Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera

Quido Hodura

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Marie Gebauerová: Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera. Díl I. Do roku 1886. Díl II. 1886—1888. 1926. Tiskem a nákladem J. Šnajdra na Kladně.

Vzpomínky Marie Gebaurové na Jana Gebaura jsou torsem. Brzy po vydání této knihy spisovatelka zemřela a nebude moci pokračovati v svých vzpomínkách jistě k veliké lítosti všech svých čtenářů. Marie Gebaurová dovedla nalézti pravý tón, jímž vystihla svůj poměr k veřejně činné osobnosti, která byla zároveň jejím otcem. Rodinné a čistě osobní vzpomínky jsou dosti určitě odděleny od vzpomínek z ovzduší veřejné činnosti Gebaurovy. V I. díle zabírají osobní a rodinné vzpomínky větší část textu, v II. díle je věnována rodině jediná kapitolka.

Těžko říci, co nás zajímá více, zda důvěrné vzpomínky ze života Gebaurova a osob jemu drahých, či část vzpomínající pohnutých osudů vynikajícího učence. Docela zvláštním kouzlem působí na nás, kteří jsme úctou téměř nedýchali v přítomnosti svého učitele, drobné příhody z jeho rodinného života. Na str. 186 a 187 na př. je podrobně vypsán denní pořádek u Gebaurů. Jaký to pravidelný, klidný a skromný život! Učiněná idyla. »V sedm hodin se u nás pravidelně večeřelo, opět společně, jako v poledne. Po večeři bylo ticho a klid. Tatínkovi přistrčil někdo z nás starodávnou lenošku — hoši ji později pokřtili »fara« —, jiný přinesl »kouření«. Tatínek četl noviny, které ráno jen zběžně přelétl, a my jsme pracovali své úlohy.«

Gebauer se narodil v Oubyslavicích v chalupě chudých rodičů. K chalupě patřilo 18 korců pole a k výživě vypomáhala tkalcovina. Nadaný hoch na radu farářovu šel studovat na gymnasium do Jičína; opustil je 31. července 1858 jako čtvrtý mezi čtrnácti oktavány. Šel na theologii, ale v druhém roce na radu profesora, který poznal rozpor vnitřního založení Gebaurova s kněžským povoláním, vystoupil ze semináře a oddal se slovanské filologii na filosofické fakultě. Ze slovanských jazyků zabýval se nejdříve bulharštinou a roku 1863 otiskl v Lumíru Ukázky z národního básnictví bulharského. Roku 1861 se stal členem redakce Naučného slovníku Riegrova a jeho spolupracovníkem až do ukončení. Jediná jeho básnička Sestry vyšla v Olomouci v Hvězdě. R. 1863 uveřejnil překlad z ruštiny, Karamzinovu Marfu posadnici.

[90]Prázdniny trávíval v Oubyslavicích nebo u strýce v Radimi. Tam se činně účastnil besed, hrával divadlo a psával o tom referáty do pražských časopisů. Po dvojím suplování v Praze na reálce dostal provisorium v Pardubicích r. 1865. Z Pardubic dělal zkoušky: nejprve z angličtiny a srbochorvátštiny — srbštině také na reálce vyučoval — v červnu 1866 pak, před samou válkou, z češtiny a němčiny ve Vídni. Aby měl více peněz — jako provisorní profesor měl 700 zl. ročně —, vyučoval češtině na pardubické vyšší dívčí škole. Na podzim r. 1866 se oženil s Julií Wernerovou, dcerou z vážené rodiny pardubické. V únoru 1867 dostal definitivní místo v Pardubicích s týmž platem. První prázdniny s mladou chotí ztrávil v Oubyslavicích; zasvěcoval ji do krás svého rodiště a seznamoval s poměry své rodiny. R. 1868 v lednu narodil se nejstarší syn. Gebauer chtěl, aby se jmenoval Amos podle Komenského, ale musil se spokojiti Bohuslavem podle Balbína. Choť Gebaurova měla vzácné porozumění pro jeho vědeckou práci a její zásluhy o něj byly veliké. Oddalovala od něho co nejvíc rodinné starosti, berouc na sebe všecku péči o muže i o četnou rodinu, a hlavně mu dovedla poskytovati mravní oporu v dobách zlých za bojů rukopisných. V Pardubicích studoval Gebauer také sanskrt a vydal v Květech (1868, 1869) přeložené partie z Mahábíhárata a Rámájana.

Aby se mohl více věnovat vědecké práci, žádal do Prahy a dostal; r. 1869 místo suplentské na reálce za pět set čtyři zlaté ročně. Pardubická obec, kde měl definitivum, doplácela mu 200 zlatých ročně, aby neutrpěl škodu. R. 1870 dostal na reálce definitivu s ročním platem 950 zl. Jmenování nešlo hladce, neboť pardubický hejtman Štúla udal Gebaura pro »ultranationale Gesinnung« a »regierungsfeindliche Agitationen«. Podkladem udání byla Gebaurova volba deklaranta. V Praze začal zase tuhý boj o universitní kariéru. R. 1872 vykonal Gebauer čtyři rigorosa a 19. října téhož roku měl promoci. V srpnu následujícího roku se habilitoval pro českou řeč při filosofické fakultě pražské university. R. 1874 byla Gebaurovi nabídnuta řádná profesura slov. filologie v Záhřebě. Gebauer ji nepřijal, protože očekával mimořádnou profesuru v Praze. Dostalo se mu však jen titulu mimořádného profesora s platem 800 zl. ročně a s povinností učit dále na reálce. Teprve r. 1880 se stal mimořádným profesorem s platem 2120 zl. ročně a nemusil už učit na reálce. R. 1881 byl jmenován řádným profesorem bez návrhu university. V této dráze universitní byl mu největší překážkou Hattala, zato byli mu věrnými přáteli Kvíčala, Brandil, Tomek a zvláště řed. reálky Šťastný doma, Miklošič ve Vídni a Jagić v Ber[91]líně. Jagić pomohl Gebaurovi zejména tím, že ho navrhl za svého nástupce v Berlíně, když sám odcházel do Petrohradu

Do roku 1888 vystřídal G. v Praze čtyři byty. Nejprve bydlil u »zlatého šífu« v Mariánské ulici, od r. 1875 v Kateřinské ulici v domě u »Zlaté hvězdy« hned za reálkou, která už nebyla v Panské ulici, nýbrž na svém dnešním místě v ulici Ječné. Vyhlídka z tohoto bytu byla na dobytčí trh; trhy bývaly v místech, kde je dnes starý ústav pathologický. R. 1878 se G. přestěhoval do většího bytu v Sokolské ulici do domu E. Grégra na kraji ulice Na bojišti. Tam však bylo mnoho švábů a ohromná zima, takže G. sedával u psacího stolu s nohama v kožešinovém pytli a ráno se probouzíval s jinovatkou na vousech. Už na podzim r. 1879 se přestěhoval G. do domu v Ječné ulici naproti klášteru sv. Anny; tam zůstával plných 17 let.

Přípravou na boj rukopisný bylo Gebaurovi utkání s Prusíkem, který obvinil r. 1877 Gebaura z literární krádeže ve spisech Hláskosloví a Uvedení do mluvnice. Obvinění bylo uveřejněno v Archivě für slavische Philologie a v Zeitschriftu für österreichische Gymnasien. Gebauer se skvěle obhájil, ale bojem byl značně rozrušen.

Hlavní těžiště knihy je v díle druhém, vyličujícím počátky bojů rukopisných. Rozvíjí se tu před námi v celé své šířce obraz boje, jenž silou i významem daleko předčí nade všecky podobné spory XIX. stol. Máme už vědomosti dosti podrobné o průběhu boje z obsáhlé a cenné literatury o rukopisných bojích, ale myslím, že nikde nejsou počátky boje rukopisného vylíčeny s tak dramatickou působivostí jako zde. Snad je to tím, že líčení nepřestává na faktech, které se projevovaly na veřejnost, nýbrž že se tu promítá veřejný zápas do intimního prostředí rodinného. Při tom není tato románová takřka poutavost podání nikterak na závadu pravdivosti, a to zase třeba připisovati hojnému a vhodnému užívání listovních dokumentů.

Právě tyto listy jsou nejcennější částí knihy. Myslím, že se některé z listů Gebaurových stanou trvalou ozdobou naší literatury epistolární. Jejich cena je několikerá. Především jsou to důležité dokumenty historické a mnohé z nich jsou skvělými vzory slohu listovního. Nás pak zajímají hlavně tím, že nám podávají přesvědčivý a uchvacující obraz čisté povahy svého tvůrce. Vše je zrale uváženo a odměřeno s přísnou a přesnou moudrostí a rozvahou. Nikde nemluví uražená ješitnost, nýbrž bolest citlivé duše, ale také pevnost a síla čistého svědomí a veliké práce. Gebauer dovede i v největším roztrpčení, když nejen on, ale i celá jeho rodina byli ostouzeni po celých Čechách, [92]objektivně posuzovat svoje nepřátele a spravedlivě hodnotit jejich vinu. Jeho skromnost vysvítá nejlépe z toho, že list, v němž sebevědomě mluví o svých zásluhách, neodeslal. Lišit ten byl adresován Riegrovi a je ve Vzpomínkách otištěn podle dochovaného Gebaurova konceptu.

Také listy odpůrců jsou svrchovaně zajímavé. Nejhůře ze všech obstál Kvíčala. Právě na pozadí čisté povahy Gebaurovy, jak se jeví v jeho listech, ostře vynikají slabosti a chyby jeho odpůrců. To je jejich jediná útěcha. V Kvíčalovi cítíte obratného pleticháře, který byl zvyklý vyhrávat, protože se dotud setkával jen s lidmi slabými. Tentokrát prohrál na celé čáře, protože se setkal s člověkem čistým, bezelstným a svou nevinností silným. Kvíčala v svém listě zde uveřejněném staví proti utrpení Gebaurovu utrpení svoje — ale bylo-li jaké, zasloužil ho vrchovatě za svou obojakost a proradnost. Gebauer šel do boje s jeho souhlasem a také způsob zahájení boje byl více jeho dílem než Gebaurovým, který chtěl jíti před soukromý soud s Tomkem a Jirečkem v čele. Kvíčala vyslal tedy Gebaura do boje a pak nejenže za ním nestál, nýbrž i činně zasahoval do boje proti Gebaurovi.

Zle pochodil ve Vzpomínkách i Kalousek, který měl Gebaurovi za zlé, že se spojil s Masarykem. Nestatečnost projevil tím, že se veřejně nehlásil k bojovným letákům podepsaným redaktorem Osvěty Václavem Vlčkem. Po stránce věcné odbýval Kalousek Gebaurovy výklady o koincidencích RKZ s Hankou tím, že jestliže jsou Hankovy chyby také v Rukopisech, nic to nedokazuje, protože tam nejsou chyby všechny. To svádí k srovnání, jež jsem kdesi slyšel: zloděj není vinen, protože ukradl jen něco a ne všecko.

Nevalně dopadl i Bartoš, který po prvním nadšení pro Gebaura brzy podezřele ochladl. Za necelá tři léta po nadšených projevech souhlasu s námitkami Gebaurovými vydal Bartoš čítanku školní a v ní Jaroslava.

Ze všech odpůrců Gebaurových nejlépe se jeví Rieger. Na Riegra se obrátil Gebauer písemně sám. V svém listě vykládá nejprve, jak se v něm hromadily pochybnosti o pravosti RKZ., a praví, že známek nepravosti nehledal, nýbrž že se mu naskytovaly samy sebou při práci, již mu ukládal jeho úřad i práce vědecká. Zejména ukazuje na t. zv. koincidence, t. j. na chyby v RKZ., které souhlasí s názory Hankovými, projevenými před nálezem RKZ. Obrací se k Riegrovi se snažnou prosbou: »1. abyste se ráčil o věci poučiti; nejsou to egyptské tajnosti, nýbrž věci snadno pochopitelné, o něž tu běží (jsem k službám, kdybyste si [93]ode mne přál nějakého vysvětlení); 2. abyste se tím samým přesvědčil, že já a moji přátelé nejsme lidé lehkomyslní a zač nás vůbec vyhlásili, nýbrž že jenom pravdu hledáme a své vědecké přesvědčení vyslovujeme, jak nám káže naše svědomí a povinnost; 3. abyste svým mocným slovem k tomu přispěl, abychom my pro své vědecké přesvědčení o RKZ. ani od veřejných orgánů národních, ani mstou osobní nebyli pronásledováni, nýbrž aby nám byla nechána možnost a volnost pracovati ve službách vědy, seč každý jsme.«

Rieger neuznal váhy důvodů a na prosby Gebaurem vyslovené vůbec neodpovídá. Odchylky RKZ. od ostatních památek vysvětluje dialektem; Hankovy chyby jsou mu jen domnělé chyby a mohou se tedy dobře vyskytovati i ve spisech starších. Hlavním důvodem pro pravost je Riegrovi fakt, že ani Hanka ani kdo jiný z celé generace nebyl schopen napsati dílo takové ceny básnické, jako jsou RKZ. Z celého listu je patrno, že Rieger věřil více Tomkovi a Jirečkovi než Gebaurovi. Jeho omyl lze pochopiti a omluviti. My dnes snáze uznáme, že měl pravdu Gebauer, neboť známe jeho Historickou mluvnici a uznáváme všeobecně v Gebaurovi klasika české filologie, jehož jméno vyslovujeme vedle Dobrovského, Jungmanna a Šafaříka. Čím je proti němu Hattala, Jireček nebo Patera, jejichž autority se Rieger dovolává? Zato v době počátků rukopisného boje byl Gebauer dobrý profesor universitní, ale nic více — a to pro Riegra mnoho neznamenalo.

Rieger později uznal, že Gebaurovi křivdil. Albert ho žádal, aby křivdu napravil. Rieger chtěl to učiniti při příležitosti ústně, k tomu však nedošlo. Teprve roku 1903, tři neděle před svou smrtí, při nahodilém setkání s Marií Gebaurovou vzal ji za obě ruce a řekl měkce s významným přízvukem: »A pozdravujte mi srdečně tatínka.« Jest to pokání trochu opožděné a snad i neúměrné k vině spáchané, ale historie to jistě přijme s povděkem asi jako Gebauer, když se o tom dozvěděl. Usmál se a řekl: »Tak už mi Rukopisy odpustil.«

Uznání Gebaura v cizině za doby bojů rukopisných i před nimi je také doloženo několika listy. Jsou to listy od Miklošiče, Jagiće a Malinowského. Toto uznání mělo cenu hlavně svou objektivností, neboť nemohlo býti způsobeno osobním stranictvím a vyplývalo jen z poznání Gebaurovy vědecké práce.

V listech, které Gebauer zaslal svým přátelům, jsou některá místa, která podávají obraz o Gebaurově názoru na jazyk a stojí za to, aby byla doslovně uvedena: »Jazyk náš (praví v listě ze dne 9. února 1892 Heydukovi) jest v historickém [94]svém vývoji nejinstruktivnější partie slavistiky, jest vedle literatury a dějin politických i kulturních nejvzácnějším dědictvím po našich předcích, a jest ve své kanonické části od několika set let hotov a ustálen; tato zděděná jeho hotovost byla naším štěstím, když jsme vstávali z mrtvých (považte, co by se bylo stalo, kdyby nebylo bývalo jazyka spisovného hotového, byly by se děly návrhy a pokusy o jazyk spisovný, experimentátorů bylo by na tucty a snad na kopy, z toho by se bylo vylouplo rovněž tolik nepřátelských stran a z mrtvých vstávající národ byl by při tom gruntovně zahrabán); tu kanonickou hotovost jak vysoce si vážili: Čech Jungmann, Moravan Palacký, Slovák Šafařík a všichni do nedávna lidé rozumní; a tu najednou během několika let tolik se v něm proměnilo, že by Jungmann i s Palackým i se Šafaříkem neobstáli ani při přijímací zkoušce do I. třídy gymnasiální nebo reální. Oni by psali, jak se v jazyku rozvinulo a ustálilo: kost, přijmouti, jejího bratra, tráva je zelená…, a propadli by, poněvadž jacísi páni uznali za dobré, že se má psáti kosť, přijati, od její bratra, tráva je zelenou atd. Stejným právem mohou co nevidět vystoupiti zase páni jiní a hlásati zase novoty jiné. A poněvadž se ty novoty jen jen hrnou a jedna druhou stihají, bylo by snad dobré, kdyby si ti páni založili nějaké »módní listy jazyka českého«, ve kterých by národ poučovali, jak se má příští jaro, příští podzim atd. »krásně« po česku mluviti… Dvě stě let se říká a píše: přijmouti atd.; a teď je to prý nehezké, »podskalské« slovo (tak mi to pojmenoval arcišlejfíř Kosina), hezké prý je přijati!«

O staročeštině napsal několik pěkných slov Bartošovi (8. III. 1886): »…podivíte se, jaký krásný a bohatý jazyk náš byl, jak instruktivní bylo a jest jeho ustrojení, jak pravidelně se vine jeho proud chronologicky se měně fasi od fase a kterak jest to jazyk mezi slovanskými nejinstruktivnější, ano nad přemnohé jiné jazyky všelikteré instruktivní pro studium jazykovědecké vůbec. Nemějte mi za zlé, že Vás o tom poučuji. Naše mluvnice dosavadní, staro- i novočeské, jsou »báseň a pravda«; a co v nich přibásněno, jest nezdoba. Já jsem k poznání tomu přicházel pozvolna — ovšem nikoli studiem grammatik, ale studiem rukopisův.«

Když Gebaurova dcerka říkala, aby tatínkovi udělala radost: stromy jsou zelené, jablka jsou červená, odpověděl jí Gebauer: »I dej pokoj, stromy jsou zelený, jabka jsou červený! To by se ti každý vysmál, kdybys mluvila tak, jak píšeš ve škole. Psát, to jsou sváteční šaty, mluvit, to jsou všední šaty.« Nářečí miloval, ale rozlišoval je přísně od spisovného jazyka. Nejednou si [95]prý naříkal: »Musím být jako policajt na stráži, hned by mi tam vpašovali moravismy (v komisi pro Pravidla).«

Drobnějšími kapitolami — o chemických zkouškách, které na konec nadobro zklamaly, o Královské učené společnosti, jež po vystoupení proti RKZ. odňala Gebaurovi subvenci na vědecké práce, o padesátých narozeninách Gebaurových a o jeho zvolení řádným členem polské akademie nauk — krásná kniha se končí.

Co mělo přijíti dále, kdyby Marie Gebaurová nebyla zemřela? Jistě jsou tu cenné zprávy o tisku Historické mluvnice, listy Albertovy a j. V pozůstalosti jest na př. jen Jagićových listů 195! Kdo nahradí pietu a informovanost zesnulé spisovatelky? Ujme-li se toho někdo, bude zapotřebí, aby byl dobrým filologem a literárním historikem a aby dovedl oceniti vědeckou i mravní osobnost Gebaurovu.

Naše řeč, volume 12 (1928), issue 4, pp. 89-95

Previous Václav Machek, František Oberpfalcer: Zor, zůr, zvůr

Next Ignorace, ignorant