Kopu

[Hovorna]

(pdf)

-

(A. V.) Věty, jejichž podmětem jest výraz znamenající kolikost a přísudkem sloveso býti, mění se rády podle jiných vět téhož způsobu ve věty bezpodměté. Z věty »byla tam hromada smetí« vzniká změnou pojetí slova hromada od významu »kupa« ve význam »množství« věta »bylo tam hromada dětí«, jako říkáme »bylo tam mnoho, pět atd. dětí«. U jiných sloves než býti přechod tvaru podmětného v bezpodmětý na tomto stupni ještě nenastává; proto říkáme: »těm už pomřela kopa, hromada dětí«. Další stupeň vývoje jest, že slovo »hromada« (původně podmět), stištěné ve význam určení kolikosti, bere na sebe také tvar určení, t. j. mění se v akusativ, a vzniká normální tvar věty bezpodměté, »bylo jich tam hromadu« (toho původu je na př. příslovce trochu), »bylo jich polovinu (polovic), kopu a ovšem také mandel, litr atd.« Na tomto stupni vývoje výrazu značícího kolikost mění se v bezpodměté i věty s jinými slovesy; na př. stonalo hromadu dětí, polovic jich pomřelo, našlo by se jich kopu, nespadlo ani kapku vody atd. Ale ne v každém případě děje se tento vývoj až do konce. Mnoho výrazů označujících kolikost zůstává v tvaru nominativním; tak říkáme: »bylo jich hrstka, síla, spousta« atd. (a pak ovšem: »spousta lidí pomřela, hrstka se jich vrátila« atd.). To bývá zejména u takových podst. jmen významu měrového, při nichž máme představu určité věci, formy atd., na př. vajec bylo ošatka, bylo toho fůra, anebo která mají u sebe přívlastek, na př. bylo jich dobrá polovice, dobrá kopa, hezká hromádka, plná ošatka atd. Vnucovat tuto rozmanitost, kterou si jazyk vytvořil, do uniformity bylo by páchati násilí na jazyku a mluviti tak, jak nikdo nemluví. Z toho, že říkáme »bylo tam hromadu dětí«, neplyne, že bychom měli říkati »bylo jich (hostí) plnou síň«; správná v tomto případě je buď věta (podmětná) »byla jich plná síň« anebo (bezpodmětá) »bylo jich plná síň (plná světnice atp.)«. Akusativ »hro[283]madu« ve větě »bylo tam hromadu dětí« je přísl. určení, gen. »dětí« je jeho přívlastek; ale výrazů toho způsobu, jako »trochu vody, mnoho slov, pět let« a p., obyčejně nerozkládáme, protože přívlastková platnost těchto genitivů nebývá už dost zjevná (Gebauer-Ertl, II, 32). — Sto padesát píšeme zpravidla odděleně; srov. sto dvaapadesát, sto dva a p.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 9, s. 282-283

Předchozí Klanečník

Následující Nám