Časopis Naše řeč
en cz

Jmeno či jméno?

[Drobnosti]

(pdf)

-

V jazyce starém bylo jmeno (z pův. jmě, 2. p. jmene, množ č. jmena). Velmi záhy se však zakořeňuje u slova toho analogické zdloužení (v. Flajšhans, Česká kvantita v Listech fil. 1895, str. 84) asi podobně jako u dvojslabičného stéblo (ze sťblo) nebo ústa. Doklady zjevné (podle Gebauerova Slov.) jdou již od 15. st., na př. gmeena svého (Práva pražská ze sklonku 15. st.); tak píše Všehrd, Hájek, Bratří v bibli Kralické, Jungmann (Palacký archaisticky jmeno), Šafařík, Gebauer a j.; [153]é bývá i zúženo, na př. v Jungmannově dokladu ze Štelcara Želetavského (gmýno). Jest tedy psáti jméno, nikoli jmeno. Délka vnikla i do výslovnosti lidové. Podle dokladů Bartošových (v Dialektologickém slovníce moravském str. 196) vyslovuje se na Moravě méno; Kott (6, 532) zaznamenává doklad z Rychnovska »nesmíš dávať nikomu žádné míno« (pod. od Nové Paky, Kott 6, 985 a j.). V jiných nářečích se délka zase zrušila týmž pochodem, jakým z léto (dial. líto) vzniklo ve výslovnosti lidové zase leto (dvě leta), ze stéblo (dial. stýblo) steblo a vyslovuje se pak meno za spis. jméno. Zaváděti dnes psaní jmeno bylo by zbytečné archaisování v pravopise podobného rázu, jako kdybychom chtěli psáti po staru ješto m. ježto, osídlo m. osidlo, kázaní m. kázání, kníha (stč. i ob.) m. kniha atd.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 5, s. 152-153

Předchozí Divoké kvítí

Následující Pohřížiti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1