Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Nár. listech uveřejnil známý slovenský pracovník v oboru lidovědy Pavel Socháň 30. července 1926 zajímavý feuilleton »Čo si rozpráva slovenský ľud o hadoch«. Čteme tam na př., jaké hady zná slo[283]venský lid (vedle obecné zmije i jedovatou vretenicu; slovo to, jež patří do skupiny slov vřeteno, vrtěti se atd., žije také na Moravě a v Slezsku jako vřitenica, vřetenica, vřetenka, též břetenice, břítevnice, na Kladsku jako břitvenka, znamená rozličné hady i slepýše, a jeho stáří mimo doklady ve znění vřietenica v Olomoucké bibli, v Olomouckém evangeliáři a v Opavském sekvencionáři zaručuje také rus. veretenica = ještěrka), podání o domácích hadech, o hadech s korunkou, o významu dne sv. Jiří v souvislosti s hady, o lécích proti hadímu uštknutí a prostředcích proti hadímu nebezpečí vůbec, několik přísloví a přirovnání k hadům a j. Nás zajímala zejména zpráva osvětlující staré české slovo dychánek (méně správně dýchánek, se zdloužením podle slovesa dýchati). »Rozpráva sa, že hadi časom sliezajú sa dovedna (dovjedna = dohromady) a políhajúc si do chumáča okolo nejakého kamienka, tak dlho ho nadúvajú, až sa celý jedom naduje. Jeden valach (pastýř) našel vraj (prý) raz (jednou) taký kameň ešte celý rozdutý a zo samopaše (z rozpustilosti) rozpučil (rozmáčkl) ho a jed zastrekol (zastřikl) mu na prst. Okamžite mu bol celý prst nadutý, a valach by bol na to i zomrel, ke by (kdyby) si nebol rýchle prst odťal. — Kto taký kameň uschnutý najde, a kto cezeň (skrz něj) hľadí, vidí, kde sú v zemi poklady ukryté. — »Kameň duť s niekým na niekoho« je národné príslovie a znamená zradu a zlý úmyseľ s niekým na niekoho [srv. u Zátureckého 8, 689 přísloví »hlavy dovedna ako hady strkali a kameň duli« a pozn. k němu]. — Hadi menovite v tropických krajinách skutočne sliezajú sa okolo kremencovitých lesklých kamienkov, na ktoré mušky radi sedajú. A k vôli týmto muškám sliezajú sa hadi a strežú (číhají) na ne, aby si na nich pochutnali. Preto, kto by takýto kameň hadom chcel odobrať, vážil by životom. Nie je (není) ani radno vtedy (tehdy) k hadom sa přiblížiť, lebo všetci vrhnú sa na zvedavca, Kto však takéhoto kameňa sa zmocní, má ho vo velikej úctivosti, lebo má vraj veľků moc. Všade, kam sa s ním obráti, prináša mu šťastie; pre šťastie ním hladí dobytok a lieči (léčí) i seba«.

Vězí v tom staré pozorování přírody a pověra k němu se pojící, jež patrně bývala dosti rozšířena (i Němci znají hadí kámen, Schlangenstein). Že kámen, na nějž hadi dýchají, znali i naši předkové, svědčí slovo dychánek, jímž stč. nerostopisy jmenují nějaký kámen (Gebauer, Slovn. 1, 369; E. Šedivý, Lapidář rkpu Vodňanského, ot. z Čas. č. lékárnictva 1906, 25); říkalo-li se tak v 16. st. ozdobám (křížkům, srdíčkům, jablíčkům a j.), jež paní nosily na krku (Kott, Přísp. 1, 73), je to asi odtud, že se tak snad nosíval kámen dychánek jako ochranný amulet. Jungmann zná dýchánek hadů s význ. ‚hnízdo, peleš‘ a přidává poznámku, že »dle sprostého domnění dýchánek jest hadí kámen, okolo něhož se shromažďují a k němu dýchají«. V přeneseném smyslu čteme u něho rčení »mají jakýsi dychánek« (t. praktiku nějakou, snují cosi, z Rosy), »dýchánek mají« (strkají hlavy dohromady, z Dobrovského). Má u téhož slova i význam důvěrné přátelské schůzky (seděti v dýchánku). U Kotta čteme 1, 338, že se tak říká, i když se ovce (na př. [284]v parnu) shlukují hlavami k sobě, nebo když ryby se v zimě slézají (u otvoru v ledu?), také když se koroptve v hromadě zahřívají; 6, 196 je od Domažlic z Němcové doklad »poď ke mně ešče trochu na dychánky«. V letech 60tých se tak v rodících se národních spolcích říkalo tomu, čemu se říká dnes bezbarvým slovem domácí zábava (srv. Kott t.). To vše pochází asi z podoby s těmi skutečnými nebo smyšlenými hadími dychánky. — Tvořeno je slovo dychánek jako na př. sedánek (sedátko z drnu a p.), vedle něhož se také objevuje v sloven. lidové mluvě tvar sedán (Polívka, Súpis 2, 337).

V 6.—8. č. letošních Slovenských Pohľadů (511 n.) čteme m. j. stížnosti na jazykové nesprávnosti školních knih, jež pro Slováky z veliké části spisují Čechové. Víme dobře, že je snadnější úkol psáti jazykem úplně cizím než jazykem nebo nářečím blízkým, protože čím větší podobnost, tím snáze se vloudí z mluvy spisovatelovy něco, co je cizí mluvě jiné, kterou píše; Čech, píšící slovensky, není-li v slovenštině doma, měl by proto svou práci předložiti k schválení Slovákovi (zvláště zná-li i slovenskou mluvnici samu tak bídně, že napíše na př. »hrob zo skrčenu kostrú« m. »skrčenou kostrou«). Ale zajímá nás, že Slovákům zní cize, co zní cize v češtině tak mnohých našich spisovatelů i Čechovi, který ještě nezapomněl, jak s ním mluvívala jeho matka. M. »kedy objavil sa prvý človek u nás« žádá Slovák »kedy sa objavil…« (anebo ještě raději »zjavil«); u nás je takové přehazování nepřízvučných slov již tak obecné, že Naše řeč, jíž se ještě nelíbí, byla za to pořádně pokárána. »Pazúrik a kosť, toť nôž« Slovákovi nevoní; nám také ne, a třebas dnes toto »toť« náleží k nejoblíbenějším ozdobám českého slohu, i u nás je pravda, že může býti dialekticky možné, ale to že není sloh učebné knihy. M. »všetku severnú Europu« chce p. K. v Pohl’. »celú«; každý Čech, pokud nevezme pero do ruky, také by sice řekl »celou severní Evropu«, ale protože naši spisovatelé z největší části nevědí, kdy je možno anebo lépe místo obecného »celý« říkati a psáti »všechen«, píší tak všude, ať vznikne nesmysl sebe větší. Inu, Slováci ještě nepřivykli myšlence, že sloh je tím krásnější, čím je nepřirozenější.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 9, s. 282-284

Předchozí E. (= Václav Ertl): Výbor vazeb a rčení z oboru vojenského

Následující Jako, jakožto