[Short articles]
-
(F. G.) Toto slovo se v dějinách českého jazyka objevuje s významem dvojím, jejž nelze chápati jako přirozené rozdvojení významu původně jediného. V době starší nalézáme příslovce potulně o chování žen, s kterých koruna (t. ženská čest) »hanebně spadla«, které »nevědie, kam se děla, potulně chodie« (v Tkadlečkovi); bez dokladu má Jungmann heslo potulnost (pokornost, tichost), a podobné významy jsou posud ve východních krajích československých (potulný = stoulený, pokorný, tichý Kott 2, 827 z Ostravska, 7, 387 ze Slezska; o kravách zkrotlých, když se již po druhé vyhánějí, Bartoš, Dial. sl. 320; o záletníku po nočním milkování na seníku M. Urban, Živý bič 277). Dnešní význam (toulavý, chodící z místa na místo), známý dnes v Čechách (slovo lidové to však, jak se zdá, ani zde není), je asi z doby nové; Jungmann ho ještě nezná, ač pocházel ze středních Čech a žil v Praze, Kott je zapsal 1880 jako Douchův doplněk. Snad byl starší význam v Čechách pozměněn tak, že slovo potulný, jež patří k slovesu stč. túliti sě (nč. tuliti se) atd., lidovou etymologií bylo cítěno jako odvozenina slovesa potulovati se. Ale pravděpodobnější je, že staré slovo potulný v Čechách zaniklo a teprve v nové době vzniklo nové slovo téhož znění jako odvozenina slovesa potulovati se. Za slovo nesprávné je proto pokládati netřeba.
Naše řeč, volume 15 (1931), issue 2-3, p. 70
Previous Krkovička
Next Protilist