Autosvatba

[Short articles]

(pdf)

-

O tomto podivuhodném slově napsaly Lidové noviny (značka hg) dne 14. září 1931: »Ani nemusí být člověk filologem, aby mu neušlo, že si lidé zvykli jaksi svařovat různá slova, při čemž nezáleží na tom, jak při tom dopadá řeč. Proto jsme dostali výrazy à la celostátní, autoneštěstí, motosport atd. Tuhle jsem byl zvláště oslněn. Jeden člověk vykládal, že jeho přítel měl právě autosvatbu. Slovo auto znamená ‚samo‘, a tak by se mohl našinec domnívat, že si ten pan ženich bral za nevěstu sám sebe. Ale ten dobrý člověk spokojeně všem vyložil, že to byla svatba s průvodem automobilů. — Tak tedy autotvatba. Pokračujeme! Copak brání onomu dobrému člověku, aby nám za nějaký rok nezvěstoval, že jeho přítel právě slavil autokřtiny? Proč by nám, dožijeme-li se toho, nemohl říci o autopohřbu? Nebo raději o autodémantové svatbě? — Velká je moc a síla slova auto. Proto se na ně připínají jiná slova, aby probouzela silnější, mohutnější a krásnější dojem. Proto máme autosvatbu. Proto máme také autoneštěstí. Budou autokřtiny a autopohřby. A připneme-li před každé druhé slovo auto, budeme mít jak se patří rozježděnou řeč. Až dosud jsme říkali, že bujný oř je mluva naše. Jakmile jsme zapřáhli auto do naší mluvy, pak už to není žádný oř, pak je to spíš bujný sentinel, ta mluva naše.« — Ba věru, jsou v dnešním jazyce věci, které nezaslouží ničeho jiného než posměchu.

Naše řeč, volume 15 (1931), issue 10, p. 239

Previous Jiří Haller: Z našich časopisů

Next Děvčetin