Chybné věty relativní

Jaroslav Dvořáček

[Articles]

(pdf)

-

(Studie syntakticko-stilistická.)

Řeč literární se liší, jak známo, od jazyka obecného kromě jiných znaků obzvláště umělejší stavbou vět, převahou hypotaxe nad parataxí; libuje si ve větách vedlejších, kupívá je nad slušnou míru a často na újmu žádoucí rozmanitosti. Tak vznikají zvláště oblíbené »tasemnice«, řady vět vztažných, postupně na sobě závislých. (Byla svolána schůze, která má rozhodnouti, který návrh bude poctěn první cenou, která bude udělena…) Nemíním se tu zabývati estetickou stránkou takového větného spojování, jednotvárného a únavného. V krátkém článku si chci všimnouti jiné stránky vět vztažných, skutečných chyb syntaktických a slohových.

Mám na mysli nesprávné užívání vět relativních tam, kde by se lépe (nebo jenom) hodilo spojení souřadné (zájmenem ukazovacím) nebo jiná věta, vedlejší sice, ale nikoli vztažná.

Příkladem objasním, oč jde. Sextán brněnské reálky mi napsal do školní úlohy: »Člověk je tvor společenský. Nemůže žíti bez společnosti, na niž jest odkázán.« Nic by se nespravilo, kdybychom tu místo zájmena na niž položili na kterou;[1] neboť chyba vězí hlouběji, — týká se smyslu. Onen student jistě nemínil říci, že člověk může žíti bez společnosti, na kterou není odkázán, nýbrž: člověk nemůže žíti bez společnosti; (neboť) jest na ni odkázán. Jinými slovy, obecněji: spojení větou relativní způsobuje zde dvojsmysl, a tomu se nelze vyhnouti jinak nežli [108]tím, že buď spojíme obě myšlenky paratakticky, nebo místo věty relativní položíme větu příčinnou, ať už souřadně (neboť), ať podřadně (poněvadž, protože a j.) připojenou.

Téhož typu jest jiné souvětí ze studentské úlohy: »Lidé mají pěstovati přátelství, které jest ozdobou života a někdy účelem, proč žíti.« Zřejmý dvojsmysl, nejasnost: to, které jest…, či: přátelství, neboť (ono) jest…? Není pochybnosti, že hoch měl na mysli případ druhý: přátelství vůbec, neboť atd. Ale užil nesprávně věty relativní místo jiné možnosti.

Namítnete jistě, že není divu, chybují-li takto studenti. Ba jistě; a vypichovati chyby v slohových cvičeních našich realistů byl by nepochybně triumf velmi laciný, nepatřící do časopisu, který vzdělává a tříbí český jazyk. Bohužel však bývají syntaktické a stylistické prohřešky tohoto druhu velmi časté i v denním tisku, v časopisech, revuích a v knihách; ba dopouštějí se jich druhdy též spisovatelé dobří, dokonce uznaní naši stylisté. Jedni z neobratnosti, druzí z nedbalosti nebo z přílišné záliby v hypotaxi stůj co stůj.

Poněvadž si dosud, pokud vím, tohoto zjevu u nás nikdo nepovšiml, naskýtá se tu leckterá obtíž v třídění a rozboru. Přes to se pokusím shrnouti příklady, které dále uvedu, aspoň ve dvě skupiny. Chci ukázati, že se takovými nesprávnými větami relativními zaměňuje jednak — a to nejčastěji — tvrzení obecné za individuální, celek za část, jednak soud objektivní za subjektivní. Příklady vybírám nejprve z denních listů a revuí, dále i z knih.

A. Záměna tvrzení obecného za individuální

1. »Cesta méně dramatická. Méně bouřlivá,… ale vedoucí asi nejblíže k pravdě, o kterou každému jde« (Nár. osvob. 21. XI. 1930). Správně, jak žádá kontext, smysl: k pravdě, a o tu (přece) každému jde, t. j. o pravdu vůbec, nikoliv o určitou, zvláštní pravdu.

2. »Mám ráda půvab pařížských lidových slavností, jež si zachovaly svůj ráz…« (Lidové nov. 30. XI. 30). Z kontextu je patrno, že autorka nemínila říci: těch, které…, nýbrž obecně všech pařížských lidových slavností. Lépe by se sem tedy hodilo spojení jasnější: slavností, protože (ty) si zachovaly, neboť si zachovaly a pod.

[109]3. »Marně z dělnických řad poukazováno na nebezpečí racionalisace, která vedle světel může míti i stíny« (České slovo 4. I. 31). Správně, jasněji: racionalisace, že totiž nebo… racionalisace; neboť vedle…

4. »Škoda bola (lépe bolo) sa spoliehať na panskú lásku, ktorá je na zajačom chvoste« (Nár. pol. 25. XII. 30, v slovenském článku Andr. Hlinky). Poněvadž je míněna panská láska vůbec, měla by složená věta zníti: Škoda bolo spoliehať na p. 1., lebo tá je…, veď tá je na zaj. chvoste.

5. »Sověty předpokládají, že na Balkáně vypukne válka, které se neobávají« (Lid. nov. 29. XII. 30). Smysl článku však vyžaduje: válka, ale té se neobávají; neboť jinak by se mohlo myslit na př. na takovou (bezvýznamnou, chvilkovou) válku, že se jí sověty neobávají.

6. »Přesvědčí se o tom (že sto let uplynulých od Gautierových začátků nelze zapříti) čtenář záhy, jakmile jen pročte několik jeho… slok, v nichž nalezne stopy všech postupných podob básníkova vývoje« (Lid. nov. 31. XII. 30). Individuální věc je tu zase položena za obecnou, neboť autor chtěl patrně říci: slok, neboť v nich nalezne…, nebo: …slok; nalezne v nich totiž atd.

7. (Autor) »dokazoval, že je to (t. demokracie) nejmizernější věc pod sluncem, již černokošiláči hodí na smetiště« (Nár. osvob. 8. XI. 30). Protože autor článku jistě nechtěl říci, že se ty méně mizerné na hnojišti neoctnou, byl by lépe, přesněji stylisoval asi: pod sluncem a že ji černokošiláči hodí…

8. » …dějiny literatury mají… tvořiti náměty k rozhovoru… jen tehdy, když jsou příslušná liter. díla známa žákům z vlastní četby, nikoli jen z příruček, které by vůbec vyloučil z probírání při konversaci« (Věstník čsl. prof., ročník 38, č. 2). Autor by byl zabránil zřejmému dvojsmyslu, kdyby byl napsal třebas: z příruček; ty by vůbec vyloučil… Tak, jak je věta stylisována, klade zase věc individuální za všeobecnou.

9. »Je vyloučeno (lépe: nemožné), aby tento úkol provedli dramatikové a spisovatelé, kteří by se museli dříve oprostit od návyků, jež dalo jim jejich zaměstnání« (Index, II. ročníku č. 8). Nemá-li vzniknouti dvojsmysl, je třeba napsati: …spisovatelé; (neboť) ti by se… a pod. jinak, bez relativa.

10. »Francouzská filmová diplomacie byla ostatně v této své akci (proti filmům z Ameriky) úplně opuštěna francouzským filmovým obecenstvem, které vytýká domácímu filmu jednu základní vadu…« (Gustav Winter, Kniha o Francii, Aventinum, [110]Praha 1930, str. 215). Tu je nesprávná záměna celku a části; autor nechtěl říci, že je opuštěna (tím) obecenstvem, které, nýbrž obecenstvem jako celkem. Jasněji by byl tedy napsal (bez relativa) na př.: obecenstvem, neboť (obecenstvo) vytýká… a pod.

11. »Venkovský volič není snad příliš nadšen parlamentem, jehož hlavní činnost pro laika se jeví v povolování nových daní…« (ibid., str. 356). Byl by snad nadšen jiným? Relat. věta místo příčinné: …parlamentem, protože jeho hlavní činnost etc.

12. » …k vysvětlení mučivého pocitu neuspokojenosti, jaký se umělců… zmocňuje po dokončení díla, které se jim jeví vlastně jednou provždy vůbec neukončitelné« (Otokar Fischer: Duše a slovo, Praha 1929, Melantrich, str. 21 a 22). Nejasnost: určitého či každého? Lépe by bylo: …díla; (neboť) to se jim jeví… atp.

13. » …poznáme snadno, jakou úlohu tu měla a má franc. poesie devatenáctého věku, kterou však opět bude redukovati na stadia předchozí…« (ibid., str. 53). Lépe by bylo spojiti paratakticky: tu (ji) však opět etc.

14. » …neboť co při překládání nejvíce nechává na holičkách, to jsou slovníky, ve kterých se najde všechno — kromě toho nejdůležitějšího…« (ibid., str. 273). Zase by lepší byla parataxe: slovníky; neboť se v nich najde, najde se v nich totiž všechno atd.

B. Záměna faktu (jevu) objektivního za subjektivní nebo naopak

Příklady tohoto druhu jsou mnohem vzácnější. V slohových cvičeních bývají arciť dosti časté, ale druhdy se objevují také v tisku. Uvedu z nich jenom tři:

1. »Mladistvý vrah tvrdí, že byl sám na životě ohrožován útočníky, jež nikdo neviděl« (Nár. pol. 18. VI. 29). Vrah přece jistě netvrdí, že útočníky nikdo neviděl; to zjistila policie, svědkové (fakt objektivní). Proto třeba spojiti věty jinak, bez relativa: …útočníky, ale nikdo jich (je) neviděl.

2. (Podvodník se vydával za advokáta,) »Sám přiznal, že podvedl více (= několik) lidí, kteří udělají dobře, když se přihlásí na polic. ředitelství« (Lid. nov. 25. III. 30). Lépe: …lidí; ti udělají…, nebo též jinak, ale souřadně.

3. (Julian Apostata) »odmítá tvrzení, že zvítězil Galilejský, jehož víra světa nespasí« (Pulec—Sahánek—Staněk: Obsahy z literárních děl novočeských, v Brně 1927, »Dědictví Havlíčkovo«, str. 136). Je patrno, že snaha, vyjádřiti se co nejstručněji, zatemnila smysl souvětí tak, že není jasno, čí jest ono mínění, zdali [111]jest objektivní či subjektivní (Julianovo). Přihlížíme-li však k obsahu dramatu Vrchlického, o něž tu jde, vidíme, že spisovatel chtěl napsati asi takto: …Galilejský, a jest (Julian) přesvědčen, že jeho (Kristova) víra svět nespasí.

*

Ze zásoby příkladů prvé skupiny uvádím úmyslně jenom malou část. Ale i z těch je tuším patrno, že věc, třebaže se formálně týká větné skladby, náleží spíše do české stilistiky. Je to chyba slohová, ohrožující často žádoucí jasnost myšlenky. A poněvadž se v nejnovější době vyskytuje dosti hojně, nebude snad bez užitku, budou-li se spisovatelé míti na pozoru před tím, aby neužívali relativních vět stůj co stůj. Důkladný rozbor příčin této chyby vyžadoval by ovšem studie podrobnější.

---

[1] Spíše naopak; neboť zájm. »jenž«, jsouc povahy individuální, vztahuje se k osobě nebo věci určité, známé. (Srov. o tom článek prof. Zubatého. NŘ. II, 37—44.)

Naše řeč, volume 15 (1931), issue 5, pp. 107-111

Previous Josef Straka: Zdrobnělá jména významu náboženského, II.

Next Josef Janko: Úřední šiml