Ještě o hrnčířském namšívání

[Articles]

(pdf)

-

Náhodou skoro týž den — dopisy ze Stráže n. Než. ze dne 21. a z Prahy ze dne 24. března — dostalo se nám k článkům z čís. 1—3 doplňků, jež plně potvrzují náš výklad, že vlastní význam [129]slovesa namšíti, namšívati již dávno upadl v zapomenutí; namšívají-li se podle souhlasných zpráv ze středních a jižních Čech hrnce nejen k dopravě na trh, nýbrž i k vypalování v peci, porozumí každý, že se to děje bez mechu. Zprávu p. Strusky podáváme v celém jejím rozsahu; jistě i naši čtenáři vděčně přijmou jeho zajímavý příspěvek k názvosloví hrnčířskému, v němž si stará slova domácí podávají již ruku se slovy přejatými z názvosloví německého.

*

1. Četl jsem v Naší řeči o slovesu namšívat, namšít, také o namšívání. Chci se šíře o tom zmíniti. Jak pan ředitel K. Vaněk oznámil do Naší řeči, že v Klikově u Třeboně hrnčíři »namšívají«, je docela správné. Klikovští hrnčíři namšívají, když hotové nádobí na vůz nebo do vagonu na dráze nakládají. Ale hrnčířství na Klikově je, abych tak řekl, omlazené hrnčířství staré; počátek jeho se datuje od r. 1870 a vyrábí se tam tak zvané kamenné nádobí. Znám ten kraj i tamní hrnčířské dílny a byl jsem v některých, jako u Klause ve Staňkově, u Vaňka v Chlumci, u Cepáka v Hamru a u Šaura v Klikově. Staří mistři, hrnčíři, vyráběli však nádobí měkké a »namšívali« je nejenom na vůz, ale také, když do pece nakládali. Nebude snad od místa, zmíním-li se o starých hrnčířích a jejich řemesle a o některých úslovích, jichž užívali a jež nevím, nevymizela-li již mezi hrnčíři docela.

Starý mistr měl prenhaus, místnost klenutou, větší černou kuchyni; v rohu stála pec, podobná slaměnému včelímu úlu, jak jsem jej kdes na obrázku viděl. Velkost byla 5—6 stop v průměru a výška také asi taková. Otvory, kudy se nádobí nakládalo do pece, jmenovaly se šejdla.[1] Proti sobě byly dva nístěje (díry) k topení. Pec měla čtyři capouchy (sapouchy): uprostřed stropu jeden, nad každým nístějem po jednom a vzadu naproti šejdlům poslední. Hrnce k vaření se dělaly špičaté nebo dlouhé, při skládání do pece klápěly se kolem stěny pece a namšívaly se, takže všecky větší byly naplněny menšími, tedy namšity. Když byla pec plná, žahalo se neboli pálilo se na žah,[2] to jest pálilo se slabším žárem. Když počal z capouchů a šejdel hnáti červený plamen, říkalo se, že je žahnuto, a přestalo se pálit. Po zchladnutí pece vyndávalo se nádobí, polévalo se klejtem (kysličníkem olovna[130]tým) a zas se nakládalo do pece; pak se znovu namšívalo a vypalovalo se na čisto. Nádobí bylo vypáleno na čisto, když ze zadního capouchu vyrazil bílý plamen 60 až 80 cm dlouhý a bil do klenutí prenhausu, a tomu se říkalo, že »ludruje« (něm. lodern). Také šejdla a capouchy ludrovaly. Bílý, až do modra přecházející plamen značil, že nádobí je dobře vypáleno. Pec chladla rychle a za osm až deset hodin mohla šejdla být oddělána a nádobí vyndáváno.[3] Byl-li jarmark, seřadily se větší nádoby kus vedle kusu, naplnily se slámou a menší hrnky se do nich namšívaly. — Kruh hrnčířský je známá věc; že hornímu kolu nebo kolečku říkali mistři hlava, dolejšímu podkruží, je také známo.

Hrnčíř, když sedl za kruh, měl po pravé straně kalník (též u Dobrovského atd.), nádobu s vodou k namáčení rukou při práci. Vedle kalníku stíral s rukou šlikry (nebo šligry),[4] řídkou hlínu, která se při vytáčení nádoby tvořila na rukou. V kalníku měl pintouch (pintoch Kott 2, 553), kousek plsti, jímž uhlazoval dno nádoby. Dále měl ku práci pírko, tříhranné prkénko, nebo čepel,[5] a strunu, tenký mosazný drát se dvěma kolíčky k odkrojení nádoby na kruhu. Hlínu uválel mistr na vále, aby byla všude stejná, nadělal z ní hrudky, kousky stejné jeden jako druhý, hrudku položil na kruh, roztočil, »zdržel« ji, aby byla uprostřed, točením vytáhl kachlici (kachlice se podobala rouře a měla silnější stěny) a pak se banilo (nádoba dostávala vzhled baňatý). Dovedná ruka mistrova vyráběla nejenom špičaté hrnce, ale taká krajáče, džbány, mísy, pekáče, vaničky, kastroly, širůčky, vajdlinky, bábovky, srdcata (nádoby na pečení), párovky (spojené nádoby, v nichž se pokrm nosil na pole, rendlíky, pokrvadla [131](velké puklice) a menší pukličky.[6] Staří mistři užívali pro své výrobky zvláštního pojmenování, od dob dávných až do r. 1880. Tak měli nádoby půlžejdlíky, žejdlíky, holební a mázové (to ovšem nejsou slova z doby příliš staré). Jinak byly hrnky grešlové, dvougrešlové, krejcarové, dvoukrejcarové, grošové, nebo bradáče a dvouucháče. Tak se prodávalo nádobí, když ještě byly v oběhu grešle a groše. Krejcarový hrnek se prodával v letech sedmdesátých za 12—15 krejcarů.

Dříve, nežli hrnčíři polévali nádobí klejtem, dělali na menších místech nádobí nepolévané (černé), hlavně hrnce, v nichž vesnické panímámy v černých kuchyních na ohništích chutné pokrmy připravovaly. Ale to je jiná kapitola. — Slovo namšívání, namšívat je asi tak staré jako hrnčířské řemeslo samo. Můj otec se narodil r. 1816. V r. 1828—32 učil se hrnčířství v Týně nad Vltavou u mistra Rady a už tenkrát, ať nakládali do pece či na vůz, namšívali.

Zachovaly se i tyto »řikánky« z dob, když bylo jenom nádobí hliněné (možná, že se tak i zpívalo):

1. Radujme se vespolek, hrnčířka nám slehla: porodila vůz hrnců a pukliček set dva.[7]

2. Jen sem selky stupujte, mísy, džbány kupujte, na ně poklepejte a nic nehandlujte.

Také nabádávali nedbalé mistry: »Točte vašema kruhy, ať neděláte dluhy!« Který mistr točil pilně kruhem, měl peněz, bankocetlí, a po r. 1811 i šajnů dost. Bývaly rodiny hrnčířské zámožné. Nedbalý mistr, který vysedával u »kmotra za branou« u skleničky ať hořké, ať puškvorcové či jalovcové, ten arci dělal dluhy.

Bohdan Struska

2. Dnes se mi podařilo zjistit slova namžiti a námech ze Štěchovic u Prahy. Na hrnčířském trhu na Kampě je hrnčíř Rudolf [132]David ze Štěchovic, mladý muž, jenž na můj dotaz, zná-li tato slova, s úsměvem pravil: »Vždyť my je ještě užíváme.«

Sloveso namšiti žije ovšem již jen ve smyslu »baliti«. Když pálí hrnce, vezmou jeden větší, postaví do něho třínožku (»kozlík«), na ni dají menší hrnec a tak to vloží do pece. O onen menší hrneček žádají slovy: »Dej mi ještě do námchu!«, což značí, aby podal nádobku, která se vejde do větší, tedy vždy něco malého, čím se vyplní nádoba větší.

Ferd. Pátek

Tuto zprávu doplnil p. P. novým listem ze dne 8. dubna, podle něhož stejně »namšívají« i v Rakovníce; místo starého tvaru námech však tam říkají v 1. p. podle ostatních pádů námch.

P. Fr. Nový, odb. uč. ve Svratce v Č. nám píše 18. dubna, že také ve Svratce, kde r. 1856 bylo 36 hrnčířů (dnes jich tam je jen několik, protože se rozšířilo zboží klempířské), podnes ‚namšívají‘ do pece i na vůz; také v sousední vsi Svratouchu, kde bývalo několik hrnčířů, je to slovo známo.

---

[1] Jungmann má z Preslovy Technologie slovo šejdla ž. r. s významem ‚závorka plechová na díry u peci rudní‘, Kott 3, 853 týž tvar s význ. ‚cihla k zazdění hrnčířské peci‘ (»hrnčíř šejdlami ústa peci zandavá n. šejdluje« od Douchy) a tvar šejdle (ž. r.) s význ. ‚otvor hrnčířské peci cihlami zazděný‘ (od prof. E. Malého v N. Bydžově). Red.

[2] »Na přežah či na režno« (J. Hudec v Ottově Slovn. n. 11, 783). Red.

[3] Zapomněl jsem se zmíniti o slovesu žížniti. Když hrnčíř pálil již 5 nebo 6 hodin, počal se skulinami ze šejdel i ze všech capouchů ukazovat plamen s kouřem. To říkali hrnčíři, že žížní (šejdla žížnějí; přijď pro mě, až bude žížnit; musím hledět, aby brzy žížnilo; a pod.). Toto slovo se zachovalo u hrnčířství jenom v 3. osobě, jak čís. jed. (ve větě bezpodměté), tak i mn., a v neurčitém způsobu. Nepamatuji se, že bych byl někdy při čtení na to slovo přišel. (Z listu ze dne 31. bř. Podobně se říká i žížnivé uhlí, železo = žhavé. Podle Gebaurovy Hist. ml. 1, 350 vznikla tato slova z žířnivý a tedy také žížniti matením se slovy žíznivý, žízniti, jež se také vyslovují s ž a patří ke kořeni ger-, žer- v slovech žeřavý — řeřavý, doudl. žírnej = žhavý, řeřavý. Red.)

[4] Kott 2, 294 a 3, 910 zná pro to české hrnčířské jméno odmytek a slovo šligr vykládá z něm. Schläder. Red.

[5] Podle výkresu má ‚pírko‘ kulatý otvor, jímž se patrně prostrčil prst, aby se prkénko pevně mohlo držeti; ‚čepel‘, prkénko čtvercové, má pro prsty mimo podobný otvor ještě polokruhové zářezy v obou bočních stranách. Slovo čepel zná také již Jungmann. Red.

[6] Širůček je široký hrnec (Kott 3, 878), vajdlink (něm. Weidling) hluboká mísa na zadělávání těsta, praní masa a p. Pokrvadlo, místo pozdějšího pokryvadlo, je tvar zajímavý svým staročeským zněním. P. S. nám jej na náš dotaz výslovně potvrdil, slýchal jej často doma v letech asi 1865—80 od vesnických žen; některé říkaly také koprvadlo (tvar zajímavý tím, že dokazuje, jak se tvar původní stával nesrozumitelným a jak se ztrácelo vědomí jeho souvislosti se slovesem pokrývati). Ve Stráži toho slova p. S. nikdy neslýchal. Red.

[7] Nechali jsme znění ‚řikánky‘, jak nám je p. S. poslal. Původní znění asi bylo »pukliček se dva« (t. se dva vozy, na dva vozy), jak se podnes říká na Moravě a na Slovensku; ale máme zde zajímavý doklad, jak se v lidovém textu dovede udržeti starý způsob mluvení i do doby, v níž se stal již nesrozumitelným. Není nemožno, že se původně říkávalo i »s vůz hrnců«. Red.

Naše řeč, volume 12 (1928), issue 6, pp. 128-132

Previous František Oberpfalcer: Slovní hříčky v české mluvě lidové

Next E.: Nesví