Světlo Asie

F. Krsek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Edvin Arnold: Světlo Asie. Báseň. Z angličtiny rozměrem originálu přeložil František Prachař. Nakladatelství Grosman a Svoboda v Praze. Dva svazky 1906 a 1907[1]. Str. 202.

K slovům »rozměrem originálu přeložil« nutno zrovna zpředu učiniti poznámku. Báseň Arnoldova je z největší části psána jambickým veršem desítislabičným. Při neobyčejném množství plnozvučných jednoslabičných slov v angličtině je přirozené i pochopitelné, že jambické verše vždycky byly a jsou dosud u básníků anglických velmi oblíbeny a že se vyznačují také zvláštní formální dokonalostí. Takovéto anglické básně, v jambickém metru psané překládati do češtiny, na slova jednoslabičná poměrně chudé a přízvukem zcela odlišné, není ovšem práce snadná a zejména začátek takovýchto veršů působí svědomitému překladateli obtíže druhdy těžko překonatelné. Nelze se tedy diviti, že naši překladatelé vyhledávají tu jakéhosi uvolnění na újmu přesnosti metrické, a nemajíce dostatečné zásoby slov jednoslabičných, začínají jambické své verše také slovy víceslabičnými, a to proti pravidlům přízvukovým.

Tak je tomu i v překladě Prachařově, kde nemírným nadužíváním této domnělé volnosti velmi značně trpí přesnost metrická a ovšem i správnost jazyková. Po této stránce překlad zůstal hodně daleko za plynným a zvonivým rozměrem originálu. Ještě nejsnáze snášíme na začátku jambických veršů víceslabičná jména vlastní, zvláště pak trojslabičná s délkou na slabice prostřední, na př. Siddârtha, Vedâna, Anauda, Patigha a p.; sne[179]seme tu také slova jako Paruša, Sikhjani, Gótami, Uruvelája; avšak méně příjemně zní na př. Radha a (36), khamba, viskhamba (10), Subha Suvamma (20) a j. v. Naprosto však nesouhlasíme s jambickým měřením českých slov, jako učitel (1, 12), kropili (5), létali (37), kráčeli (59), mžikaje (50), vyplenil (51), řezané (73), zjásaných (16), vroubený (38), národů (83), niťmi jí (183), pochybám (194), ženě a (199), zbořen je (149), sladka je ap. (189), andělé (179), tyto zdi (148), kruhy a (140), útěchu (154), ulice (47), obsluhou (38), semena (185) atd. Chyb tohoto způsobu je do dvou set. Neméně četné jsou metrické nepravidelnosti způsobené nesprávným přízvukováním (vlastně nepřízvukováním) jednoslabičných předložek na začátku veršů pro získání jambu; na př.: na zemi (1), pro zemi (4), na stromu (7), pod stromem (18, 154), na jih les (35), u stavu (59), na sever (117), pro zisk, jenž (101), před oře (91), od času (102), o učiteli (201), ve vás je (179), po něm (150), od nebes (66), bez očí (99), se zlatým (34, 55), za tvarůžky (81), po hodech (83), za zla, jež (185), strmě či (192), na šíj mu, na hruď mu (33), se ženou (122), do moří (178), o čemžto (4) atd. Takovýchto hříchů proti přirozenému akcentování shledá se v knize také na dvě stě. Dosti často se však naleznou porušení jambického metra také uvnitř verše, ač je to podle našeho mínění zcela zbytečné a ještě méně omluvitelné nežli chyby na začátku verše. Také tyto poruchy působeny jsou buď špatným akcentováním některých slov několikaslabičných, na př.: sukýnkách (5), vlčatům (182), pohřební (189), netřeba (197) nebo ještě častěji zase násilným potlačením přízvuku některé z jednoslabičných předložek: na hrudi (13), do hladkých (16), od červa (17), na sedmý (27), pro šlechtu (29), pod malbou (37), po lesklé (37), na břehy (43), od ořů (53), pro slasť (99), u nečekaných (124), ku sférám (140) o mnohém (150), pro jeho (175, 201), za slasť (191), na druhý (194) atd. K metrické stránce knihy třeba ještě podotknouti, že se do překladu vloudily také některé jiné vadné verše, jednak neúplné, jednak zase nadměrné. Místo desítislabičných jsou verše osmislabičné na stránkách: 2 (dva), 9, 44, 45, 47, 122, 130, 131, 141, 180; devítislabičné: 85, 170; verše s více nežli desíti slabikami se naleznou na stránkách: 21, 28, 49, 112, 149; verše s poruchou jambického rytmu na str. 116, 200, 143 (Trišny — žízně, jež nutká tvorstvo pít).

Také po stránce mluvnické není rozhled po knize právě utěšený. Překladatel si upravuje podle své chuti a nahodilé potřeby české tvarosloví i skladbu, oblibuje si zmíry často tvary a vazby dílem přímo nesprávné, dílem pro jazyk spisovný nenáležité nebo aspoň méně vhodné. Tak píše na př. téměř důsledně: učinil z něj [180](6), hříchy z něj (143) a pod. 156, 55, 65, 188, 93, 142); jenom jednou se čte správné: přechod z něho (144). Nelibě působí chybné tvary: dny míjí (55), kouř a pára sráží (142), pevně kráče (95), Budha kráče (108), jemně kráčíce (154), svíjíce se (137), vzrůstají a mizí (141), ďábli vynáší (179), žáci vznáší se (199), zbrojíři spájí kroužky (60), z vémě tlačil (119), po boku máti (152), béřu se (162), vůdče (201), té velmoce (169), s těžkou prácí (18), vzkřísena (167), vlčatům vodí zpět jich máť (182), dceř (25), předzvěsťmi (4), niťmi (183), oběťmi (35, 84, 153); správné jenom: bolestmi (184). Kde jsou možné tvary dva, dává jazyk spisovný přednost tvaru náležitému, správně podle vzoru tvořenému. Ne tak překladatel; ten píše: žerdě (4), perutě (124). z černé ocele (29), kol pěstě (104), retem (167), lhou (135) atd. U něho rozhoduje vlastní záliba. Od sloves vzoru »tisknouti« tvoří příčestí minulé z největší části na -nul: škubnul (31), dotknul se (84, 145), stáhnul (125), proběhnul (126), vyslechnul (55), vzhlédnul (79), natáhnul, neodmítnul (105), sklesnula (165) atd., m. škubl, dotkl se atp. Zvláštní jeho přízni se těší tvar »jej«, tvar »ho, jeho« pro jména životná se snad vůbec v knize ani nevyskytuje, kdežto »jej« pro životná i neživotná se tu čte bezpočtukráte.

Touto snahou jsa veden, chápe se překladatel, aby si opatřil do veršů slova co možná krátká, rozmanitých prostředků, leckdy dosti odvážných a většinou nikoli právě šťastných. Klade na př. sloveso jednoduché, i když se toho slovesa užívá jen s předponou, a užívá pro stručnost také obdobných jmen slovesných: běhla ještěrka (131), tknul se ho (105), tkla se ruky (23, 74), tkni se (136), tknutím tišil (13, 181), dchli z jihu (30), dchnutím do strun (44, 132), hlédnuv (17), hleď (66), slechli zvuk (44, 161), slech’ slova (158), slouchá (134), slouchala (161, 176), ptýle drahokamů déšť (54), skvosty ptýlené (56), slnil zrak (53), těchou (8), těcha-li v lásce (77), blahých tuch (86), svým kynem (141) atd. Dává vůbec, kdekoli to možno, přednost tvarům kratším anebo hledí sám formy a výrazy širší zkrátiti, a to způsobem nevždy vhodným. Píše na př.: žernovy mlící (60) místo trojslabičného »melící« nebo obvyklejšího novotvaru »meloucí«; než se k nebi vzpnou (129); kam on všel (57, 168); píti žhne (191); za ten zrod (7, 126, 142, 157) místo »zrození«; zrak mdlil (40), duše mdlí (52), mile zmdleným zrakem (164), sslal „S bohem“ (84); z Tisíc Zahrad (117, 138), v ceně tisíc běd (135); dva třicet známek (3, 7); na sever-západ (117); vraždný zub (147); zrak spočal na čele králově (169, 139, 147); každé z nebetěl (141); nohy slonů zchvěly zem (53, 168); chmuré smrti (81); zavzněl vzkřik (136); skvrnný srn (147); znov (191, 148, zde pro rým »krov«); v šatech poustevních (171); [181]pln násp růžových (174); síťná semena (187); měnný stav (142); divem vzkřik’ (28); tu v sled šla (24), dny míjí v sled (55).

Také ve vazbách slovesných i jiných je překladatel čistě »svůj«; nedbá ani známých pravidel mluvnických ani útvarů, jež dávný usus v jazyce ustálil. Ukázkami jeho vazeb buďtež: až dojdu tužby cíl (120); hospodář dojde stupeň nejbližší (198); jen někdy správně: dojdeš výšin čistších (194); cíl toho dosáhl (186), aby dosáh’ modro (139, a pod. 140, 195, 162, 171, 10), dosáhneme loket, sáh (11), dům dosáhnu (61); by učil Prince to, co má znát (8); uče Zákon (200); dobyl svět (201), jež (vítězství) dobyl všem (147); střezte rty (193), ostříhat Zákon (162); chtěli otřást jeho duch (132); zem co ochvěli (56); kývá les své třásně (117); motýlek míhal svůj vějíř (131); žil jsem touže dobro (166, 63, 90, 88); klid, vděk dodá slovům (193); luňák plul kola (17); zatáh’ strunu (28); muž koulí zrudlý zrak (62); blýštících (!) klamnou zeleň (139); nejel v gazel lov (12); s běd vůle je (180) atd. Velmi si překladatel oblíbil genitiv jakosti, jehož užívá leckdy i na újmu jasnosti místa; na př. deset slonů obrovských, klů stříbrných a noh, jež zchvěly zem… (53); šest mužů v pláči, uzavřených úst, jsou hlavní učitelé… (56); ztuhlý, šklebný, vyzáblý, bulv skelných… (64). Také klade se zálibou jméno přídavné jako doplněk místo přechodníku nebo příslovce způsobu: na př.: hlučni bydlíte (102); chvějící jsem šla (105); mírný kráčel (108); směvný kráčel (134); smělý bral jsem se (167); šel velebný (130); vážný stál (65) atd. Ve větě »ryk by všem byl slyšným byl« (89) byl u doplňkového příd. jména na místě nominativ, ne instrumentál.

Mimo shora uvedené »jej« náleží k libůstkám p. překladatele ze zájmenných tvarů také zájmeno co v platnosti vztažného zájmena absolutního, a to i v takových případech, kde místo »co« mohl beze vší další změny položiti správný vlastní tvar relativní: sbor mužů, co kázali čas vyčkat (88); lidí, co píší skutky do desk (4); ó kvítky, co líčka točíte, a palmy, vy, co čníte, a vy, co hlučni bydlíte (102). A tak i v nesčetných případech jiných, na př.: ten, co zasel je (106); most, co pne se (118); zem’, co šli mně ukázat (18); ti, co spali kol (44); závoj, co zrak mi clonil (67); na býka, co řval, na prapor, co vlál (78); já Buddh, co lkal jsem (180); ty jsi Buddh, co zmírní bol (131); žáky, již nosí žlutý šat, co s pohrdáním se vznáší (199). Jako slovo »co«, hoví překladatelově chuti také spojka či, jíž v knize užil asi padesátkráte, z největší části arci ve smyslu spojky rozlučovací, ačkoli je »či« vlastně slovce tázací, jehož pravé místo je v druhém členu rozlučovací otázky. Pro překladatele jako by spojek »neb, aneb, nebo, neboli« skoro ani nebylo; vedle hojně se opakujícího »či« nalezne se [182]»nebo« v celé knize tuším jenom čtyřikráte. Na leckterém z oněch hojných míst, kde právě jde o rozluku poněkud ostřejší, je »či« přímo chybné.

Po stránce pravopisné se jeví v překladě Prachařově hotový chas, jejž z části zavinila také jeho vlastní, místy až přílišná snaha po úplné, až do drobnůstek jdoucí formální přesnosti. Překladatel pokládal na př. za nutné psáti substantiva vzoru »kost« s -ť (radosť, bolesť, slasť atd.) a opatřovati odsuvníkem všechny infinitivy bez koncového -i (kázat’, spasit’ a p. a dokonce i říc’, téc’, pomoc’ atd.) i jiné slovní tvary, u nichž se podle jeho domnění nebo vskutku odsula koncová samohláska, na př. vezmem’, můž’, sic’, kdes’ atd. Je pochopitelné, že se tím velice ztěžuje typografická úprava a korektura tisku a umožňují i při dosti značné pozornosti rozmanitá nedopatření. Také uznal překladatel za dobré užíti v knize, namnoze bez patrného k tomu důvodu a bez ohledu na naše pravopisná pravidla, velmi hojnou měrou i uvnitř věty velikých písmen. Snad se při tom v něčem řídil tiskem originálu; myslím však, že leckdy bez potřeby a bez dostatečného oprávnění. Tam, kde toho obsah textu a smysl vyžadují, nutno ovšem podržeti veliká písmena i v překladu; často však je možno bez nich se zcela dobře obejíti a přehlednost textu tím jenom získá. Nepokládáme na př. za nutné psáti důsledně Král, Princ, Kníže, Kněžna, Královna, Vojvoda nebo jinde Králův, Královnin, Bratře, Vládce, Ministrů, Bůh, Lesní, Umrlci nebo dále Zem, Jitro, Ráno, Jaro, Východ, Západ, Učitelům Jihu, Severu (199); Cestách Pokoje (201); pak Jhâny; Hlavní Útočiště Tří (200); Šestero Stavů Mysli a Pět Sil (199); Čistoty Bran Osm; Pět Velkých Rozjímání (199); A Čtvrtá z Pravd je Cesta, Osmerá Šlechetná Stezka (192) atd. Tím vším dáno hojně příležitosti k pravopisným nedůslednostem, ježto při tomto stavu věci proti uvedeným zásadám pochybiti bylo velmi snadno a překladatel také sám v průběhu práce vůbec přestal při infinitivech klásti odsuvník. Tak shledáváme na četných místech také tvary bez odsuvníků: sestárnem (52), naleznout, plout (44), znát (8), svázat, mučit (97), moc’, jet’ a jet’ a vidět (46, 52), rost (34); rost’ (169), zhnět (183), ved (36), nabíd (171), pad (180), vstoup (168), aby vlád (115), zem (53, 30), můž (191; můž’ 190), sic (86). Ostatně není v tomto psaní velikých písmen ani důslednosti; tak čteme na různých místech v případech zcela obdobných: do Zahrad Bambusových (161) — v háji bambusovém (198); v Knihách svatých (174, 201) — svaté knihy (86, 127, 134); Sâkyjské dívky (24) — sâkyjskou šlechtu (29); Indských děv (23) — indské dívky (97, 32); Ó Sestro! (106) — Ó sestro! (107); Lásky Dům (38) — v Domě lásky (73) atd.

[183]V knize se naskýtají ovšem také četné pravopisné nedůslednosti jiného druhu: sandál (6, 8, 37, 66, 73) — sandal (125, 162, 123); ňádra (46, 72, 76) — ňadra (106, 135, 107, ňadrem 74); gazel (12) — gazell (37); tigrů (177) — tygřice (147); nalezáš (126) — nenalézá (134); čtyr (188) — čtyř (53, 195); ctnost, ctnostný (obyčejně) — cnosť (127); Ty’s… Tys (12, 125); Ty že’s věčně Ty (133); našel’s, miloval’s (136, 167) — mnělas (129); našel-lis (160); dlel’s (170); dvacet (125) — třidcet (118); obvila (175) — pas ovitý (137); pomáhá, pomáhat (183, 188, 198) — namahání (118); skončiti (čtyřikrát) — zkončiti, zkončení (asi třináctkráte); Budha (1 a dále často) — Buddha (6), buddhických (8); Maharadža (21) — Maharadž! (55); Karmma (116) — Karmy (187); Himalâj (13 a j. v.) — Himalaj (33); Nirvâna (194, 195) — Nirvana (196) atd. Pravopisně vadné jsou dále výrazy: blízskosť (19); stiháš (133), stihal (33, 152) a j. v.; všímla (164); ostřihán (164, 168, 169); duše zpoutané (166); svitá (101), svitalo (126), svitání (118, 144); bavlnníku (161); v odvěť dal (8) atd. Nesprávně a leckdy zbytečně se vokalisuje předložka k v tvaru ku, a to někdy i před začátkem samohláskovým: ku oltáři (123), ku oknům (73), a pod. ku dětem (197), ku červeným (117); jen třikráte se čte tvar ke.

Již v tom, co dosud řečeno, lze tu a tam pozorovati, jak směle si překladatel vede po stránce jazykové. Smělost tato zvláště pak je patrná z výběru a užití jednotlivých výrazů a vazeb neobvyklých nebo méně obvyklých a ze snahy přímo bezohledné pomáhati si z nouze tvořením slov a frasí nových třebas i proti zvyklostem a obvyklým způsobům tvoření. Z hojného materiálu uvádím zde aspoň některé ukázky: meče blysk (80); bezmízých ramen (97); mořím bezbřehým (168); kroužných orlů (36); ze ztlelišť trámů (173); zvolně (192); úpad do vody (65); celý lalok zprýštěn (18); proseděl v bezútěše (53); s dvé stébel (34); půl vstalá s lůžka (74); ztětivený luk (28); obdán sloupovím (36) a deskami (38); strom věšen prapory (48); kol záplat širých lesů (139); bambusů a polí světlice (93); visel příč dveří (73); brána vrátně rozvinula (91). Slova »ples, plesný« se zde těší zvláštní oblibě: plesny jsou přátelství a zábavy (194), besídky (174), plesný je dav (49), ruch (57), dvůr (52), plesná je doba (150), dům byl plesný v setby čas (20), ples bylo, vidět’ radosť (48) atd. Také adjektivum »nevidný« se vedle dvojího »neviděný« (134, 143) častěji opakuje, avšak ve významech různých: neviděný, neviditelný, nevídaný. Překladatel je také přítelem slov složených, ale v tvoření jich projevuje leckdy více odvahy nežli vkusu a jazykového citu. I k tomu podávám některé doklady: hvězda šesti[184]bleskná, perlorůžová (2), perlolátka (6), nocičerný kůň (32), růžojas (46), zlatomodrý večer (174), rohů širozvětvených (74), tmavoplátkových poupat, hedvábolisté sesterstvo (85), nachorůžný kalich (86), sebeztrýzněné, sebe-zmrzačen (99), květohebkých ruk (165) atd. Vítána jsou mu také básnická jednoslabičná substantiva feminina, jež sám také ještě rozmnožuje: mláď (78), tiš nebes (80); druž hezkých žen (21), ryb zlať a modř (37); tkaň (152, 187); moří tmáň (43); mléč kokosů (39); hlať jezera (20), ačli tu snad není míněna »hláď jezera«. Ale týž omyl je pak také ve výraze: hlatí ovroubenou lotosy (151).

A ještě mnoho jiných slov i obratů se mi valně nezamlouvá v básni tohoto druhu a obsahu, jako na př. jsou: plamen lez’ (65), zráčil zjevit tvář (124), včeložrout (16), králobýk (75), paňáca (5), baletky (5, 41, 163), mdlobně uspal (91), nezasnilo oko jedinké (200), zbožný koberec (36), z koží stříkacích (47), síň číhala (38), dech velekočky žhavý (114), pantherů (36) a zase pantrů (130), uzmout Pravdu od Budhy (132), čmuchal (34), luh pastvin (107), zvídal její cest (97), čtu plamenně své předurčení (80), zdi a chrámy vířily (94), na koleno hlavu vklad’ (61), v bědě (103), z bědy (154); na žel a bědu (40). Proč neříkati, jak se obecně říká, »bída«, a skloňovati, jak žádá mluvnice?

Zdá se, že překladatel nemá zalíbení v mluvnické přesnosti spisovného jazyka a leckdy více přeje slovům a tvarům převzatým z mluvy lidové nebo z nářečí. Mnohé výrazy by tomu nasvědčovaly; píše na př.: bejlí (185); zpukřelých (113); smědý (17, 61, 98); studeň (17); outek (143); tož (asi desetkrát); juž (už) na dvanácti místech proti jednomu »již« (170); zrdcadlo (143), zrdcadlíval (151); vyvjášeli prapory (164); sehnut tížkou dnů (50); »sedum« se píše v knize důsledně (11 třikrát; 30; 55 třikrát; 152), a pod. osum (8), osumkrát (6, 57), osumdesát (7, 51, 52), osumnácti (20); naproti tomu: osmi (171), osm (199 a 28 na konci nadměrného verše).

Jsou dále také četná místa, kde neobvyklé slovní spojení ztěžuje srozumitelnost, zatemňujíc více méně smysl jednotlivých vět a slov. V básni se naskýtá značné množství indských jmen, vlastních i obecných, a ježto ani anglický originál knihy nemá vysvětlujících poznámek, ponecháno tu mnoho na domysl; avšak čtenáři přece tu a tam leccos zůstane nejasné. Jindy bývá taková nejasnost také následek nedostatečné interpunkce, vadného slovosledu nebo ji působí nemírná strojenost výrazu. Budiž to doloženo aspoň těmito ukázkami: hned v Limbech bez počtu pad’ mír (2); mnohým jajnám dal korunu (109); co haudahů má čekat (163); Lingam leštili (164) atd. Z nejasností slohových: s pněm jako [185]v chrámu sloup a korunou sám vonný květ (3); já časně mru, jenž dávno toužil smrť (7); ta v květech spoléhá, a na ní ta (72); člověka se smysly vodí naze v smyslno (143); kdy Lásky cit byl k lásce krutý tak, (krom zhrdla-li, dát žitím lásce mez?) (152); břímě zhoštění mu srdce tísnilo (155); hrom slovům jejím neslyšným je dar (183); ňadra, co se strou, i ret, co lne, pohřební zlíbá žár (189); ležel, kterak lepě kráčela (123); Jitřenka bledla, kterak kopí vrhal tam svit růžný (144); já Buddh, co lkal jsem, čí srdce drtil světa bol (180) atd. V slovosledu se častěji pozoruje úchylka při relativu, jež se klade místo v čelo věty na místo druhé i dále: sluch jehož (6); stín jejížto a zábavu jíž (82); tvor každý k němuž lne (110). Drobnější poruchy slovosledu jsou: být’ láska trvalá, byl ples by v té (44); vyjma z lupu štěkot šakalů (70); vod šumem zkolébány ze zahrad (72); v tak čísle pevném (139); zákon dobra tvůj (202).

Tím končíme svou úvahu a úhrnný náš soud o překladu Prachařově nemůže vyzníti příznivě. Odložili jsme knihu zklamáni a v tom přesvědčení, že se krásné básni Arnoldově tímto českým překladem stala křivda. Přiznáváme, že překladatel pracoval o překladě svém, jak se zdá, s opravdovou láskou a s vůlí skutečně dobrou, avšak provedení úkolu není uspokojivé. Také jsme neradi pohřešili překlad básníkovy předmluvy, kterou nelze přece pokládati za zhola bezvýznamnou pro vznik a pochopení díla v jeho celku i jednotlivostech.

[Také bychom byli rádi viděli ze způsobu, jak se přepisují slova a jména indická, že jím p. překl. aspoň trochu rozumí; tomu nenasvědčuje na př. Siddártha m. Siddhártha, Himalâj, Himalaj m. Himálaj, Nirvana m. nirvána a j. Ale takové mrzačení je již úděl indických jmen mimo Indii vůbec, a nevíme, co je vinou básně původní, co překladatelovou. Red.]

---

[1] Překlad, jehož se týká tento referát, jest sice staršího data, ale p. referent upozorňuje, že báseň Arnoldova zasluhuje, aby se formální stránce jejího překladu věnovala pozornost aspoň teď, když se to nestalo hned při jeho vydání.

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 6, pp. 178-185

Previous Kraslice

Next Z našich časopisů