Kapitolní, kapitulní

[Answers]

(pdf)

-

(J. S.) Z lat. capitulum (vl. z plur. capitula) má jazyk tvary dva: tvar přiléhající věrně k slovu latinskému, kapitula (kapitule), a tvar hláskově obměněný týmž způsobem jako regula — řehole (v starší době ob. řehola), kapitola (kapitole). Ve významu ‚oddíl knihy‘ se střídají v starším jazyce oba (vlastně všechny čtyři) tvary bez rozdílu: capitola devátá, capitule osmá (obé v Millionu), v sedmé kapitule (Hus Erb. 3, 203), osmá kapitole (Velesl. Kal. 255). Spisovný jazyk nč. se ustálil v tomto významu na tvaru kapitola, -y. Stejné střídání tvarů -ula, -ola bylo asi v starším jazyce i při významu ‚sbor kanovníků‘, ač se tvar kapitola vyskytoval, jak se zdá, častěji. V tomto případě se však jazyková praxe neustálila tak jako v případě prvním. Palacký píše vždycky kapitula, rovněž Tomek; tak píší i odvozené příd. jméno kapitulní (rovněž Zoubek, Patera, na př. v ČČM. 1880, 464, 344, místa citovaná Kottem nesprávně pro heslo kapitolní). Vedle toho se vyskytuje ovšem i tvar kapitola, kapitolní (v knihovně kapitolní, Ziegler v Dobroslavu 1821, II, 1, 82, stejně Jungmann). Pravidla čes. pravopisu rozlišují: kapitola v knize, a kapitula, sbor kanovníků. Zdá se, že se praxe skutečně k tomuto rozlišení kloní z příčin, které jsou nasnadě, ale provedeno na určito dosud není. A tak nezbývá teorii jazykové nic jiného než konstatovati, že se v tomto významu užívá dosud tvarů obojích, kapitula (kapitulní) i kapitola (kapitolní). Proto také nelze rozhodnouti, který z obou tvarů je správnější správné jsou zatím oba — o správnosti bude lze mluviti teprve pak, až se usus přikloní zřejmě na tu stranu neb na onu.

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 10, p. 308

Previous Hrany, hrana, hranice

Next Kbel