Chybiti

[Short articles]

(pdf)

-

(J. P.) Slovesa chybiti, chybovati ve smyslu ‚chyby dělati, chyb se dopouštěti‘ jsou slovesa podmětná; proto se mohou doplňovati leda příslovečným určením. Chceme-li tedy určiti podstatu chyby, vytýkáme příslovečně buď věc, v níž se chyba stala, nebo normu, zákon, zásadu a p., která byla porušena. V nové češtině se to děje buď předložkou v, nebo proti; na př.: raději s Maticí a ostatními Čechy pro svornost chybovati chci v nepatrné věci, než v takových titěrkách originálnost vyhledávati (Havl., Sp. pol. 1, 118); babička chybila proti panským obyčejům (Němc., Bab. 38); on sám (J. Malý), který tolik let již spisovatelství provozuje, ještě hůř než já chybuje proti řeči, t. j. proti zásadám správné řeči (Havl., Sp. pol., 1, 99). V starším jazyce byla také věc, v které se stala chyba, vyjadřována předložkou na; na př. chybil-li jsem na čem, co jsem psal (Pass. 371). V nové češtině této vazby už nemáme; předložka na měla tu význam vztahový, jaký je dosud ve výrazech chybný na řeč, na nohy ap. Učí-li Zenkl říkati »do tohoto pravidla bývá často chybováno«, je to buď pouhý nápad, který nemá opory nikde v skutečném jazyce, anebo omyl, jakému brusiči podléhali dosti často, přenášejíce do nového jazyka výrazy staré a nerozumějíce jejich smyslu. V době starší se vyskytuje sice rčení chybovati do něčeho (Mojžieš chyboval do moci božie, Kruml. 269a), ale to neznamená ‚dělati v něčem chyby‘, nýbrž ‚pochybovati o něčem‘.

Naše řeč, volume 12 (1928), issue 5, p. 119

Previous Fórový

Next Mandík