Bereš a béřeš

[Hovorna]

(pdf)

-

Slova téhož tvaru co bráti, na př. dráti, práti, žráti atd. mají míti před koncovkami -eš, -e, -eme, -ete jednak r změněno v ř, jednak kmenovou samohlásku e zdlouženu v é, tedy beru, béřeš, béře, béřeme, béřete, berou. To jsou tvary theoreticky správné: r jest změněno v ř jako v bratr — bratře, mru — mřeš a p., samohláska kmenová je zdloužena jako v mohu — můžeš (stč. také zovu — zůveš, ženu — žéneš, řevu — řéveš atd.). Jsou to také původní tvary spisovné; jako se odevždy říkalo béřeš, béřeš atd., tak bývalo i déřeš (ještě v 16. stol.), péřeš (ještě v B. Kral.), žéřeš nebo i žířeš (rovněž v B. Kral.) atd. Působením tvarů beru, berou vznikají novotvary s r a samohláskou nezdlouženou, tedy bereš, bere, dereš, pereš, žereš atd., a vnikají velmi záhy do jazyka spisovného, takže se v některých starších knihách (na př. v B. Kral.) vyskytují u některých sloves oboje tvary vedle sebe (zpere — zpěřete, sžíře — sžere). Výsledek závodění mezi tvary s béře- a bere- je ten, že v jazyce obecném tvary s bere- ovládly úplně u všech sloves této skupiny, tedy bereš, dereš, pereš, žereš atd.; nanejvýše bývá místy v ob. jazyce zachováno neb obnoveno zdloužení kmenového é, na př. bére, pére, žére. Tlaku tvarů s bere — atd. povolil značnou měrou i dnešní jazyk spisovný, a to tak, že u slovesa peru a žeru (pokud ho spis. jazyk užívá) a i deru se tvary s péře-, žéře-, déře- již nevyskytují nikdy, nýbrž vždycky jen dereš, pereš, žereš atd., u slova bráti pak tvary s béře- zůstávají omezeny jen na sloh slavnostní, povznesený (Požehnaný, jenž se béře…), jinak i tu tvary s bere- zdomácněly i v jazyce spisovném.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 4, s. 119

Předchozí »Tohoto nařízení budiž dbáno«

Následující Čeněk, Hynek, Vítězslav