Časopis Naše řeč
en cz

Jakost

František Oberpfalcer

[Články]

(pdf)

-

Když psal Tomáš ze Štítného v 90. letech XIV. století své výklady o hlavních věcech víry, o Bohu, o andělích a o člověku, jež nazval »Řeči besední«, měla jeho stilistická dovednost nejednu krušnou práci s českou úpravou latinských výpisků. Výklady se hemží neurčitými zájmeny a širokými opisy odborných názvů scholastické filosofie. Jeden takový pojem, jenž se vzpíral jeho přetlumočení, bylo latinské slovo qualitas. Vykládaje v 9. kapitole »kakž pak máme v stvoření znamenati múdrost boží?«, praví také: »Když má slušnú barvu aneb cos buď takového, ješto v tom bývá libost čichóm, nebo ješto bude tiem dobré něco. Toť miením, ješto latině qualitas slove, i neumiemť česky vyřéci toho.« Dále potom, na 42. straně budyšínského rukopisu, čteme: »Aby, ktož má hbitější rozum a čte v mých kněhách, rozuměl, coj to, ješto forma slove, a coj qualitas. Jednoť jest postava a jako obraz, a druhé, ješto učiní takový ten obraz neb tu postavu, ež bude bielý neb črný, krásný nebo škaredý, libú věc neb nelibú. Neb to dvé také krásu uvodí: postava a ta věc, ež takovú učiní postavu«. Teprve na 87. stránce stojí český ekvivalent: »To, ješto kakost slove v tělesné věci neb v duchovní, nenie v bohu: nenie bielý neb črný neb barvený neb lesknutý…«

Slovo kakost znají také slovníky vzniklé asi zároveň s Řečmi besedními, t. j. brněnský a prešpurský, s překladem qualitas a několik svědectví pro ně jest ze století XV.: buoh jest bez kakosti dobrý (sine qualitate bonus, v rukopise olom.); za kakost (pro qualitate, v hymnáři z r. 1429); tak že by viece chléb neostal v svém bytu, jediné (ostali by) případkové chleba, kakosti a barvy beze všie podstaty chlebné (z Chelčického repliky [194]proti Mikuláši biskupcovi, psané asi 1430); z kakosti časóv (pro qualitate, z kladrubské bible, 2, pol. XV. stol.); nakazí se mozk a podlé kakosti barvy bude spuosoben (Rhazesovo ranné lékařství); vedle kakosti dýmu (Snář Vavřince z Březové z r. 1471). Srv. Gebauer, Stčes. slovník II, str. 10.

Jak viděti, nebyl v starší češtině název pro pojem qualitas zvláště běžný. Citované doklady svědčí pro domněnku, že slovo kakost vzniklo jen nápodobou latinského qualitas, které je utvořeno k adjektivnímu neurč. zájmenu qualis. Pojem qualis vyjadřovali staří Čechové přídavným jménem kaký (a složeninami někaký, kakýsi, kakýkoli, kakýkolivěk, ledakaký, lečsikaký, všelikaký), na př.: (Peršané) vždy poj(í)mali (s) sobú, což kaké čeledi měli, kdyžto na vojnu kam jeli (Alx. H. 4, 9); budú-liť sirotci kací, …od čeho sú v deskách zmatci? (N. Rada 755): žalost světských věcí nebývá bez kakého hněvu (Štít. Bud. 214) atd. Až do XV. věku zachovával náš jazyk věrně usus všech jazyků slovanských i indoevropských, že pro neurčitá a tázací zájmena užíval slov náležících ke kmeni, jejž představují lat. zájmena quis, quid, quod… (stčes. kto, který, kaký, ký; čso, čí). Nositeli významu neurčitého i tázacího byla tatáž slova, neboť v obou případech jde o věci neznámé. Zájmena tázací se liší od neurčitých jen přízvučností. Nechce-li nebo nemůže-li mluvící pojem přesně označiti, vykazuje slovu pro něj místo podřadné; proto jsou neurčitá zájmena nepřízvučná, příklonná. Nestávají zpravidla v kladných větách hlavních, nýbrž obvyklé místo jejich je ve větách záporných, ve spojení se silně přízvučnou negací (ani kto) a především ve větách vedlejších, kde se opírají obyčejně hned o spojku nebo o relativum. Pro kladné věty hlavní si jazyk vytvořil velkou řadu neurč. zájmen složených, jež jsou přízvučná. Částice a adverbia, stojíce před zájmenem neurčitým (na př. -, ni-, leda-, lečsi-, všeli-, kde-), strhují je k sobě; stojí-li za ním (na př. -si, -koli, -kolivěk), odevzdávají mu svůj přízvuk. Tak vystupují příklonná zájmena neurčitá z míst původně podřízených. To vše si musíme především uvědomiti, chceme-li porozuměti vývoji slov kaký, kakost.

Ale slovanské jazyky užívaly odedávna zájmen, o nichž zde mluvíme, i v platnosti zájmen vztažných. Nejsou po této stránce osamoceny v jazykové skupině indoevropské, neboť stejný proces zasáhl jazyky baltské (litevský, lotyšský), italské (latinu, jazyk oský a umberský) a středoíránskou pehlevštinu, a začátky jeho jsou známy i z dialektů řeckých. Mostem mezi tázacím a vztažným významem byly jistě nepřímé otázky, v nichž se tázací zájmena objevují s funkcí velmi blízkou zájmenům vztaž[195]ným, na př.: mluvili druh k druhu, co by měli udělati. Ani od zájmen neurčitých nebylo daleko ke vztažným, neboť od vět, jako bude-li ot nás (= dívek) která běžěti chtieti, věz to, žeť nebude s námi tovaryšstva jmieti DalC. 20b, nebo jsú-li moji kteří, připravtež se, poďtež se mnú Kat. 1118 atd., je malý krok k vazbám čistě vztažným (která ot nás bude chtieti běžeti…; kteří jsú moji…). Staré vztažné zájmeno indoevropské, zachované na př. v sanskrt. jah, je ovšem také u Slovanů zcela běžné, zvl. v starších dobách. V círk. slov. je rozšířeno o částici -že (j’že, jaže, ježe), v stč. a stpol. o -n (srv. v žaltáři Wittenb.: pochválen hospodin, jen nedal nás v jětie) a o obě zároveň (jenž); jsou však staré doklady i pro toto zájmeno prosté, na př. všicci, ji úfajú veň, ŽWitt. Stará slovenština znala jen toto relativum a staročeské texty jsou ještě výmluvným svědectvím jeho původnosti, neboť mají ve funkci relativní i adverbia jeda, jedy, jady, jam, kde dnes říkáme jen kda, kdy, kady, kam.

Podle toho, co jsme zde stručně naznačili, bylo kdysi proti tázacímu a neurčitému kaký vztažné jaký, na př. jakémuž chceš, panno, muži, takéhožť já nikdiež nevědě Kat. 472; jakáž slova (člověk) mluví, takým sě vňutř pokazuje Túl, 56a atd. Slovo kaký pak nabylo i významu vztažného, na př. vnitřním okem mohú viděti, kakým pádem letie z takého duostojenstvie v takú propast Štít. E, 143. Odtud si vysvětlíme, že naopak vztažné jaký mohlo dospěti k platnosti tázací (na př. jako dlúho položi radu v duši méj? ŽWitt. 12, 2 ‚quamdiu ponam‘; jaký je črt neb ký veles neb ký zmek tě proti mně zbudil? Tkadl. 24b) a neurčité (na př. mohu-li s tebú jaké utěšenie mieti? Bruncvík, rkp. univ. 203b [Lorišovo vyd. Baw. str. 27]; ten lid nikdy nemóž rozuměti vieře ani sám sobě, má-li jaké srdce k bohu čili nemá Chelč. Pař. 259b).

Neurčité jaký (nějaký, nějakový, lečsijaký, jakýsi, jakýkolivěk) má, pokud je mi známo, v staročeských památkách jen 18 dokladů. Nejstarší svědectví je v Mastičkáři drkolenském, tedy z polovice XIV. věku, a to jest v své době ještě zcela osamoceno. Proti nepřehlednému množství původních neurč. zájmen je toto číslo nepatrné, a přece jaký úplně zatlačilo staré dědictví kaký. Na přechodu od kaký k jaký jsou souvztažná spojení neurčitého významu jakýž takýž (na př. skuoro mine ta lahódka a poškvrnu jakúž takúž nelze jest by neostavila v mysli Štít, uč. 39b), čsož tož (na př. vidúc svú duši, mohu což tož lidé o andělích pomysliti Štít. Bud. 92) a ten který (na př. ižádného neviděti, by kto se mnú chtěl žěleti, ani sě ten který udál, jenž by se mnú mistra hledal Hrad 39b).

[196]Ve vývoji neurčitého zájmena jaký šly ze slovanských jazyků s češtinou jen polština a maloruština. Starší polština měla také až do XVI. a XVII. století pravidlem kaki, kaka, kakie za dnešní jaki, jaká, jakie. Lužická srbština si dosud zachovala původní zájmena kajki, kaki, kak.

Zdá se, že vývojová vlna, jež u nás, v Polsku a na Ukrajině vynesla na povrch nové neurč. zájmeno jaký, zasáhla i oblasti přilehlé na východě. I v rus. nářečích je neurčité jakovy (bělorus. jakij, ikovó) a litevština má vedle koks, ž. r. kokia také joks, jokia ve významu ‚jakýkoli, nějaký, žádný‘ (v záporných větách), na př.; be jokio pasigailéjimo, bez jakéhokoli soucitu; jis ir be jokios priežasties moka juoktis, ten se dovede smát i bez jakékoli příčiny.

*

Se zánikem adjektiva kaký zašlo i substantivum kakost a na jeho místo vstoupilo slovo jakost. Zdá se, že s počátku, dokud obě uvedená jména podstatná byla vedle sebe, mluva spisovná si je významově rozlišovala v tom smyslu, že kakost značilo qualitas a jakost quantitas. Toto rozlišení se objevuje v slovnících prešpurském a brněnském a v Letopisech trojanských 12, 1: jakost i kakost bojujících ‚quantitas et qualitas‘. Není to ničím odůvodněno, leda tím, že i pojem quantitas dělal zčeštění obtíže (srv. ale toho, ješto quantitas řiekají tomu Latiníci, nenie v Bohu Štít. Bud. 87), Vavřinec z Březové užívá ve Snáři, chatrně z latiny překládaném, paralelně obou slov, kakost 80 i jakost 192.

Jakkoli slovo to vzniklo podle vzoru lat. qualitas, zdá se, že jeho význam nebyl zcela ustálen. Jan Vodňanský překládá v Lactiferu (r. 1508) lat. habitudo corporis česky jakost těla, kde bychom my dnes řekli spíše ‚postava, vzhled, vzezření, ‚podoba‘. Z Wolkenbergrovy Růžové zahrádky (1576) uvádí Jungmann (I, 564 n.) citát tak také jakostí společnou, když se obě dvě přirození v hromadu spolu slejí a zběhnou, vyvedou plod; z Veleslavína čteme u Jungmanna: dobrý jsi bez jakosti, a proto právě a svrchovaně dobrý; a ti živlové mají své přirozené povahy, způsoby aneb qualitates, jimž někteří jakosti říkají (v Bylináři Mathioliově). V Dobrovského Deutsch-böhmisches Wörterbuch se překládá quantitas syllabarum jakost syllab. Jungmann k tomu poznamenává, že by se snad mělo říkati jelikost, a má při tom patrně na zřeteli, že ‚quantus‘ znělo staroslověnsky jelik’. Jiří Palkovič užíval v Tatrance slova jakovost ve významu qualitas (z ohledu kolikosti a jakovosti). Jen pro úplnost dodávám, že V. Rosa utvořil v své Grammatice za quantitas slovo jakotnost.

[197]Bez pojmu jakost se neobejde mluva filosofická a vědecká vůbec. Jakost představy, praví Ant. Marek v Logice (30), když se táži, jaké má vlastnosti; jakost úsudku stanoví se tázáním, zdali rozmanité představy v jednotu svědomosti se spojiti dají (tamtéž, str. 56). Píše se o jakosti tvárné neboli plastice (F. J. Studnička) a F. Bartoš jedná v ‚Skladbě jazyka českého‘ (6. vyd. str. 83) o jakosti děje slovesního. Dochází i k utvoření adjektiva jakostný. Již v Kroku I (1821—23), str. 89: ustanovení prvků jakostné; dost běžné je vyjadřování jakostný rozbor, jakostný rozdíl a pod.

Dnes je slovo jakost potřebným prvkem obecného slovníku. Je do jisté míry souznačné se slovy ‚povaha, způsob, obyčej‘. Nejčastěji se mluví o jakosti zboží, o jakosti pokrmů, nápojů atd. Ale do nářečí lidových, jak se zdá, toto slovo neproniklo.

Řekli jsme již, že neurč. zájmeno jaký má také polština a maloruština; zbývá nyní, abychom si povšimli, zda tyto jazyky mají také výraz odpovídající českému jakost. V polštině jakošć značí jednu z kategorií poznání, vlastnost, znak něčeho, souhrn vlastností (J. Karłowicz-A. Kryński-V. Niedźwiedzki, Słownik języka polskiego II, 1902, str. 130). Linde činí rozdíl mezi slovem jakošć ‚Eigenschaft‘ a jakowošć ‚die Beschaffenheit‘, ‚die Eigenschaften‘, ‚zbiór przymiotów‘, na př. wielkošć, jakowošć i poruszania morza (Slownik II 1855, str. 232). V maloruštině jsou pro qualitas slova jakisť nebo jakovisť.

Ostatní slovanské jazyky odvodily označení tohoto pojmu od adjektiv odpovídajících staročeskému kaký. Lužická srbština má kajkosć samownosć‘, kajkostnik ‚Eigenschaftswor‘, kajkostny, adverbiálně po kajkosći (Pfuhl, Łužiski-serpski slownik 1866, str. 243). Ruské káčestvo (strus. kač’stvo) znamená ‚svojstvo ili prinadležnost, vse čto sostavljaet suščnost lica ili vešči, dobrotu, cvět i drugija svojstva predmetu‘ (Daljův Tolkovyj slovar II, 1905, 247); v lidové ruštině má kačestvo čelověka význam peiorativní (za nim, kažis’, nikakich kačestv nět) a tak i v maloruštině (usi v odin golos skazali, ščo za nim ni odnogo kačestva). Srbochorvátsky se jmenuje qualitas kakojstvo, na př. oni (elementi) medju sobom imaju kakojstva suprotivna jedno od drugoga (Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika. IV, 1892—97, str. 758); od 18. stol. je obvyklé i slovo kakvoća (od adj. kakav), adv. kakvoćom, v poslední době pak bylo utvořeno také kakvina, adv. po kakvini; u Š. Budiniće (XVI. stol.) je doloženo kakovost (ne promińuju bitje ili kakovost griha). Slovinsky je qualitas kakovost, kakovstvo a k tomu adj. kakovstven (Pleteršnik, Slovensko-nemški slovar I, 1894, str. 380).

[198]Vedle uvedených slov pro pojem qualitas, odvozených od starého kořene neurč. zájmen, mají jihoslovanské jazyky také slovo jakost s významem ‚síla, moc‘ a pod., na př. srbch. uzdvigni u jakost glas tvoj; kad ne zna jakost vina atd. (srv. Rječnik IV, str. 434—436); bulh. jakost, jakota, jačina ‚zdravina, žilavina, mošč, sila, junačstvo, krěpost‘ (Gerov-Pančev, Rěčnik na bl’garskyj jazyk V, 1904, str. 613). V srbch., slovin. a bulh. nabylo totiž zájmeno jak také významu lat. ‚potens, fortis, validus, firmus‘, z pregnantního užívání ve smyslu ‚jaký silný!‘, ‚jaký mohutný!‘ a pod.; srv. nis jak(i, a) to učinit, nejsem s to, to učinit; řec. hoios te eimi, něm. das is einer! (Berneker, Etym. Wb., 417). Vliv tohoto významového vývoje zasáhl asi též sousední rumunštinu, kde tare (z lat. talis takový) znamená ‚silný‘ (srv. P. Skok, Afsl. Ph. 37, 1920, str. 87).

Také na druhém konci slovanského světa, u lužických Srbů, nastaly obdobné změny: hornoluž. jakny (odvozené od jak) značí ‚pevný, veliký, statný, drsný‘ a od něho je dále tvořeno subst. jaknosć i sloveso jakujeć ‚stávati se pevným, úpravným‘ a pod.

Vývoj slova kakost jakost nám dal podnět k tomu, že jsme se dotkli základních otázek ze skladby neurčitých zájmen, J. Gebauer napsal v »Příruční mluvnici jaz. českého« 2 vyd., 1904 str. 312, že neurčitá zájmena vznikla »z tázacích (nebo ze vztažných, jež opět vznikla z tázacích)«, a tento názor beze změny přejal Fr. Trávníček do 3. vydání uvedené knihy (1925, str. 314). Po všem tom, co jsme o zájmenech tázacích a neurčitých a o jejich poměru k zájmenům vztažným výše pověděli, není třeba znova dokazovat nesprávnost tohoto pojetí. Zájmena neurčitá jsou stejně stará jako tázací; proto moderní jazykozpyt nemluví o jejich vzniku z tázacích. Ba ozývají se tu a tam hlasy, že neurčitý význam je starší a tázací platnost že vzniká, položí-li se na neurčité zájmeno intonace tázací (A. Meillet, Bulletin de la Société de Linguistique 23, 1922, str. 19 n.). Kadou-li jazyky slovanské před neurčité zájmeno i za ně příslovce a partikule, tím neurč. zájmena nevznikají, nýbrž se toliko význam prostého zájmena pozměňuje, nebo se tak tvoří neurč. zájmeno přízvučné, jehož jazyk často potřebuje. Ze vztažného zájmena vzniklo jen neurč. zájmeno jaký, ale toto slovo bylo vztažným zájmenem odedávna a tázací zájmeno se z něho vyvinulo pozdě. Spíše budeme mluviti naopak o vzniku nového relativa (kto, čso, který, kaký) ze zájmen neurčitých. V tomto smyslu jest třeba upraviti také § 703 Gebaurovy-Ertlovy »Mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské«.

[199]Ale jednáme-li o slovech pro pojem qualitas, nemůžeme přestati na vypsání poměrů slovanských. Uvedené příklady zřetelně svědčí, že nejsou původu praslovanského. Každý jazyk tu šel vlastní cestou, a pozorné oko vytuší snadno společnou cizí předlohu. Jest jí latinské qualitas a řecké poiotês. Slovo qualitas utvořil Cicero, když potřeboval pro svá filosofická díla ekvivalent za řecké poiotês, jež pochází asi od Platona nebo od některého sofisty řeckého. U Platona značí poiotês skutečnost, že něco je takové a takové. Je to substantivum utvořené od adjektivního poios, které samo je jmennou odvozeninou od neurčitého zájmena a mělo v řečtině význam kvalitativní (jako naše jaký). Platon užíval často neurčitého poios samostatně, vymanil je z podřízenosti příklonného zájmena neurčitého a tak mohl dospět k utvoření substantiva podle vzorů jako homoiotês podobnost k homoios podobný, nebo heteroiotês, alloiotês různost k heteroios, alloios různý. Latina měla staré adj. qualis, ale neurčitý význam u něho byl jen graecismus. Proto nás nepřekvapuje, že Cicero, který si v tvoření nových slov vedl velmi opatrně, se značnými rozpaky zaváděl novotu qualitas (audebimus ergo novis verbis uti, odvážíme se tedy užíti nových slov; srv. Academica I, 24 n., De natura deorum II, 94). Ale slovo to se rychle ujalo v mluvě vzdělaných vrstev římských a po Ciceronovi ho užívají všichni prozaikové. Lidová mluva latinská ho však neznala, jako ani řecké poiotês nepřešlo v obecný usus. Proto je mají románské jazyky dnešní jen jako výpůjčku z latiny, která byla jazykem středověkých vzdělanců. Do franštiny bylo zavedeno qualité od XII. stol. a francouzská forma se stala vzorem v severní Evropě. Angličtina přejala latinská abstrakta na -tas v podobě franc. -té, změněného v -ti, odtud quality; němčina má od XVI. stol. tvar Qualität.

V článku »A propos de qualitas« (Revue des études latines 3, 1925, str. 214—220) nastínil A. Meillet historii tohoto pojmu a shrnul ji pak v tato závěrečná slova: »Une création grecque, une adaptation latine, un intermédiaire français, ainsi se sont faits souvent les mots de la civilisation européenne« (výtvor řecký, úprava latinská, prostřednictví francouzské, tak se často tvořila slova evropské vzdělanosti).

Slované si pro tento potřebný pojem moderní vzdělanosti zavedli názvy vlastní, ale napodobili při tom věrně Cicerona, jenž qualitas připojil ke qualis.

Tolik o slovech qualitas — jakost. Zbývá ještě dodati, že Řekové k poiotês připojili později posotês (posos = jak veliký), jež je po prvé dosvědčeno u Aristotela. Podle tohoto vzoru si [200]zavedli Latiníci quantitas za doby Augustovy; u lat. quantus předpokládaný význam neurčitý schází úplně (srv. J. Wackernagel, Vorlesungen über Syntax II, 1924, str. 115 n.). Quantitas se také stalo nutným inventářem všech kulturních jazyků. U nás je překládají kolikost (F. L. Čelakovský psal také: abyste zde nějakou kolikost dní pobyl, viz Kott IV, 642), lužičtí Srbové říkají kelkosć, Poláci ilošć, Rusové količestvo, Malorusové (s)kilkist atd.

V některých českých pracích statistických a v pojistné technice se pro kvantitu, kvantitativní užívá slov ličnost, ličný (srv. Josef Beneš, O statistice a její theorii, o vědách a zájmech, s nimiž souvisí, v Praze 1920). Tato slova se sice tu a tam objevují s významem ‚množství, mnohost‘ (zvl. u katol. spisovatelů E. Kadeřávka, J. Pospíšila, Fr. Sušila), ale značí i modalitu (u Jindř. Niederla), krásu a půvab (v sloven.) a v dnešní češtině jsou polonismem (pol. liczba ‚číslo‘, liczyć ‚počítati‘ a pod.).

Věnovali jsme tu větší pozornost slovu jakost, protože jeho vývoj nám dává hlouběji nahlédnouti do jazykového dění. Moderní civilisace směřuje k stále větší jednotnosti u všeho vzdělaného lidstva. Tak se vytváří jakési evropské myšlení, jež hledá vhodný výraz jazykový. I naše jakost má pečeť mezinárodnosti.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 7, s. 193-200

Předchozí Zlatá neděle

Následující Sobělibý — samolibý

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1