Zpozorněti

[Drobnosti]

(pdf)

-

(F. S. J.) Slovesa tohoto typu si dnešní spisovatelé velmi oblíbili a tvoří si je takřka libovolně od kteréhokoli přídavného jména, na př. zpokorněti, zpřísněti, zlhostejněti, zpoctivěti, zpravdivěti, zrozpačitěti, zvýbojněti, zvýrazněti, zobčanštěti (podst. jméno zobčanštění jako překlad franc. embourgeoisement, LN. 10/10 1931), zbezohledněti, zdůvěrněti, také ovšem bez přípony: radostněti, ctnostněti a pod. Téhož způsobu jsou nová slovesa 4. třídy, na př. ztajemniti, zopojniti, znehodnotiti, zenergičiti, znevážiti, zpřístupniti atd. Také od jmen podstatných vznikají takováto nová slovesa, na př. zhodnotiti, zadeštiti (t. zavlažiti umělým deštěm), zpáteřiti (v Světové revoluci T. G. Masaryka, str. 595: Reformace, usilujíc o nápravu mravnosti, zpáteřila náš národní charakter; právě proto, že byla náboženská, byla také národní) a pod. Byl tu tedy oživen starý způsob, jímž se tvořila slovesa jako lačněti, truchleti, běleti, vetšeti, čistiti, ostřiti, plašiti atd. a který byl v jazyce už mrtvý (srov. Gebauer-Ertl 1, 1926, 106). Datem toho vzkříšení je asi už doba obrozenská. Aspoň nalézáme v počátcích novočeské literatury, zvláště vědecké, hojnost pokusů o tvoření sloves tohoto typu, třebas i s jinými předponami, na př.: k vysvětlení a srozumitelném jejich (hvězdářů) běhu (J. S. Presl v Kroku I. 2, 1821, 99); v zkouškách o zúhelnostnění (= Polarisation) světla t. I. 3, 133; zněkolikrátnění jistého pořadu t. 147; vydavatelé Annales de Chimie zevrubným sestavením okolností… uzřejmili, že běh jeho (orkánu) od jihu k severu šel t. I. 2, 114; M. B. také s dokonalením tlakoměřického nivelování se zanášel, zjednodušiv a upohodlniv formuli opravující t. 103; (vichr) odlistil stromy a listí vysoko do povětří sebou vyhnal t. 116, atd. Také Jungmannův slovník obsahuje množství takovýchto novotvarů, namnoze přejatých z Rosy. Není tedy záliba spisovatelů v slovech jako zpozorněti a pod. teprve dnešní. Je při ní ovšem velké nebezpečí, jak už několikrát naznačila Naše řeč (a také Gebaurova-Ertlova mluvnice na cit. místě), aby se tento vděčný prostředek stylistický nestal nevybíravou módou a mechanickou manýrou. Nemá-li ztratiti svou účinnost, musí zůstat v mezích jazykové i umělecké nutnosti.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 3, s. 96

Předchozí Úřední čeština

Následující Josef Bečka: Kapitoly o českém slovese