Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V 1. sešitě nového (IX.) ročníku Časopisu pro moderní filologii a literatury uveřejňuje Jos. Janko další poznámky a příspěvky k českému slovníku etymologickému. Znajíce ze zkušenosti zájem našich čtenářů o původ slov českých, zaznamenávali jsme až dosud v stručném výtahu etymologické výklady Jankovy a bude o nich podávati zprávy i příště. Tentokrát vykládá Janko tato slova: áhati (vzdychati), achati, achkati jsou slovesa utvořená z citoslovce á(h), ach; áheška (na Hané čejka) má jméno od svého křiku áhy (stejného původu je i jméno kniha, knížka od volání kní); achát je z řec.-lat. achates podle řeky na Sicilii, na jejíchž březích byl prý po prvé nalezen; acház (na Hodonsku živý plot) je snad obměna slova ochoz; acht (světská klatba, říšský acht) je z něm. Acht, pronásledování; achtel (obilní míra, stč. též pivní) je z něm. Achtel (ahteill), osmina, dutá míra o 8 dílech; téhož významu je i stč. achtuňk z něm. ahtunc; německého původu jsou i vulgární slova ajncety (vložky do peřin) z Einsätze, aj(n)molanc (násobilka) z Einmaleins a ajnpolet (nepřezouvací, t. j. boty), ejnpaletky z einballig; à jour (odtud ažurovaný, průsvitný, prolamovaný) je výraz franc. z latinského ad diurnum (ke dni, k dennímu světlu); ajta (po prvé v RK.) je rozšířeno snad z aj podle rus. éto (ve výsl. éta) a p.; ajustovati (upraviti, uspořádati) je z franc. ajuster (lat. adjustare); ajvaj je polsko-židovská obměna staršího něm. citoslovce ouwei; akacie, akát (ob. agát) je z řec. akakia (lat. acacia), obměněného dále podle sl. achát v akát a (jako lokál-logál) v agát; akademie (vysoká škola, učená společnost a p.) je z řec.-lat. akademia (Akademia byl lesík a cvičiště u Athén, nazvané prý podle heroa Akadema, kdež Platon učil); akant je z řec. akanthos a značí rostlinu bodlákovitou (řec. akan, bodlák;) akce (činnost, podnik) má původ v lat. actio od agere (činiti); akcedent (v staré škole jeden ze čtyř žáků blížících se prospěchem třem premiantům) je z lat. příčestí accedens od accedere z ad (k) a cedere (kráčeti); akcent [61](přízvuk) je z lat. accentus od accinere z ad (k) a canere (zpívati), tedy původně vyšší tón, hudební přízvuk; akcept (přijetí, uznání směnky podpisem) pochází z lat. acceptum od accipere (přijímati), z něhož je i acceptare, akceptovati; akcesista (čekatel úřednického místa, podúředník) je z lat. accessista (kdo měl přístup k úřadům) od accessus (přístup) a to od accedere; z téhož slovesa je i akcesit (vedlejší cena, téměř rovnocenná s cenou hlavní); akcidence (vedlejší, drobnější příjmy) je z lat. accidentia (věci náhodou se naskýtající) od slovesa accidere z ad (k) a cadere (padati); akcie (podílný list) je jako akce z lat. actio (v práv. smyslu žalovatelný nárok); akcíz (potravní daň) má základ v lat. accisa od lat. accidere z ad (k) a caedere (seknouti) a znamenal asi pův. zářez, jímž se vyznačovalo zaplacení poplatku; akomodace (přizpůsobení) je z lat. accommodatio od accommodare z ad (k) a commodus (vhodný, pohodlný); akumulátor, lat. accumulator (hromaditel), odvozeno od slovesa accumulare z ad (k) a cumulus (hromada); akusativ (4. pád), lat. accusativus, byl pojmenován tak podle slovesa accusare (žalovati) se 4. pádem; aklamace (ústní hromadný souhlas) je z lat. acclamatio od slovesa acclamare z ad a clamare (křičeti); aklimatisace, -ovati je z franc. acclimatiser (fr. climat, podnebí, z řec.-lat. klima); akoláda (svorka mezi notami) je z lat. accolare (ad — collum, krk); akolyt (klerik s nižším svěcením) je řec. akoluthos (průvodce, sluha); akorát (ob. přesně, zrovna) je z lat. accurate (přesně) od slovesa accurare z ad a curare (pečovati); téhož původu jsou i slova akurátní, akuratesa atd.; akord (souzvuk, úmluva námezdní) je z lat. accordare (laditi), složeného z ad a chorda (struna); akreditiv (pověřovací, úvěrní list) je původu franc. a má základ v lat. accredere (důvěřovati) z ad a credere (věřiti); akribie (přesnost, pečlivost) je z řec. akribeia (akros, ostrý); řeckého původu jsou i slova akrobat z akrobates (chodící po konečkách nohou) a akrostich (báseň, kde začáteční písmena veršů tvoří jméno) z akrostichon (kde akron značí okraj a stichos verš); aksamit je původu byzantského a značil tkaninu o šesti (řec. hex) nitích (mítos). — V témž sešitě vykládá K. Titz o rozšíření slov křen a polka v jazycích románských. O slově křen (ital. crenno, fr. cran, něm. kren) bylo sice známo i německým i románským filologům, že je původu slovanského, ale Titz myslí, že jde přímo o slovo české. Ve výkladě o slově polka (franc. polka, polker, polkeur etc.) snaží se dokázati, že polka není polského původu, nýbrž že je to slovo české. Ale výklad Douchův, který T. přijímá za bernou minci, že polka, oblíbený tanec po českém venkově a zavedený a pojmenovaný r. 1835 v Praze, znamená vlastně půlka (podle rytmu), vypadá na filologa tuze »prostonárodně«. Polka souvisí mnohem pravděpodobněji se slovem polský, ale proto ještě nemusí býti polka tanec z Polska přejatý. Důvody pro pojmenování mohly býti zcela jiné, třeba čistě nahodilé; flámování také nepřišlo do Čech až z Flámska, právě tak jako bém (na hranicích kladských) neznačí peníz český, nýbrž pruský desítifenik atd. Nesprávnost domněnky, že polka = půlka, je [62]patrná i z polského názvu tohoto tance. Titz pro slovo polka nenašel dokladu ani v Lindovi, ani v Karłowiczovi, ani v slovníku varšavském (kde je heslo polka, rodzaj tańca polskiego, bez dokladu — zato je tam doklad, ovšem novější, pro sloveso polkować, franc. polker). Přehlédl však, že polka je tanec známý v Poznaňsku pod jménem polaczka. Že je to týž tanec, jest viděti ze zápisu Kolbergova u Karlowicze (…tańce na dwa tempa zwane polaczki [polki] 4, 230). T. si také nevšiml poznámky J. Horáka o té věci v NVČ. VII, 6. Podle jeho zprávy napsal Erben za diskuse o původu polky do České včely (1844, 303), že spatřil tento tanec r. 1831 ve vesnici Třesovicích v kraji hradeckém. Říkali mu třasák a podle zpráv, jichž se Erbenovi dostalo, tančil se jen v Třesovicích a v několika osadách okolních. Ze všeho je vidět, že otázka o původu jména polky není výkladem Titzovým ani zdaleka ještě rozřešena a že by zasloužila pečlivější probrání.

Naše řeč, volume 7 (1923), issue 2, pp. 60-62

Previous S.: Návštěvou u novin

Next Dráttažna