Syrový, surový

[Short articles]

(pdf)

-

Je-li prý rozdíl a jaký mezi slovy syrový a surový. Odpověď může býti rozličná, podle toho, jak této otázce rozumíme. Že je rozdíl hláskový, každý vidí; jde o to, je-li rozdíl významový, o rozšíření obou tvarů v různých krajích a nářečích a kde se vzaly rozdíly, které jsou.

Hledíme-li na češtinu samu, významového rozdílu asi původně nebývalo a bezpochyby ho není v skutečné mluvě lidové. Zdá se, že býval a snad posud jest jen rozdíl krajový: zdá se, že se někde říkávalo a snad posud říkává syrový atd. v nejrůznějších významech, jinde v týchže významech surový atd., a že teprv spisovná mluva minulého století zavedla významové rozdíly mezi obojími tvary, které ze škol, z knih, z měst atd. nenáhle prosakují i do mluvy lidové. Z Jungmannova slovníku samého je patrno, že významových rozdílů mezi nimi za Jungmanna ještě nebývalo. Neznáme jejich dějin podrobně, ale již dnes se zdá, že teprv míšením našich nářečí a vlivem jiných jazyků slovanských (zejména snad polštiny, jejíž vliv ve vytváření naší spisovné řeči byl asi větší, než posud tušíme) tvar surový domácněl v západním území našeho jazyka a že mu byly přidělovány významy zvláštní, odchylné od nejobyčejnějších významů, jaké má slovo syrový v Čechách vlastních. Že tvar surový je východní, vidíme na př. z Kralické bible, v níž jsou nepochybné moravismy, docela zřetelně; čteme v ní doklady s u, v nichž by na př. Pražan nebo spisovatel píšící dnešní obvyklou spisovnou češtinou jistě napsal syrový. Na př. 2. M. 12, 9 »nebudete jísti z něho (z beránka) nic surového ani v vodě vařeného, ale pečené ohněm«, Soudc. 16, 8 »i přinesli jí (Dalile) knížata Filistinská sedm houžví surových, [205]kteréž ještě neuschly«, 1. Sam. (= 1. Král.) 2, 15 »nevezme (kněz) od tebe masa vařeného, ale surové«. A naopak v pramenech českých v užším smyslu toho slova čítáme slovo syrový, kde se příčí dnešnímu spisovnému zvyku; ještě Vetešník (rodem z Jizerního Vtelna na Mladoboleslavsku) píše r. 1829 o Turcích jako »syrovcích«, z r. 1634 má Jungmann doklad »syrově bičovali«, Rosovi je syrovost nejen na př. syrovost masa, chuti a p., ale i to, čemu dnes říkáme »surovost«, slovník Dobrovského zná ještě »syrové« kovy, t. nezpracované, tedy dnes »surové« atd. Krajový rozdíl mezi obojími tvary vyznívá na př. ze jména houby syrovinky (Lactarius volemus), které v Čechách místy říkají syrůvka, na Moravě surůvka. Moravský tvar surový je ve shodě s tvarem polským (surowy); ale jsme si dobře vědomi, že o rozšíření obojích tvarů na území československém a o příslušnosti některých starších památek jazykových k rozličným krajům teprv budoucí časy nám poskytnou náležitého poučení.

Jungmann, který jako rodák středních Čech doklady obojího znění shrnuje skoro jen pod hesly s y, má bez rozdílu pod heslem syrový významy, které dnešní spisovný jazyk rozlišuje zněním: i významy »nezpracovaný, nepřipravený« (kov, hedvábí a p.), »hrubý, nevzdělaný« (člověk), tedy dnešní spisovné surový, i »nevyschlý« (dřevo, kůže a p.), »nevařený, nepečený« a p., tedy dnešní spisovné syrový. Z významů méně běžných uvádíme jeho významy týkající se špatného trávení (mám syrovo od žaludka, syrovost žaludka a p.) a významy netečnosti, nejapnosti, nehybnosti a p. (srv. »takoví syroví lidé« v Chelčického traktátě O boji duchovním v Svět. knih. 916—18, 134, »divče jako syrová«, J. F. Hruška v Nár. l. 1916, č. 78, 1c). Rozdíl, který dnešní spisovný jazyk činí mezi slovy syrový a surový, nemá oprávnění v jejich minulosti, oba tvary jsou slovo totéž, jen zněním rozrůzněné. Ale spisovný jazyk si rozdíl vytvořil a nezbývá než ho šetřiti; smích by budil, kdo by dnes psal na př. se spisovatelem Frantových práv o surovém zelí nebo s Veleslavínem o syrových (t. hrubých) lidech.

Slovo syrový — surový není jediné, v kterém takové střídání samohlásek vidíme. My říkáme na př. nestydatý; v staré češtině se říkalo také nestudatý, ale na konec tvar s y opanoval. Zde je střídání obou samohlásek méně divné, proto, že je nalézáme také v jiných slovech zřejmě příbuzných: říkáme styděti se, ale stud, ostuda. Zde každý, kdo poznal první začátky hlubšího badání jazykozpytného, ví, že střídání samohlásky y s u (styd-, stud-) patří ke složitému zjevu indoevropských jazyků, kterému se říká kmenostup nebo stupňování samohlásek, k úkazu, že se samohlásky téže slabiky v různých tvarech měnily podle určitých zákonů, je[206]jichž základem původně byla nestejnost přízvuku. Místo původního měnění samohlásek podle určitých zákonů hláskových ve všech jazycích indoevropských časem vzniká střídání samohlásek, které se děje povrchním napodobením slov a tvarů nějak sobě podobných. Říkávalo-li se nestudatý, bylo to proto, že se jazyk snažil znění tohoto slova sblížiti se slovem stud (stč. se říkalo i nestud); ale vznikl a opanoval místo toho podle slovesa styděti se nový tvar nestydatý. Říkávalo se i stúdný, stoudný (posud aspoň v písemnictví žije nestoudný); v nové době vzniklo příd. jm. stydný (zatím jen ve jmenném tvaru stř. r.: stydno je mi…), zdánlivě totéž slovo s jinou samohláskou, ve skutečnosti slovo, jehož východištěm je sloveso styděti se. K slovesu poslúchati, slýchati atd. podle 2. tř. vzniklo stč. posluchnúti (sloven. poslúchnuť), vedle toho (a jak se zdá, později) podle tvarového poměru dýchati: dechl, d(e)chnúti také poslechnúti. A podle téže tř., ale napodobením rozličných tvarů jiných, máme v češtině nadchnouti, vydechnouti, vzdechnouti, vzdychnouti (:vzdychati), dýchnouti (»dýchni na mne«, podle dýchati).

A tak nějak musíme vykládati i nestejnost samohlásky v slově syrový, surový (Gebauer, Histor. ml. 1, 257). Ale zde je nestejnost ta prastará, nalézáme ji i v jiných jazycích slovanských (na př. slovin. surov vedle sirov, srb. sirov, bulh. surov); a proto vidíme jen výsledek, záhadné střídání samohlásek, ne jeho původ, hláskovou nestejnost tvarů původních, podle nichž vznikalo znění jednak syrový, jednak surový. Zdá se, že byla vedle sebe v době praslov. příd. jména syr’ a surov’ (č. surový; příd. jm. syrý, na př. »syrá země«, v češtině je velmi chatrně doloženo a objevuje se v našem novém písemnictví napodobením rukopisu Královédvorského), takže by podle tvaru prvního bylo vzniklo i příd. jm. syrov’; ale ani to není jisto.

S touto slovní rodinou spojují také slov. podst. jm. syr’ (č. sýr), lit. súras (slaný), něm. sauer (kyselý; stněm. sûr; slov. y je střídnicí původního dlouhého û) a j. Toto srovnání je možné (základní význam by byla asi vlhkost a nepříjemnost smyslových pocitů, jež vlhkost vzbuzuje); našemu jazykovému citu jsou ovšem slova patřící k rodině jednak slova sýr, jednak slova syrový, surový slova sobě úplně cizí.

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 7, pp. 204-206

Previous Antonín Profous: Klenčí, či Kleneč pod Čerchovem?

Next Rostenec, rostenka