Časopis Naše řeč
en cz

Jazykozpyt

J. M. K.

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nákladem Jednoty českých filologů v Praze vyšel loni Jazykozpyt od Frant. Oberpfalcra (425 stran v úhledné a pečlivé úpravě Průmyslové tiskárny). Účel tohoto spisu udává autor citátem z Gebaurova Uvedení do mluvnice české z r. 1876, postaveným v čelo předmluvy: »Ve vědecké mluvnici přichází drahně věcí, jejichžto výklad v žádné nauce přesně mluvnické se nepodává a které přece záhodno a dílem nevyhnutelno je znáti tomu, kdo do mluvnických studií hlouběji vniknouti chce. Obyčejně se známost jejich předpokládá; ale vím ze zkušenosti vlastní i cizí, že se velmi často neprávem tak děje.« Oberpfalcer chce tedy svou knihou poskytnouti souhrnného poučení o rozmanitých otázkách mluvnických a vůbec jazykovědných všem těm, kteří se po takovém poučení pídí a nemohou — ať z jakýchkoli důvodů — užíti příslušné literatury cizojazyčné. Na rozdíl od velkých kulturních národů, které mají velký výběr rozmanitých úvodů, příruček a kompendií pro všechny obory vědecké práce, je počet spisů toho druhu psaných českým jazykem zejména pro obor jazykovědného badání velmi skrovný: nehledě k onomu stručnému Uvedení Gebaurovu, vzpomenutému nahoře, náleží sem ještě některé spisy o obecných jazykovědných otázkách od Em. Kováře (Uvedení do mluvnice z r. 1881, O původě lidské mluvy z r. 1898, a j.) a pak už jen »úvod do obecného jazykozpytu« (jak zní podtitul) Řeč z r. 1926 od profesora university Komenského Jos. Baudiše. Nade všecky tyto odborné příručky vyniká Oberpfalerova kniha rozsahem a pestrostí látky. Autor vychází při svých výkladech zpravidla z jazyka mateřského a připojuje k nim všude hojnost příkladů zejména z češtiny, [122]francouzštiny, němčiny a angličtiny, ale také z rozmanitých jazyků jiných, je-li toho třeba, a nalezneme tu místy i ukázky z jazyků exotických. V bibliografických poznámkách, připojených k některým oddílům tohoto spisu, snesl autor velké množství odborných pramenů obecných i speciálních, a jsou zaznamenány kromě těch prací, kterých Oberpfalcer použil při psaní své příručky, i takové spisy nebo stati, v kterých by se mohl čtenář poučiti o vykládané věci dále nebo podrobněji. Při udávání pramenů příslušné literatury domácí všímá si autor i drobných studií a článků roztroušených po časopisech, leckdy nezaslouženě zapadlých.

Hlavním účelem této zprávy je podati obraz o bohatství látky, která v Oberpfalcrově knize došla zpracování.

První část, nadepsanou »Lidská řeč«, zahajuje autor výkladem o základních pojmech a termínech jazykovědných. Vymezuje pojem vědy o jazyce (jazykozpytu, linguistiky) a pojem filologie a načrtává pak kratičký přehled vývoje jazykovědy od nejstarších dob do doby nové. Potom pojednává o podstatě lidské řeči, o rozdílu mezi ní a obdobnými projevy zvířat, o jejím poměru k »řeči« posunkové. Rozlišením mezi řečí, jazykem a mluvou (franc. langage — langue — parole) přechází autor ke kapitole další, jednající o vztahu mezi řečí a myšlením a tím i mezi jazykovědou a vědou o správném myšlení, logikou. V následujícím oddílu vykládá o citové stránce řeči, o významu interjekcionálních prvků pro život a vývoj jazyků, o rozmanitých prostředcích, jimiž se zesiluje expresivní účin jistých slov, zejména o jistých expresivních sufixech. Upozorňuje pak na význam citu pro změny významu slov a promlouvá o jeho vlivu na vzhled větných celků, na užívání mluvnických kategorií (na př. odchylné užívání rodu a čísla u podstatných jmen, nebo vidu u sloves), dále na hláskovou podobu slov (expresivní palatalisace, nasalisace a j.), na přízvuk a intonaci; konečně si s tohoto hlediska všímá významu pausy a souvislosti řeči s mimomluvními posunky, mimikou tváře a pod. Další kapitola, »Řeč a společnost«, jedná o řeči jako jevu sociálním a o poměru této sociální stránky řeči k její stránce individuální. Autor odbočuje při té příležitosti k obecným otázkám týkajícím se vývojových změn jazyka, k problému jejich příčin, počátků a průběhu, a líčí tím zároveň účast jednotlivců v jazykovém dění. Převádí pak čtenářovu pozornost k charakteristickým rysům v mluvě jednotlivce, rodiny, obce, osvětluje pojem nářečí, dialektologie, jazykového zeměpisu a jednotli[123]vých důležitějších pojmů a metod těchto linguistických oborů. Následuje zvlášť poutavá kapitola »Slang a argot«, v níž se vykládá o mluvách stavovských (na př. o mluvě právníků, studentů, sportovců, vojáků, jihočeských rybářů, moravských nunvářů atd.) a o hantýrkách zločineckých; autor sleduje jejich základní společné rysy u různých národů. V dalším oddílu se Oberpfalcer zabývá rozdíly v mluvě podle pohlaví, věku a společenského postavení. Věnuje tu zejména také pozornost zvláštnostem mluvy žen, zvláště matek, a dále mluvě dětské. Následující kapitola poučuje o vzniku jazyků spisovných a jejich charakteristických znacích, o důležitých pojmech jazykové normy a jazykové správnosti, o purismu a orthoepii, o t. zv. hovorovém jazyku (franc. langue parlée, něm. Umgangssprache), o vztahu mezi národem a jazykem. Dále informuje autor o jazycích světových a rozmanitých moderních umělých jazycích mezinárodních. V kapitole »Řeč a písmo« se podává přehled vývoje naší abecedy a písma vůbec; potom je objasněn vliv písma na výslovnost a promluveno stručně o pravopise a fonetické transkripci. V dalším, posledním oddílu první části dotýká se autor problému stáří lidské řeči, upozorňuje na množství a rozmanitost jazyků celého světa, vysvětluje pojem jazykového příbuzenství, prajazyků a jejich rekonstrukce (zejména prajazyka indoevropského), a informuje o různých způsobech třídění jazyků. Zároveň podán stručný přehled jazykových skupin světa. Objasněním pojmu t. zv. jazykových svazů se končí první část knihy.

Druhá část, nadepsaná »Mluvení«, je věnována duševní i hmotné stránce činnosti mluvicí. Po úvodních poznámkách psychologických i fysiologických jsou popsána mluvidla a probráno je podrobně tvoření jednotlivých hlásek; zároveň jsou vyloženy dosavadní pokusy o jejich třídění. Zvláštní kapitolu věnoval autor spojování hlásek (gemináty, dvojhlásky, trojhlásky, hiát) a podal v ní také fonetický výklad k rozmanitým hláskovým změnám (asimilaci, disimilaci, palatalisaci, přehlásce a j.). Po charakteristice slabiky pojednává o rozmanitých druzích přízvuku, o enklitikách a proklitikách, o přízvuku větném, a všímá si účasti přízvuku v hláskovém vývoji řeči. Další kapitola je věnována tónu, který v některých jazycích má tak důležitou úlohu (polytonie čínská), a rozmanitým zjevům intonačním a melodickým. V následujícím oddílu, jednajícím o kvantitě, upozorňuje autor m. j. na dloužení hlásek z příčin citových, probírá pak poměr přízvu[124]ku a kvantity, poměr kvantity a kvality, vykládá o délce posiční, tempu řeči a j. Poté se zabývá rytmem řeči (mluvní takty, rozdíly v rytmickém spádu jednotlivých jazyků). Další kapitola je věnována významu pokusné fonetiky, popisu jejích metod a přístrojů. V posledním oddílu této části knihy se objasňuje t. zv. zvukový rozbor řeči (Sieversova Schallanalyse).

Třetí část, »Mluvnice«, hlavní a nejobšírnější část Oberpfalcrovy příručky, podává všestranné poučení o všech důležitých pojmech gramatických. Po úvodní kapitole, přehlížející dosavadní soustavy mluvnické a dotýkající se také stilistiky a slovníku, přistupuje autor k nauce o větě. Napřed podává výsledky dosavadního úsilí o definici věty. Potom probírá obšírně větu jednočlennou (jednoslovné projevy dětské, vokativy, věty interjekční, věty nominální, věty s neosobnými slovesy). Následuje zvlášť podrobný oddíl o větě »členěné«, o jejích složkách a vlastnostech (dvojčlennost: podmět a přísudek; jejich poměr pojmový; pseudosubjekt; spona; kongruence; vazba podle smyslu a j.). Kapitola »Spojování slov ve větě« obsahuje nauku o syntagmatech a poměru jejich členů (syntagmata těsná a volná; členy primární, sekundární a terciární; juxtaposice; kongruence; rekce; třídění syntagmat a j.). Potom se autor zabývá rozmanitými druhy vět (věty vypovídací, zvolací, rozkazovací, přací, tázací) a spojováním vět v souvětí (souřadnost a podřadnost; řeč přímá, nepřímá a polopřímá; třídění souvětí). V dalších odstavcích se probírá nauka o slově. Úvodem jsou podána formální i významová kriteria slova, objasněn poměr mezi jeho stránkou formální a významovou, dále pojem slovního základu a prvků formantických. Pak přistupuje autor k výkladu o třídění slov podle významu, formy a funkce větné a probírá podrobně jednotlivé části řeči s uvedených hledisk. Následující oddíl, nadepsaný »Kategorie morfémů«, obsahuje zevrubné poučení o gramatickém čísle, rodu, gramatické určenosti (člen určitý a neurčitý, určená deklinace adjektiv), osobě, dále o slovesném vidu (obšírný výklad se stanoviska slovanského), čase, způsobu a rodu. Odstavec »Struktura slov« vykládá o kořeni, kmeni, afixu (sufixu, prefixu, infixu), determinativu a pod., dále o koncovce, spřežce, kompositu, zkratce a j. Pak přechází autor k významové stránce slova a všímá si tu zejména také citového zabarvení významu některých útvarů. Na konec ještě podána stručně nauka o hlásce ve smyslu fonologickém: vyloženy hlavní pojmy [125]tohoto oboru funkční linguistiky (foném, korelace, fonologická soustava, morfoném atd.).

Čtvrtá, poslední část, nadepsaná »Vývoj jazyků«, jedná soustavně o vývojových změnách jazyka po všech jeho stránkách. V první kapitole se autor obírá změnami hláskovými, jejich rozmanitými příčinami a rozmanitými druhy; čtenář se tu m. j. poučí o problému hláskoslovného zákona, o teorii substrátové, o analogii, kontaminaci a lidové etymologii, o hyperurbanismech, zjevech tabuových, slovních hříčkách atd. V druhém oddílu se obdobným postupem vykládá o změnách tvarových (ukazuje se tu m. j. opětně, jak v tom směru působí snaha po expresivitě; přejímání afixů z cizích jazyků). Poslední tři kapitoly jednají o změnách syntaktických, lexikálních a významových. Z jednotlivých odstavců připomínám příkladem: cizí vlivy na skladbu (latinismy, germanismy, galicismy a pod.), zanikání a vznikání slov, archaismy a provincialismy, výpůjčky vznikající překladem (t. zv. kalky, franc. calques), míšení jazyků (zejména jazyků národů kultivovaných s jazyky národů primitivních), onomasiologie a j.

K příručce je připojen podrobný rejstřík věcný, usnadňující její užívání. Neméně na prospěch jsou obrazce, provázející některé části textu.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 4, s. 121-125

Předchozí Několik slov o posledních českých překladech Cervantesova »Dona Quijota«

Následující kvh. (= Kvido Hodura): Z našich časopisů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1