zase chlad« (332), atd. Neočekávaná spojení představ se vyskytují i jindy, někdy v podobě aforistické, na př.: »Jeho (Husův) ortel je vyřčen. Dal všecko Bohu, pro církev mu nic nezbylo« (155). — [252]»Kde jsou peníze, tam je ďábel; kde však peněz není, tam jsou ďábli dva« (55). — »(Hus) kráčí středem průvodu vstříc svému konci sice nespoután, provázen jen dvěma městskými biřici, ale obklopen kolem dokola tlupou divokých, kozelce metajících ďáblů: jediný člověk uprostřed šílenců« (265).

Uvádíme jen příklady toho, jak spisovatel oživuje svůj jazyk; i bez podrobnějšího rozboru ukazují způsob jeho stylistické práce. K nim však přistupují ještě mnohé jiné prostředky, jež všechny směřují k jedinému cíli: aby jazyk díla byl co možná bohatý a výstižný, úměrný bohatosti a síle představ. S povahou díla souvisí, že archaismy nejsou tu soustavným prvkem jazykovým. Je jich ve Wöhrlově románě celkem málo, a pokud se vyskytují, nemají účelem dobový kolorit, nýbrž spíše jen zpestření a osvěžení jazyka jako kterýkoli jiný prostředek stylistický. Zato hojně užívá autor vulgarismů a výrazů argotických, a to nejen v řeči přímé, nýbrž i v nepřímé reprodukci. V tomto románu ovšem nejsou hranice mezi řečí přímou a nepřímou tak ostře vytčeny, jak jsme tomu zvyklí odjinud; z přímé řeči se rovnou přechází do polopřímé řeči a v obou autor stejným slovníkem charakterisuje osoby, o kterých vypravuje. Na konec nečiní rozdílu ani mezi řečí polopřímou a nepřímou. Uvedu aspoň jeden citát. »Grimmensteinští si velmi rádi zahrají na mořskou vydru, vycházející na lov chutných, blýskavých, stříbrných kožíšků. Má proto Jan ze Schwarzachu zcela pravdu, uleví-li si zaklením: »Aby je, psy, čert vzal!« Napadlo ho, že ti všiví kluci z Endu nezaplatili dosud jedenadvacet liber haléřů, které se zavázali vyplatit podle smlouvy sjednané ve středu před svatým Konrádem, aby se vyplatili z loupeže spáchané na jedné kostnické měšťance. Jak se dostane město k svým penězům? Upomínacích a varovných listů bylo jim už drahně posláno beze všeho účinku a zcela marně. Rada se dalšími posílkami v té věci jen zesměšňuje. Nezbude nic jiného, než vypovědět těm proklatým brachům nepřátelství a jednoho krásného dne jim najednou postavit před jejich zastrčené lupičské hnízdo velikého macka, pověstný kostnický hrubý prak,… teprve potom přijdou ti bandité k rozumu« (21 n.).

Zvuk slova je tu zdůrazňován obvyklými prostředky stylistickými, na př. opakováním (»řvouce, řvouce, řvouce a vydávajíce z raněných krků poslední síly, vzpínají se zvířata v smrtelném zápase«, str. 235), ale uplatňuje se i jinak. Jméno kostnické dívky Lucie působilo na Žižku, když je [253]po prvé vyslovil, »jako by se zakusoval do masité broskve« (33). Naopak zase Lucie vysloví po prvé jméno Žižka a »zachvěje se náhle v oblých kolenou a připadá jí, jako by to jméno mělo tělo a život, mohutné silné údy, ruce, které ji mateřsky měkce hladí, paže, které se jí chápou, chovají ji a zvedají a kamsi odnášejí, že se blaženě kolébá jako ověnčený letní člun na jezeře. »Žižka!« praví ještě jednou a jméno se stává vskutku čímsi živoucím, na ni dorážejícím; chápe ji dosud nepoznanou, rozkoše plnou mocí za srdce, až náhle celá ztrne, od šíje až do nejzazšího ohbí chodidel« (34). Neobyčejně silnou ilusi skutečnosti vzbuzuje líčení dojmu, kterým na Husa připoutaného ke kůlu na hranici působila nadávka »kacířský chaibe«. »Pochopil sice sotva zpola zlostné zvolání hejtmanovo, je však překvapen a udiven mravenčím chvatem svého mozku, který těsně před smrtí vnímá nové, dosud neslyšené slůvko chaib a vtiskuje si je tak důkladně, jako by je měl uchovati na věčnost.«

Překladatel má zásluhu o to, že si stylistické umění autorovo uchovává i v českém znění plnou účinnost. Překlad byl obtížný už pro nesmírnou bohatost slovníku, nemluvíc ani o častém střídání způsobu vyjadřovacího, ale v tom právě překladatel ukázal velkou pohotovost jazykovou. Ačkoli byl jistě originálem silně sváděn, jen hospodárně užíval výrazů nezvyklých tam, kde mohly přispět k charakteristice prostředí anebo k větší účinnosti výrazu. Abych aspoň letmo naznačil způsob překladatelova výběru, uvádím jako příklad tato slova: »Hospodaříme přičinlivě jako kuchyňští švábové, šamoříme ve špižírnách a na kutích« (25); »kdyby ji takový chlapík popadl do náručí, stiskl a poštípl, to by bylo něco jiného než každovečerní upachtěné cicmání jejího pana Ludvíka« (64); »kosmaté vlasy rozjadaného vinaře« (301); »zatřepe kostnickými kupčickými žoky« (298); »pupkořezná babka« (12); vyřivoval ze sebe radost, jako válečná trouba rozkaz k útoku« (26); »žuhlá vínem obtížený hlas« (309); »souchotivý přednosta« (59); »noční obtulování kostnických panenek« (127), a pod. Přímo bílou vranou mezi českými překladateli z němčiny lze překladatele nazvat proto, že se dovedl takřka úplně vyhnout vlivu originálu a uvarovat se veliké většiny germanismů, běžných dnes i v původních dílech českých. Jeho znalost české mluvnice a pravopisu zasluhuje pochvaly zcela zvláštní; někdy odborníka až překvapí, jak podrobně a spolehlivě je poučen o rozličných jednotlivostech, které většině píšících lidí u nás unikají. Jistě [254]mi nebude mít za zlé, upozorním-li ho na několik jazykových nedopatření, která v jeho překladu ještě zůstala, ať už z opominutí či ze snahy o překlad co možná přesný.

Jazyk překladu je velmi živý a působí příjemným, přirozeným dojmem, třebas je zřejmá místy snaha o výraz nápadný a nezvyklý. Stavba vět je pečlivě promyšlena, náležitě se uplatňuje i výhoda krátkých vět jednoduchých. Vliv originálu se po této stránce projevuje snad jen ve větším počtu jmenných konstrukcí, než bývá pravidlem v nové češtině. Nepočítáme-li velmi hojné vazby přechodníkové, jsou to především častá podstatná jména slovesná a přídavná jména tvořená od přechodníků a od příčestí minulého trpného. Takové věty bývají ovšem takřka nabity množstvím vespolek souvisících představ a potřebují výrazu co nejhutnějšího, přes to však se leckdy zdá, že by bylo s prospěchem pro české znění, nahraditi vazbu jmennou vazbou slovesnou. Jiné stopy německé předlohy se pozorují jen zřídka. Tak se spojka aniž, aniž by klade německým způsobem: »Zeď se kymácí silněji a silněji, aniž by se však zřítila« (225). Zájmeno tento se dostalo několikrát do textu nesprávně, na př.: »Vtiskne jim (Žižka sedlákům) do ruky cepy. Tyto si mohou vzíti v každé stodole« (330). — »Zachráněný cvakaje zuby ujíždí za Žižkou. Tento se rozjařil získáním nenadálého spojence« (332). — »Karel sáhne po Luciině ruce. Tato mu uhne« (33), a pod. i jinde. Nevhodně je užito slova bezúčelný ve větě: »Bylo bezúčelno, aby se za ním ještě hnali« (201; účel to mělo, ale nebylo naděje na úspěch; bylo to tedy marné nebo bezvýsledné).

S normativní mluvnicí není ve shodě osobní vazba »jsou tomu dvě léta« (18) m. je tomu dvě léta. V časových větách významu budoucího se klade někdy ve vedlejší větě čas minulý místo budoucího, na př.: »S. zkamení rovněž, jakmile spatřil tohoto trpitele« (266). — »Když přivykly oči polostínu komnaty, vezme (pan Jan) feruli« (28). — »Když (rytíř) pochopil, dá se do smíchu« (32). — Nečeské jsou také vazby »tvář se nezdá býti z masa« (266) m. nezdá se z masa; »začíná s prací časně zrána« (239) m. začíná práci n. pracovat. Tu a tam je přes spisovnou míru užito genitivu, na př.: »vyčíhá vhodného okamžiku« (304); »nepopírám toho« (79); »Lucie toho nepozoruje« (321). Rčení »přisám sv. Vít« (230) by mělo správně zníti přisám sv. Vítu.

Nedopatření tvaroslovná jsou jen velmi řídká: z popele (330) m. z popelu n. z popela; kejklemi (230) m. kejkli; na [255]mě (303) m. na mne, a pod. i jinde. Od Pravidel čes. pravopisu se odchyluje překladatel, když píše shltí (7) m. zhltí, Chorvatsko (6) m. Charvátsko, blikavé svíčky (37) m. blikavé, rozjitřili (119) m. rozjítřili, chvástavost (229) m. chvastavost, pihy (238), pihovatý (292) m. píhy, píhovatý. Také ve psaní spřežek má překladatel některé své zvláštní zvyklosti; píše na př. ktomu (327, 155 a j.), dokolečka (26), bezustání (262), přesto (6 a často tak), ale též přes to (318), a j. K interpunkci třeba poznamenat, že se zbytečně klade čárka před spojky jako a než, následuje-li za nimi pouhý větný člen bez určitého slovesa, na př.: »Spíše na krk děvečky, než do pekáče cizozemského kacíře« (229); »spíš dojem komory, než domu modlitby« (233); »ničemu nepodlehnou tak brzo, jako záplavě slov« (262), a j.

Jazyková bilance překladu je tedy velmi příznivá. Jistě náleží Wöhrlův Jan Hus jak svou vnitřní hodnotou, tak i vnější podobou překladu k nejlepším a nejzajímavějším publikacím Družstevní práce.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 8, s. 247-255

Předchozí Karel Erban: O slovesném impresionismu a expresionismu

Následující Míti Filipa

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1