Časopis Naše řeč
en cz

Chci

[Drobnosti]

(pdf)

-

(V. L.) Původ koncovky 1. os. jedn. vidím, umím, prosím, dělám, sázím vedle nesu, minu, beru a p. vykládá se zpravidla působením analogie. Od původu byla tato koncovka -m jen u pěti sloves, t. j. jsem, dám, vím, jím, (j)mám. Sloveso volati mělo na př. v čase přít. tvary shodné se slovesem dáti (voláš dáš, volá dá, voláme dáme atd.), ale v 1. os. jednotné byly tvary různé, volaji dám; protože se však říkalo dáme, dáte, dá, dáš, dám a právě tak voláme, voláte, volá, voláš, je nasnadě, že se i v 1. os. začalo říkati bezděky volám (místo volaji), jako dám. Když pak byly v jazyce tvary [44]volám, voláš, volá, voláme atd., když bylo od pradávna sloveso vím (pův. viem), víš, ví, víme, víte atd., pochopíme zase snadno, že se také řada umíš, umí, umíme, umíte, vidíš, vidí, vidíme, vidíte doplnila tvarem přizpůsobeným těmto shodným řadám, umím (umiem) a vidím. Že toto působení analogie bylo podporováno i jinými okolnostmi, na př. že se novotvarem vidím vyhnul jazyk staršímu tvaru vizu, v němž jediném se proti ostatním osobám měnila kmenová souhláska (vizu, lecu, višu; prošu, hozu a p.), že se novotvarý volám, umím (umiem) hodily lépe k ostatním osobám než původní tvary volaju, uměju, je velmi pravděpodobné, protože příčiny změn jazykových nebývají vždycky tak jednoduché, jak se dříve myslívalo. Tato změna 1. osoby u slovesných vzorů, o něž jde, nedála se arci najednou, nýbrž postupně, a také všecka slovesa sem náležející nepodlehla přímému vlivu oněch pěti sloves shora uvedených, nýbrž jejich vlivu byla vydána zajisté nejdříve slovesa jim nějak (na př. významem) nejbližší a od nich se pak zase za podobných podmínek šířily nové tvary k slovesům jiným. Jako byly podmínky, které působení a šíření analogie podporovaly, tak byly okolnosti, které ji brzdily. Je pravda, že na př. sloves podle vzoru volám bylo mnohem víc než ojedinělé sloveso dám; ale v jazyce neváží vždycky počet slov jisté skupiny, nýbrž velmi často a víc působí častost v užívání některého tvaru. Slova a tvary, jichž se v řeči často užívá, mají mnohem větší vytrvalost a sílu než výrazy řidší. Protože se sloves dám, dáš atd., mám, máš atd. užívá v životě velmi často, jistě častěji než kteréhokoli slovesa jiného, pochopíme snadno, proč se jiná slovesa přizpůsobovala jejich vzoru a ne tato slovesa vzoru sloves jiných. Jak působí častost užívání na vytrvalost tvaru, viděti dobře na př. na 3. os. množ. slovesa dáti, která si zachovala až do konce sedmnáctého století tvar dadí a teprve v této době podlehla vlivu sloves jiných a změnila se v dají. Že na ostatní slovesa, jako volám a pod., působilo sloveso dám jen svou první osobou (dám), a nikoli také svou třetí osobou (dadí), dá se též snadno pochopiti; vymykáť se tvar dadí příliš z podobnosti tvarů ostatních. Častost, která způsobila, že se tvar dám tak rozšířil, byla zase naopak v jednotlivých případech příčinou, že jeho vliv neprorazil. Tak na př. sloveso chtíti udrželo si přese všecko působení analogie ostatních sloves svůj tvar původní chcu, nč. chci (v Čechách i na Slovensku), právě proto, že častým užíváním byl tento tvar příliš hluboko vryt v paměť jazykovou. Z téže příčiny se udržel na př. v nářečích moravských tvar vizu (č. vidím), není-li to ovšem tvar novou analogií obnovený, jako je hážu (č. házím, stč. házěju), v srbochrv. tvar mogu (ač ostatní slovesa mají -em, pečem) atd. Síla odporu, jejž časté užívání některého tvaru klade účinkům analogie (i jiných změn), je ovšem individuálně rozličný; je-li mor. vizu tvar původní, je jistě zvláštní úkaz, že naopak analogii neodolalo sloveso tak časté jako jsem, které mívá v nář. moravských tvar (já) su. Jazykověda, vysvětlujíc rozmanité změny v jazyce, musí míti všecky tyto činitele, rušivé i konservující, na zřeteli; o jejich síle ovšem nemůže souditi [45]absolutně, nýbrž jen podle jejich výsledků. Udržel-li se u slovesa viděti rozkaz. způsob viz, tak odchylný od ostatních tvarů téhož slovesa a působící mimo to obtíže i změnou souhlásky d — z (kdežto jeho složeniny záviděti, nenáviděti si vyvinuly analogií podle ostatních forem tvar záviď, nenáviď), byla jistě příčina v častém užívání imperativu viz; zmizel-li však v jazyce obecném rozk. způsob viz vůbec z užívání (rozk. způsob k slovesu viděti zní podívej se, hleď, koukej a p.), je to jistě svědectví, že nechuť k tvaru měnícímu kmenovou souhlásku byla asi mocnější než jeho resistenční schopnost, založená na častém užívání.

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 2, s. 43-45

Předchozí Doslati

Následující E.: K smrti odsouditi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1