Točna

František Oberpfalcer

[Articles]

(pdf)

-

Označování pólu názvem točna nemá velkého stáří. O ledu na točnách psal Jan Svat. Presl v svém zpracování Cuvierovy Rozpravy o převratech kůry zemní r. 1834 (str. 270); spojení krajiny točnové se čte v III. svazku časopisu Krok (str. 320), jenž byl vydán v letech 1833—1836; o výšce točny mluví J. Fr. Smetana v Základech hvězdosloví čili astronomie r. 1837 (str. 11). Jinak se ve významu ‚pól‘ objevují v starší době slova úhel (půlnoční úhel ‚severní pól‘) a stežeje (polední stežeje ‚jižní pól‘, nebeská stežeje). Pojem ‚pól‘ je obvyklý také ve fysice (v elektřině, při magnetismu) a v matematice; v přeneseném smyslu se ho užívá též o krajnostech vůbec, o protivách. Tak čteme v Jungmannově Slovesnosti (r. 1820) v úvodní studii »Počátkové slohu (stylu)« na str. XIV: »Jako vůbec v přírodě dvoje protivy nebo točny (poli) znamenáme, jako jméno člověka na dvě pohlaví rozumíme: tak všelikou krásu na dvé rozděliti můžeme.« To je nejstarší známý doklad slova točna ve významu ‚pól‘. Co vedlo Jungmanna k tomuto přetlumočení řeckolatinského výrazu polus? Jak viděti z jeho Slovníku (díl IV, str. 606), znal Jungmann výraz točna z mlynářství jako název otáčecí osy (u mlýnského kola i jinde) a z obecné mluvy jako pojmenování toho sloupku u vrat, na kterém se vrátně točí. Že se takové točny dělají z dubového dříví, dokládá ze spisu Umění lesní (III. část, str. 62), napsaného r. 1561 a vydaného V. V. Havelkou r. 1823. O točnách u vrat se posud mluví v jižních Čechách, jak jsem sám poznal na Budějovicku a na Soběslavsku. I u Chodů »za stara domovní dveře byjvávaly šecko na točně, zrovna jako vrata« (J. F. Hruška, Dial. slovník chodský, 1907, str. 100), a z Turnovska zná jméno to J. Š. Kubín. Točna vrat a točna z mlynářství se dobře hodí k obraznému pojmenování osy zemské a nebeské. Etymologie řeckého slova polos ukazuje, že s jeho kořenem byla původně spojena představa ‚točiti se kolem něčeho‘; náleží k němu naše slovo kolo. V zeměpisném smyslu rozumíme točnou krajní konce zemské osy, její průsečíky se zeměkoulí; také u vrat se při točně myslí na oba konce sloupku, zúžené v podobě krku. Že Jungmann za cizí slovo ‚pól‘ zvolil točnu vrat, potvrzuje vzpomínka dra Kettnera na modřanského děkana K. Böttchera, jenž za studentských let pomáhal sbírati látku k Jungmannovu Slovníku.[1] Jungmann prý se v přítomnosti Böttcherově ptal své [223]služebné Kačky, jak u nich říkají tomu, »v čem se otáčí čep vrátně u statku. To je točna, jemnostpane, odpověděla Kačka — a výraz pro pól byl objeven.«

Slovo točna připomíná svým pomístným významem a formou výrazy, jako dílna, kůlna, ratejna, myslivna a pod., ale ty jsou odvozeny ode jmen, kdežto u slova točna je základ slovesný. K slovesům (bez kmenotvorné přípony) se tvoří adjektiva na -ný znamenající trpnou možnost, na př. dojný, chvalný, zápalný, oblomný atd. Také přídavné jméno točný je dosvědčeno už z Rosova rukopisného slovníku s významy lat. giratus, něm. gedreht. Jsou známa spojení točné máslo, točná plocha ‚rotační‘ i točné děvče (při tanci; zapsal Kott VII, str. 912, z Chroustova). Nejednou volili tento výraz i zčešťovatelé odborného názvosloví; srov. v zámečnictví točná ‚Drehachse‘ (A. Večeř, Zámečnictví 1884, II, str. 58), ve vojenství točné křídlo ‚Schwenkungsflügel‘, točný ‚der linke Flügelmann‘ (jde o pojmy bývalé armády rakouské) a pod. Na Litomyšlsku je název točen ve tkalcovství pro tu část stavu, kterou se nabaluje osnova do vratidel (také rejkan, asi z něm. Reihkamm ‚rozváděcí hřeben‘; viz Q. Hodura, Nářečí litom. 1904, str. 67). Tento točen, vzniklý zpodstatněním adjektiva, je mužská paralela k fem. točna. Podobné substantivisace vyskytují se na Moravě, na př. dojna ‚dojnice‘, kojna ‚kojná‘. Točna značí na jihočes. Blatech také závitnici v lidovém ornamentu (F. Lego, Ornamentika na blatském vyšívání lidovém [Český lid VIII, str. 18]).

---

[1] Dr. Kettner, Muž, který pomáhal Jungmannovi při sestavování českého slovníku (»Čech«, 8. září 1931, str. 2).

Naše řeč, volume 15 (1931), issue 10, pp. 222-223

Previous Vilém Mathesius: Několik slov o hiátu v dnešní češtině

Next Václav Machek: »Generál poručík«