Časopis Naše řeč
en cz

Ku

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. P.) V užívání tohoto plnějšího tvaru předložky k dvojí lidé bloudí, jedni z neučenosti, druzí z učenosti. Ti neučení myslí, že ku je jen ušlechtilejší tvar předložky k a že je ho možno užíti vždycky, když se mluví lepší češtinou. To jsou ti kukající, jimž se smál Herrmann v své knížce o k, ke, ku a kteří říkají i píší: ku domu, ku lavici, ku otci atd. (patří k nim i naši matematikové, kteří ani jinak nedovedou vyslovovati než: x se má ku a jako b ku y atd.). Ti učení vědí, že tohle je špatný způsob, jak užívati tvaru ku, protože tvar ku stává jen před slovy začínajícími souhláskou retnou, zvláště souhláskou p. A aby ukázali, že znají to pravidlo, píší okázale ku paláci, ku paragrafu, ku příteli, ku penězům, ku podpisu, ku praporu atd. To je sice ve shodě s pravidlem, ale konec konců je to stejná strojenost jako ku domu, protože dnes už tak nikdo nemluví. Mluvíme-li přirozeně, říkáme i v takových případech, třeba následuje p, k paláci, k paragrafu, k příteli atd. Tvar ku je knižní archaismus a je jen málo případů, kde se udržel v ustálených výrazech až na naše časy; jsou to zejména výrazy ku Praze (»ku Praze je cesta dlouhá«), ku podivu, ku příkladu. Co nad to jest, není sice chyba, ale nepíšeme-li zrovna ódu na Boha nebo historický román, je to zbytečné archaisování téhož způsobu, jako když se píše u vojště, u veliké nouzi atd.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 9, s. 285

Předchozí Jako, jakožto

Následující Madlo, mádlo

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1