Příspěvky k řešení otázky o původu jména Žižka
Václav Ertl
[Short articles]
-
2. Budějovická listina z r. 1392
Za druhou ze tří opor domněnky, že jméno Žižka je domácká (hypokoristická) obměna jména Zigmund, pokládá se svědectví latinské listiny archivu budějovického, v níž vdova po měšťanu Žižkovi (Zikovi) prodává plat na roli u vsi Světlíka bratřím řádu dominikánského v Budějovicích. Tato listina (otištěná v II. dílu [198]Emlerových Regest 835) má vročení 1302, to však Sedláček — důvodů svých neudávaje — opravil (v Čes. čas. hist. 1913, 452) na 1392. Prodávající vdova se jmenuje v oné listině dvakrát: po prvé Elizabeth Zikonis olim relicta (= Alžběta, vdova po nebožtíku Zikovi), po druhé prefata Zizkonissa (= dříveřečená Žižková). Protože jméno Zika je najisto známá zkratka jména Zikmund a protože se zde dříveřečená Žižková jmenuje výše vdova Ziková, usuzují z toho obránci zigmundovské domněnky, že Žižka = Zika = Zigmund.[1]
Ale toto svědectví je nespolehlivé, protože dvojtvar Zikonis = Zizkonis(sa) mohl vzniknouti písařskou chybou, přepsáním, t. j. tím způsobem, že se písaři, chtějícímu napsati i v druhém případě Zikonissa, připletlo do pera ještě jednou písmeno z (takže napsal Zizkonissa), anebo, což je pravděpodobnější, že písař, chtěje napsati v prvém případě (relicta) Zizkonis, literu z omylem vynechal a napsal nesprávně Zikonis. Omyly takové se písařům starým (jako dnešním)[2] skutečně přiházívaly (na př. v jedné a téže listině Arch. č. 31, 210 je in Žimuntic a po druhé, nespr., de Žimutic; jednou v Desk. DE. I, 200 v Stupicích a po druhé, nespr., v Stupnicích, jednou t. 1, 530 ze Svojšic a po druhé, nespr., ze Svošic atd.).
Důvodem, proč máme v podezření správnost tohoto zápisu, když přece obě jména, Zika i Žižka, jsou o sobě tvary nepochybně správné, není ovšem okolnost, že by tento zápis svědčil [199]pro správnost zigmundovské hypothesy, nýbrž zcela objektivně získaná a známá zkušenost, že se táž osoba, jmenovaná v téže listině, psané týmž písařem několikrát, uvádí zpravidla týmž jménem (touž formou jména), kdežto v budějovické listině se táž osoba jmenuje jednou Zika, po druhé Žižka. Jmenuje-li se na př. v Tomkových Základech anebo v provolacích knihách dvorských desk (Arch. č. 31) někdy táž osoba jednou Jan, po druhé Ješek nebo Janek a p.,[3] nesmí se při tom zapomínati, že tu jde o zápisy z různých let i od různých písařů a že se tvary křticích jmen měnívaly a mění posud s dobou, s osobami i s okolnostmi. Tím ovšem není řečeno, že by se v témže listě, zápise a p. nemohlo vyskytnouti dvoje různé pojmenování téže osoby (na př. Janek a Ješek), a jsou i takové případy, ale to jsou vždycky případy výminečné, abnormální, a každý abnormální případ budí podezření a nabádá k opatrnosti. Podpisuje-li někdo všecka svá akta na př. Hanuš Jelínek a najde-li se pak jeden akt s podpisem Jan Jelínek, bude tento podpis, třebas možný a snad i autentický, právě svou odchylností přece podezřelý. A proto je podezřelý z chyby i dvojí různý tvar téhož jména a téže osoby v listině budějovické, neboť je to odchylka, výminka, anomalie. Toho si byl vědom už vydavatel Regest Emler, který označil tvar Zikonis poznámkou sic.
Protože tedy listina budějovická z r. 1392 je podezřelá z chyby, není možno uvádět místo, proti němuž se právě podezření obrací, za svědectví domněnky, že Žižka je Zigmund, pokud není prokázáno, že v budějovické listině chyba není, t. j. pokud se nenajde ještě aspoň jeden doklad z té doby, v němž jméno Zika bude postaveno na roveň jménu Žižka. Obránci domněnky, že Žižka je Zigmund, poukazují na to, že nebylo prokázáno, že v listině budějovické chyba skutečně jest, a dále, že tomuto třeba nedost jistému svědectví přísluší přece jistá váha a víra ve spojení s ostatními svědectvími mluvícími pro výklad jména Žižka ze jm. Zigmund, totiž s výkladem srbochorv. jména Šiško (= Zikmund) a s okolností, že se jméno Žižka objevuje skoro současně se jménem Zigmund. Že jakýkoli odkaz na srbochorv. jméno Šiško při řešení jména Žižkova je omyl, bylo ukázáno v 1. kapitole těchto příspěvků. O zbylé opoře, která záleží v současném objevení jména Žižka a Zigmund, bude řeč v kapitole příští. V této kapitole se chceme zabývati jen listinou budějovickou.
Dokázati, že v listině budějovické ve dvojím různém tvaru Zikonis a Zizkonis(sa) chyba písařská skutečně jest, není [200]vlastně povinností toho, kdo toto podezření vyslovil a je odůvodnil. Dokazovati to také nemíním a nemohu, neboť za daných okolností jediným bezpečným důkazem chyby by mohlo býti, kdybychom věděli, co chceme právě věděti (t. j. že Žižka není Zigmund), a snad (podle pozn. na str. 198) ani to ne. Co však je možno ukázati a co je právě úkolem tohoto výkladu, jest, že svědectví proti správnosti dvojího různého zápisu téhož jména v budějovické listině jsou tak četná a tak závažná, že cena jejího svědectví pro domněnku Žižka = Zigmund je i ve spojení s druhou zbylou oporou této domněnky velmi chatrná.
Důvody, které máme pro to, že rozdíl mezi tvary Zikonis a Zizkoni(sa) v budějovické listině vznikl přepsáním a že je patrně třeba čísti i v prvním případě Zizkonis (= Žižkova), plynou jednak z listiny samé, jednak z okolností ležících stranou od ní a s ní nesouvisících.
1. Těmito okolnostmi, které nesouvisí přímo s listinou budějovickou, jsou všecka fakta a pozorování, která mluví proti domněnce, že Žižka je Zigmund; neboť není-li Žižka Zigmund, nemůže býti ani Zika = Žižka a v listině budějovické musí býti chyba, ledaže by Zika bylo jméno křticí a Žižka příjmení. Všecka ona fakta a pozorování (na př. že je starší tvar Žužka atd.) nechci zde znovu opakovati a rozváděti; chci z toho ze všeho pro zajímavost ukázati jen na to, že uznáme-li jméno Žižka za domáckou (hypokoristickou) zkratku jména Zigmund, máme co činiti s takovou řadou nepravděpodobností a podivných náhod, že se tím ze jména Žižka stává skutečné kuriosum mezi jmény jinými.
a) Ze jména Zigmund mohla (v teorii) vzniknouti na témže stupni odvození dvě hypokoristická jména, t. j. jednak Žižek, jednak Žižka (jako z Petr — Pešek a Peška, z Jakub — Kúbek n. Kubík a Kubka a p.). Podle toho, jak hojně je rozšířeno jméno Žižka a jak zřídka (snad jen jednou) se v té době vyskytuje jméno Žížek, dalo by se soudit, že přípona -ka byla při tvoření domáckých (hypokoristických) zkratek v druhé pol. 14. stol. mnohem oblíbenější než přípona -ek. A přece pravda je pravý opak. Vedle nesčetných hypokoristik s příponou -ek (Pešek) spočítal by hypokoristika s příponou -ka (Peška) v té době skoro na prstech, a to ještě většinou v dokladech ojedinělých.[4] Máme-li [201]tedy viděti ve jméně Žižka hypokoristikon jména Zigmund, musíme říci, že je tu v tvoření výminka.
b) Jak už jiní upozornili, střídají nebo sdružují se normální hypokoristické zkratky se jmény základními. To platí i o skutečných zkratkách jména Zigmund. Na př.: Petrus et Sigismundus, fratres de Slapanycz Desk. Brn. 12, 402 (1412) = Zich de Slapanicz Desk. Ol. 7, 686 (1408); Zychoni alias Sigismundo de Nedachlebicz Desk. Ol. 6, 780 (1398) a j.; Zikmund Vaníčkovic Fontes VI, 330 = Ziga Vaníčkovic t. 27 = Zika řezník t. 317 a č.; Sigismundus alias Ziga lukař Tom. Z. m. 65 (1431); Sigismundo sutori Tom. Z. m. 17 (1445) = Zikše t. (1448); Sigismundus dictus Zikeš Tom. Z. h. 176 (1498) a p. Písemné doklady jmen Zikmund i Žižka během 14. a 15. stol. jdou do set, ale takto pohromadě se nevyskytují ani jednou.
c) Hypokoristické zkratky křticích jmen se vyskytují (tak jako jména plná) v nesčetných případech jako první člen jména dvoučlenného (na př. Janek Kříž). To platí i o skutečných zkratkách jména Zigmund. Na př.: Zichoni dicto Kužel Desk. Ol. 10, 574 (1447); Ziga Vaníčkovic (v. v.); Zikovi Ryedlovi Arch. č. 21, 334 (1464); Zikeš Pavluov t. 26, 350 (1542) a j. Jenom jméno Žižka se v tomto postavení, na př. Žižka Pavlův a p., nevyskytuje ani jednou.
d) Jméno Zigmund bylo, soudíc podle počtu a stáří dokladů, na Moravě stejně oblíbeno jako v Čechách, ne-li víc (první doklad český toho jména jako křticího je z r. 1375, první moravský už z r. 1371; také první nepochybná zkratka jména Zigmund se objevuje na Moravě dřív než v Čechách, t. j. Zich z Nedachlebic 1398, v Čechách Ziga až 1414 u Titze 43 z Tom. Z., Zich 1420 v Popr. R. 26). Jméno Žižka se objevuje v Čechách hned od samého začátku, t. j. od r. 1367, a pak ve 14. stol. (i před slávou Žižkovou) i v 15. velmi hojně. Ale na Moravě se čte jméno Žižka v zápisech deskových po prvé teprve r. 1446 (Johanni Zizkoni de Litochorze Desk. Brn. 12, 511) a je to za celých 100 let v deskách zahrnutých (1348—1466) v té spoustě jmen doklad jediný. V Knihách půhonných (1374—1504) není jediného Žižky, v Cod. dipl. Mor. do r. 1450 také ani jednoho.[5] Příponou -ka se tvořila hypokoristika na Moravě právě tak ráda jako v Čechách; proč při stejné oblibě jména Zigmund je tvar Žižka tak hojný v Čechách a tak ojedinělý na Moravě?
e) Se jménem Zigmund se objevuje na Moravě hned také ženské jméno Sigismunda, Zigmunda (Jungfrau Sigismund v CDM. [202]15, 108 z r. 1371; Sigmunde conthorali Desk. Ol. 6, 843 z r. 1398, Zygmunda et Elsska filie Desk. Brn. 11, 265 z r. 1416 atd.) a skoro s ním zároveň i hypokoristická zkratka Zichna (Zichne uxori Desk. Ol. 8, 315 z r. 1412; Zichna z Zastrzihl t. 10, z r. 1437 atd.). V Čechách pro ženské jméno Zigmunda ani pro jeho bezpečnou zkratku (na př. Zichna) ve stol. 14. a 15. neznám dokladu ani jednoho.[6] A přes to ženské jméno Žižka, které obránci zigmundovské domněnky pokládají za zkratku jména Zikmunda, vyskytuje se v Čechách hned od samého začátku (1375, v Arch. č. 31, 322) a dosti často, ač bychom čekali opak.
Zkrátka, pokládáme-li jméno Žižka za domáckou (hypokoristickou) zkratku jména Zigmund, narážíme na samé výminky a zvláštnosti, pro něž není jiného vysvětlení leda náhoda. Mezi nepochybnými hypokoristiky vůbec a mezi bezpečnými hypokoristiky jména Zigmund (Zich, Ziga a p.) zvlášť chová se, abych užil tohoto výrazu chemického, hypokoristikon Žižka tak jako RKZ. mezi pravými rukopisy. Už tato pozorování sama stačí, aby učinila domněnku, že Žižka je Zigmund, velmi nepravděpodobnou, a domněnku, že v listině budějovické je psáno Zikonis místo Zizkonis (nebo naopak) omylem písařským, velmi pravděpodobnou.
2. K témuž závěru dojdeme kritickým rozborem zápisu samého a zejména jeho srovnáním s ostatními zápisy a listinami téhož archivu, které nám umožní učiniti si úsudek o praxi písařské tradičně v nich zachovávané. Listiny budějovické, pokud byly Köplem otištěny, jdou až na samé rozhraní roku 1391 (16. Dec.) a r. 1392, do něhož Sedláček klade onen knihovní zápis smlouvy mezi Alžbětou Žižkovou a klášterem dominikánským, a jsou velmi hojné (od 1351—1391 na 400 čísel), takže o praxi písařů je možno si utvořiti soud velmi spolehlivý.
Tato praxe se vyznačuje přesností formální velmi pečlivě a důsledně zachovávanou. Je ji vidět především v tom, že opakuje-li se v dalším textu jméno osoby již jednou jmenované, opakuje se vždycky v témž tvaru. Zejména častý je tento případ v zápisech knihovních, kde se nějaká osoba zavazuje k nějakému platu a p., a kde se bližší podmínky ujednání uvádějí v dalším textu smlouvy začínajícím (jako v naší listině) zpravidla stereotypní formulí »quem quidem censum promisit prefatus (prefata) X. dare etc.« Není případu v otištěných listinách, aby se osoba jmenovaná jednou na př. Míka nebo Káče uváděla v téže listině dále jako prefatus Mikeš nebo prefata Kačka (t. j. jiným hypokori[203]stikem). Ulricus nebo Kuba zůstává i dále bez proměny prefatus Ulricus, prefatus Kuba, ledaže se někdy střídá tvar latinský (polatiněný) s domácím (Johannes — Jan, Wolfl — Wolflinus) anebo tvar (hláskově) starší s mladším (Plonar — Ploner a p.); Laurentius Scheller (č. 509) jmenuje se dále buď prefatus Laurentius nebo prefatus Scheller. To platí i o ženách: Geruše, relicta Perušii (330), slove dále jen Geruše, zrovna zase jako vdova po Peškovi řečeném Hlaváč (234) sluje dále relicta Hlavačonis nebo Hlavačonissa. Je-li kde některé jméno uvedeno výminečně po druhé v jiné formě (na př. Petrus de Sabbat 121 m. Sablat, ze Záblatí, Chamner 179 m. Champner [Kampner] a p.), jde vždycky o písařskou chybu.
Druhým svědectvím přesnosti písařů budějovických je velmi důsledně zachovávaná snaha, aby osoba, na níž v zápise záleží (která se k něčemu zavazuje a p.), byla určena co nejpřesněji. Proto jméno křticí bývá provázeno rozličnými přídavky, jako označením živnosti (Andreas braseator, Ondřej sládek), bydlištěm (A. vedle kláštera) nebo majetkem (Prokop, vlastník domu zvaného Stetenhof), příbuzenstvím (A., syn n. zeť Fürstův), původem (A. z Písku n. A. Písek), přezdívkou (A. Spernkäs), velmi často i kombinací několika takových určení (na př. Mikuláš švec, syn Khiepornův, náš soused; Nicolaus kovář, řečený hantlos šmíd, z Brodu a p.). Pouhým křticím jménem bývají označováni jen sedláci, Židé a někdy (zvláště s počátku) osoby podružného významu anebo při nichž nemůže vzniknouti omyl (na př. udává-li se poloha domu — Ondřej pekař, řečený Krapfl, o svém domě stojícím mezi domem Urbanovým a Osvaldovým — nebo dřívější držitel — dům Jakla kováře, dříve Valentův —, řidčeji ručitel, dále jde-li o spor nebo dluh dvou osob — Handl žaluje Albla, Pešl je dlužen n. zaplatil Alblovi a p.). V důležitých případech, zvláště v přehojných zápisech knihovních, smlouvách a pod., jakou je i naše listina z r. 1392, není nikdy užito pouhého jména křticího bez dalšího určení. Ale i v případech výše uvedených, kde pro stručnost nebo nezávažnost bývá uvedeno někdy jen jedno jméno, na př. u ručitelů, jeví se časem snaha užíti jména složeného nebo aspoň raději pouhého příjmení (Frischheinzl 163, Kraphel 165, Schenandl 166, Woldner 176, Pukl 178 atd.). Tato přesnost se týká, a to větší ještě měrou, i jmen ženských. Ani v jednom případě, kdy žena sama činí nějaké právní pořízení, zavazuje se smlouvou a p. (bývají to zpravidla vdovy), nebývá jmenována vedle svého křticího jména pouhým křticím jménem mužovým, nýbrž zpravidla jeho plným jménem (křticím a určením) anebo aspoň příjmením, tedy těmito typickými způsoby: Anna [204]relicta Hartlini carnificis (A., vdova po řezníku Hartlovi) 514; Anna rel. Nicolai Smydlini (po Mikuláši Schmiedlovi) 516; Elisabeth rel. Czeinarin (vdova Cejnarka) 217; Dymuet dicta Rosteuscherin (řečená Rosteuscherová) 95; Elisabeth Champnerissa a p. (Kampnerová) 299 a j.; relicta Wesselernia (vdova Veselerová, po muži z Veselí) 225; Elsska lutifigulissa (hrnčířka) 425 a p.
Z tohoto pozorování v listinách budějovických můžeme tedy se vší pravděpodobností souditi o listině naší, že písař, který byl tak od předchůdců naučen a z vlastní praxe zvyklý dbáti o zachovávání identity jména, nebyl by pojmenoval touž osobu vědomě jednou Zika a po druhé Žižka (Zizka), nýbrž že se tu dopustil zjevně chyby. Dále z toho plyne, že podle praxe zachovávané v listinách budějovických nemůže v naší listině, kde se jmenuje Elisabeth Zikonis (a dále Zizkonissa) bez jakéhokoli dalšího označení mužova, jíti o křticí jméno mužovo (zkratku jména Zikmund), nýbrž o jeho příjmení. Protože pak příjmení budějovických měšťanů jsou v listinách z let 1350—1391 stabilisována, i když jsou ze jmen křticích (tedy na př. syn Stanislavův sluje vždycky Johlinus Stankonis n. Stanko 360 a č., nikdy Stach, Stan, Staník, Stašek a p.), je velmi nepravděpodobné, že by se v tomto jediném případě a na téže listině měšťan zvaný příjmením Zika (na př. Václav Zika) jmenoval po druhé příjmením Žižka anebo naopak, což je tedy nové svědectví, že tu jde o písařskou chybu.
V kterém z obou případů máme chybu viděti, nebude už tak těžko zjistit.
Především existence jména Zika, jakožto domácké (hypokoristické) formy jména Zigmund, je i v této funkci i ve funkci příjmení (po otci) na tu dobu velmi nepravděpodobné. Obránci zigmundovské domněnky zapomínají, že i hypokoristické zkratky mají svou historii a že není možno pro určitou dobu předpokládati všecky známé (anebo i možné) zkratky vedle sebe. Každá doba má své záliby a svá hypokoristika; na př.: jako 14. stol. už nemiluje hypokoristik s příponou -(j)ata (Beňata, Juřata), oblíbenou v stol. 12., tak zase naše doba netvoří hypokoristik příponou -ch (Pech, Stach), tak rozšířenou v stol. 14. atd.; domácké zkratky Hynek, Hyncě a p. mohly vznikati v době, kdy se říkalo ještě Hinrich, ne však později, kdy ovládlo Heinrich nebo dokonce Jindřich atd. To platí i o domácké zkratce Zika. Starší hypokoristická forma jména Zigmund v Čechách je Ziga, která je dosvědčena k r. 1414 (u Titze 43); pro tvar Zika je doklad, co vím, teprve o generaci později, z r. 1444 (Arch. č. 15, 522). Tento postup a to datování není náhodou; souvisíť s historií tvaru [205]jména Sigismundus na půdě české. Nejstarší tvar tohoto jména u nás zněl Zigmund (Sigmund), a to je tvar, pokud ze spolehlivých zápisů lze posoudit, ve 14. stol. obecný,[7] který teprve během 15. stol. ustupuje tvaru Zikmund. Že tvar Zigmund není jen grafický (jak myslil Titz 48), nýbrž že se to jméno skutečně tak vyslovovalo, můžeme posouditi jednak z toho, že skupina gm nepůsobí mluvidlům potíží (a cizí g, zvláště nevniklo-li prostřednictvím německým, nýbrž přímo z latiny, také nepřecházelo v k automaticky a šmahem, jak svědčí slova groš, gramatika, gloza, galgan, Gerušě, Gervází, flegma a pod.), jednak ze zkratky Ziga, která se právě zakládá na výslovnosti Zigmund (nikoli Zikmund). Teprve časem se skupina gm přizpůsobila častější v češtině skupině km (kmín, kmotr, kmen, kmet, kmitati, rykmus, takměř a p.) a tvar Zigmund se změnil v Zikmund. Pokud se tedy říkalo Zigmund, zněla zkratka Ziga; když se začalo říkati Zikmund, vznikla zkratka Zika (Zikeš 1498 v Tom. Z. h. 176, Zikáš 1508 v Arch. č. 21, 508 a p.). Století 14. znalo tedy jen tvary Zigmund, Ziga; proto tvar Zikonis v listině budějovické je velmi málo pravděpodobný a pravděpodobnější jest zajisté pokládati jej za přepsání místo Zizkonis.
Muž oné vdovy Alžběty nejmenoval se tedy Zika, nýbrž (jen) Žižka, a to příjmením. Máme pro to ještě svědectví další. Když jsem namítal, že z tvaru Zizkonissa není vidět, jde-li o jméno Žižka či Žížek, bylo od obránců domněnky zigmundovské poukázáno právem (NŘ. 9, 44) na to, že se jméno Žížek v zápisech budějovických vůbec nevyskytuje, zato však dosti často jméno Žižka. K tomu však třeba dodati, že ani jméno Zika (Zik) nemá v listinách budějovických dokladu, ač jméno Sigismundus vyskytuje se tu dost často, a že tedy Alžběta Ziková je pro Budějovice stejně málo pravděpodobná jako Žížek. Jméno Žižka je v budějovických zápisech uvedeno několikrát, a to zjevně už jako příjmení: je to velmi pravděpodobně už Venceslaus Schisska 1369 (č. 160), dále najisto Ssisko braseator (sladovník) v České ulici 1387 (č. 435), připomenutý ještě r. 1388 (Ssisskonis braseatoris č. 459) a 1402 (Jan Zizka braseator v NŘ. 9, 44), a konečně Venceslaus Zizka soukeník 1376 (č. 202), snad totožný s Václavem Žižkou z r. 1369 (ale vlastník jiného domu). Byla tedy v Budějovicích rodina Žižků, usedlá, zámožná a zbožná, a k ní podle všeho náležela i paní Alžběta, která r. 1392 jako vdova (snad po Václavu Žižkovi) prodává plat na roli u Světlíka řádu dominikánskému, témuž řádu, při jehož jiné kupní [206]smlouvě vystupuje i výše jmenovaný sladovník Jan Žižka jako ručitel.
Můžeme tedy ze všech těchto pozorování a úvah usuzovati se vší pravděpodobností, že neshoda v budějovickém zápisu z r. 1392 mezi jmény Elisabeth relicta Zikonis a Zizkonissa vznikla písařskou chybou, že v obou případech jde o jméno Žižka (Zizkonis, Zizkonissa), a to ne o jméno křticí, nýbrž o příjmení. Pro domněnku, že jméno Žižka je domácká (hypokoristická) zkratka křticího jména Zigmund, je tedy budějovická listina sama o sobě svědectvím velmi chatrným, je-li jím vůbec.[8]
[1] Tento závěr není arci ani jediné možný, ani zcela nutný, i kdybychom byli s obránci přesvědčeni o správnosti tohoto zápisu. Jeť zcela dobře možné i to, že jako byli v Budějovicích Václav Žižka (1376), Jan Žižka (1402), jmenoval se muž ovdovělé Alžběty Zika, t. j. Zikmund Žižka, a že je v prvém případě jmenován křticím jménem Zika, v druhém pak příjmením Žižka. Případ toho druhu je v Köplově vydání budějovického archivu (K. Köpl, Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen, I. Band, 1. Hälfte, 1251 bis 1391, Prag 1901) v listině č. 488 z r. 1389, kde se táž smluvní osoba jmenuje jednou Ffutpörstel (= Fussbörstel), t. j. příjmením (přezdívkou), po druhé Nicolaus (Mikuláš), t. j. křticím jménem. Osobní jméno Zikmund (Zika), Žižka je speciálně v Budějovicích zcela dobře možno uznati, protože i křticí jméno Zikmund (Sigismundus a p.) i příjmení Žižka jsou v listinách budějovických dosvědčena nejednou. Pak by ovšem mezi jmény Zika, Žižka nebylo jiné spojitosti leda nahodilá podoba (tak jako na př. u jmen Mařík Marjan v Tom. Z. n. 122, č. 245, Bartoš Baroch t. n. 70 č. 16, Martin Maršálek t. n. 132 č. 336 a p.) a nebylo by lze z budějovické listiny, i kdybychom ji akceptovali tak, jak je, vyvozovati pro domněnku Žižka = Zika (Zikmund) nic. Z dalšího výkladu vysvitne, proč přes to dáváme přednost domněnce, že je jméno vdovy Alžběty zapsáno v oné listině po prvé chybně.
[2] Táž chyba, kterou předpokládáme v listině budějovické, přihodila se letos o prázdninách (7. VII) sazeči Lidových novin, který ve zprávě o sokolském sjezdu v Bratislavě vysázel (župa) Žikova místo Žižkova.
[4] I když bylo první hypokoristikon (1. stupně) kmene -a, bývalo často další hypokoristikon (zdrobnělina) tvarem mužské. Vedle Pála (Pavel) bylo Pálek, vedle Šíma — Šimek, vedle Vojta — Vojtek, vedle Míka — Míček, vedle Bláha — Blažek a p. Tak je tomu i dnes: Pepa je Pepík, Kuba — Kubík, Váša — Vašek (Vašík) a p.
[5] Nicolaus Zisska v CDM. 13, 279 je Čech, Mikuláš Šiška z Maštova.
[6] Ziguna de Ortmbergk v Desk. DE. 1, 149 r. 1493 (jde-li tu vůbec o obměnu jména Zikmunda) je Němkyně.
[7] V té formě také se šířilo toto jméno od nás ve 14. stol. dále na východ.
[8] S takovými doklady, jako je v budějovické listině, je třeba býti vždycky opatrný. Na př.: V Desk Ol. 1, 594 jmenuje se r. 1358, tedy několik let před rozšířením kultu sv. Zigmunda, Anna, uxor domini Zygothe de Paczlauicz (a tak slul její manžel jistě aspoň dvě desítiletí před r. 1358). Tento jmenný tvar není isolovaný, nýbrž má oporu ve dvou dokladech jména místního: Zygoticze Desk Ol. 8, 7 (1412) a Zygoczicze t. 9, 147 (1418). Jméno (psané) Zigota nalézáme ještě později doloženo r. 1517 v Arch. č. 11, 302. Co snazšího, než viděti ve jméně Zigota (nebo Žigota), prokázaném, jak se tu zdá, už asi k r. 1340 (a zajištěném dalšími doklady) týž základ Zig- n. Žig- (-ota je velmi častý sufix jmen osobních), který je ve jméně Žižka, a užíti toho fakta za přesvědčivý důkaz proti výkladu jména Žižka ze jména Zigmund? A přece všecky tyto tři doklady, Zygotha, Zygoticze, Zygoczicze, objeví se při kritickém rozboru pro výklad jména Žižka bezcennými.
Naše řeč, volume 11 (1927), issue 9, pp. 197-206
Previous Václav Flajšhans: Naše nejstarší jména osobní, II.
Next Pelnář
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1