Řeporyje

[Short articles]

(pdf)

-

(A. N.), jm. staré osady v okr. smíchovském, pochází ze jména osadníků, jimž se v č. jedn. říkalo Řěporyj, nebo snad Řěporyja, přehl. Řeporyjě, t. ryjec řípy, snad to byla posměšná přezdívka podle stravy jinde méně obvyklé. Je to jméno pomnožné, správně tedy se říká v »Řeporyjích, do Řeporyj, k Řeporyjím nebo k Řeporyjům, za Řeporyjemi«; tvary jednotné (v Řeporyji) a v lidové mluvě tamní zkracované (Řepory, z Řepor, v Řeporech) nejsou spisovné. Řípu rýti (t. dobývati) je rčení známé na př. z Arch. č. 17, 156 (1512) a z Frantových práv 17b (1518). Složenina rěporyja, stč. řěpo-ryjě r. m. by měla obdoby v stč. světlonošě, štítonošě (později světlonoš), círk.-sl. drěvodělja (tesař) a p., zejména pak v círk. groboryja (lupič, vl. vyryvač hrobů); i círk. kr’toryja (krtek), brěgoryja (asi nějaký pobřežní pták) by mohla býti spíše rodu m. než ž. Řěpo-ryj, stč. řěpo-ryj by zase mělo týž tvar co círk. z’loděj, dobroděj, stč. koloděj (výrobce kol, kolář; slovo to žije v míst. jm. Koloděje a jako pojmenování hřibu modráka, jenž to jméno dostal proto, že jeho hnědý klobouček je zbarven jako kolářská kožená zástěra). Podst. jm. řiepa pův. zkracovalo kořen ve známých pádech (nestejným vyrovnáním různých délek se stalo, že vznikly dva tvary, řípa a řepa, se stejnou samohl. ve všech pádech); řěporyjě nebo řěporyj má jakožto složenina podle starého pravidla samohl. krátkou.

Naše řeč, volume 12 (1928), issue 1, p. 24

Previous Přípustka

Next Zušlechťovati