Na místě, na místo, místo

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

U některých spisovatelů vidíme, jak se snaží, kde po domácku klademe příslovce a předložku místo, psáti na místě. Zdá se jim to asi správnější, a snad také poslouchají rad, jichž se jim dostávalo ve škole. Je ku podivu, co je v našem knižním jazyce věcí, o nichž nikdo nedovede říci, kde se berou, a jež vypadají jako výmysly »oprávců« jazyka, oprávců neznámých, anonymních, a co horšího, málo znalých jazyka, jejž chtí opravovati. Říká někdo v Čechách na př. »na místě nabízeného domu koupil jsem statek«, »na místě, aby se učil, hraje si«? Mluví někdo jako v románu osoba roztrpčená hrůzami světové války: »není boha, ani osobního ani neosobního, a je-li jaký, pak jest na místě nejvýš moudrý nejvýš šílený, na místě nejvýš dobrý nejvýš zločinný…«?

Obyčejně neříkáváme na místě, nýbrž místo. Živý jazyk nás tedy nepoučuje, kde psáti na místě, kde místo, či není-li mezi oběma výrazy rozdílu, či je-li některý z nich nesprávný; musíme tedy hledati poučení v jazyce starém, v dobách, kdy oba ty výrazy žily. A tu nalézáme, že býval mezi nimi významový rozdíl.

Na místě se kladlo, kde se mluví o ustanoveném a platném zástupci osoby, která nemůže nebo nechce něco vykonávati sama. Králové jsou podle Žídka (17, 40 Tob.) »na miestě božiem«, jsou zástupci Boha na zemi (jako kněz při zpovědi »na místě božím« přijímá vyznání a dává rozhřešení), králův náměstek je »na místě královském« (Letop. 389, r. 1515), poručník mluví a jedná »na miestě sirotčiem« (= jako zástupce sirotků; Arch. č. 7, 461, r. 1472); r. 1504 »stala se jest smlúva dobrovolná mezi Jakubem z Vilhartic… na miestě (= plnomocníkem) velebných kněží a kapituly olomúcké s jedné… Janem Kobíkem z Opatova na [258]místě… pana Viléma z Pernšteina… z strany druhéj« (t. 17, 46); v dokladech Jungmannových z Hájka kníže Mnáta, když chtěl odjeti, »na místě svém zprávu hradu vyšehradského jednomu muži znamenitému… poručil«, Chvorovi rozkázal, »aby sobě dům u brány hořejší postavil a tu aby soudil lid městský na místě knížete svého«, (starší vládykové Neklanovi) »sami od sebe i na místě mladších poddanost i věrnost slibovali«, rádcové Neklanovi odpovídají poslům Vlastislavovým: »Kníže a pán náš Neklan toto na místě svém i nás všech knížeti vašemu… dáti za odpověď rozkázal«. Výjimkou je, řekne-li se na místě o věcech; to nalézáme však v starém jazyce, jen kde je řeč o úmyslné a vědomé náhradě za něco, co by se jinak očekávalo, tak na př. »na tom místě (t. j. místo trub posud obvyklých) rovné jsem tomu (starému způsobu) zvony zvučné způsobila« (Ctibor, Hád. 92a).

Místo, obyčejně předložka (nebo v staré době také záložka, postposice) s 2. p., má v starém jazyce význam širší. Nalézáme toto slovo často docela jako na místě, na místo. Tak má Slovn. stč. doklady jako »král Václav Ottu bavorského sebe miesto do Uher poslal bieše« (= byl), »ustanovil jest Kristus miesto sebe papeže«, »starosty (= představení) jsú Boha miesto na tomto světě« atd. Ale nalézáme místo také, kde nejde o zástupce nebo náhrady úmyslné, nýbrž i o nahodilou záměnu, o omyl, nesprávné nahrazování něčeho věcí jinou, o to, že »místo« věci očekávané nastalo něco jiného a pod. Jungmann má na př. staré doklady jako »místo požehnání božího potkali se s zlořečením«; »apatekáři pak, že jim (bylina) neznáma byla, protož ji, místo acorum, calmus jmenovali«, »místo toho, majíc mne milovati (nebo »kdež měli mne milovati«), utrhali jsú mi« (Ž. 108, 4) a pod.

Tak užívá slova místo také dnešní živý jazyk. Říkáme místo, kde by v době starší bylo mohlo býti na místě, i kde by starý jazyk byl mohl míti jen místo. Dnes říkáme na př., že místo žalobce přišel k soudu jeho právní zástupce i že žák místo do školy šel na houby. Nikdy však se v Čechách neříkalo na př., že někdo »na místě« ryby ulovil žábu, že vyslovuje t »na místě« ť, že nám »na místě« díků vynadal, že kuchařka »na místě« octa nalila do huspeniny petroleje, že služka »na místě« brambor koupila špenát atd.; všude zde nám odjakživa stačívalo místo. Není správné všude, kde říkáme »místo«, psáti »na místě«, třeba snad »na místě« někomu zní krásněji proto, že se tak v denním hovoru nemluví. Slovo náměstek je odvozeno od výrazu na místě (a na místo), a již podle toho bychom měli psáti »na místě«, jen kde je řeč o skutečném »náměstku«.

[259]Na miesto, na místo se dříve říkávalo a psávalo tak, jak žádá význam těchto slov: výraz na místo vyjadřoval směr k tomu, co znamená na místě. Zástupce panovníkův je na jeho místě, panovník tedy zástupce ustanovuje na své místo. Když kníže Vojén jel na pomoc Lučanům proti Němcům, vládykové jej přiměli k návratu, aby se uvaroval nebezpečí, a »na místo jeho volili sú za vůdci lidu Bozděcha, švagra jeho« (Hájek 40b). Také nástupce vstupuje »na místo« svého předchůdce, potomek »na místo« svého předka; po smrti Davidově »Šalomouna pomazali za krále na místo otce jeho« (3. Král. 5, 1). Proto byl našim předkům »náměstkem« nejen ustanovený zástupce, nýbrž i něčí nástupce; »na místo zmrlých dosazují se jiní, jenž náměstkové slovou, successores« (Komenský), a tak je Veleslavínovi Numa, druhý král římský, »náměstek Romula«. Tento výraz na místo se dnes klade v lidové mluvě často, kde našim předkům stačívalo místo (a poněvadž pak předložka na zde již nemá plného významu, mělo by se tedy psáti jediným slovem namísto): říkává se na př., že žák namísto do školy šel na houby, že služka namísto brambor koupila špenát atd. Spisovný jazyk se v tomto nepůvodním významě slovu namísto vyhýbá; a s právem, protože tento význam nemá základu v slovech samých a protože i nám stačí pouhé místo. I v slovenštině čítáme namiesto, kde nám stačí místo (namiesto utíšenia hluk sa strojnásobnil, Hurban 7, 106). Známe bohužel slovenštinu tak málo, že nedovedeme říci, říká-li tak lid na Slovensku či je-li to knižní bohemismus, neřku-li abychom směli mluviti o dějinách těchto slov v slovenštině. Podle českých dějin jazykových je toto namísto u nás slovo nepůvodní.

Ve větách, o jakých jsme posud mluvili, mluví se o skutečné náhradě nebo záměně jedné osoby nebo věci osobou nebo věcí druhou. Ale podobně mluvíváme také o záměně podmínečné; říkáme tak, co by se stalo, kdyby nastala taková záměna, jíž není a jež by snad ani nebyla možná. Job (16, 4 Kral.) praví nepříjemným těšitelům«, kteří mu vykládají, že jeho neštěstí je jen trest boží za jeho nepravosti: »Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém?« A tak říkáme i v denním hovoru podnes; říkáme však jen na místě, na místo, nikoli místo. »Já na tvém místě bych tam ani nechodil; kdybys byl na mém místě, udělal bys totéž; vmysli se na mé místo, pomysli si, že bys přišel na mé místo, kdybys přišel na mé místo, mluvil bys jinak?« Kdo říká »na tvém místě bych s ním nemluvil«, vyjadřuje něco jiného, než kdyby řekl »místo tebe bych s ním nemluvil, nemluvil bych s ním místo tebe«. Představa skutečného místa, myšlenka, co by se stalo, kdyby »na místo«, na němž je A., přišel [260]B., je v takovýchto větách patrně ještě příliš určitá, aby výraz na místě, na místo mohl býti nahrazován ztrnulým, předložkovým slovem místo, jehož význam je již spíše mluvnicky formální než hmotný.

Snad někdo čeká, brzo-li napíšeme výstrahu, abychom neříkali ani nepsali vůbec na místě, na místo, místo, protože to je germanismus; Němci také říkají anstatt (= an Stätte), statt, an deiner Stelle a pod. Toho se ovšem od nás nedočká, protože ony výrazy nalézáme v češtině odedávna, předložku miesto na př. již u Dalimila (kdyby někdo přišel s námitkou, že místo vedle na místě, na místo vzniklo podle něm. statt vedle anstatt, řekli bychom mu, že předložku miesto v češtině známe již v 14. st., kdežto statt se objevuje v němčině o tři století později). A metafora, že něco je »na místě« něčeho druhého, je při představách takových záměn tak nasnadě, že podobné výrazy nalézáme v nejrozmanitějších jazycích; jen tak namátkou jmenujeme franštinu, litevštinu, lotyštinu, ruštinu (vměsto, naměsto), sanskrt. Kdybychom se vůbec chtěli pouštěti do nějakého srovnávání, hledali bychom raději podrobnější shody a neshody v rozličných jazycích. Našli bychom na př., že rozdíl, který je mezi naším dnešním na tvém místě a místo tebe, na místě (na místo) tebe, franština a němčina vystihuje volbou nestejných slov základních (à ta place, an deiner Stelle — au lieu, anstatt). Našli bychom všelicos, zastavili bychom se na př. i nad otázkou, co je vlastně po stránce mluvnické naše předložka místo (nejspíš bychom řekli, že to je nominativ kleslý v příslovce a pak v předložku, jako dle, chyba a j.); ale to by nás již zavádělo k věcem, které nejsou naším úkolem.

Místo je ve významě, o který nám zde šlo, předložkou, jež jen někdy, na př. když zaměněnou věc vyjadřujeme celou větou, nabývá spíše rázu příslovečného (»místo, aby šel do školy, šel se vydovádět«; v starší době by byli řekli raději »místo toho, aby…, že by…«); ve výrazech na místě, na místo bylo toto slovo aspoň v starší době podstatným jménem. Na tom se zakládají mluvnické rozdíly, jež u těchto výrazů vidíme v jazyce starém. Místo je předložka, a proto se pojí se skutečným 2. pádem podst. jména nebo zájmena; říká se »místo krále, místo mne, místo toho« atd. Také se jako u jiných předložek říká »místo něho, místo ní, místo nich«, ne »místo jeho«. Ale u výrazů na místě, na místo kladli naši předkové, kde to bylo možno, místo 2. p. přivlastňovací přídavné jméno; říkali »na místě božím, na místě královském (nebo »králově«), na mém místě, na svém místě, na své místo« atd., ne »na místě, na místo krále, na místě, na místo sebe« a pod. [261](ale »na místě pana Viléma z Pernštejna, na místě velebných kněží a kapituly olomoucké, na místě knížete svého«); Ctibor Tovačovský z Cimburka psal také »na tom místě«, ne »na místě toho«. A Hájek píše »na místo jeho«, ne »na místo (namísto) něho«. Nám by takový způsob již zněl cize; výrazy na místě, na místo jsou významem podobny předložce místo a jazyk si ony rozdíly již vyrovnal, takže říkáme »na místě, na místo krále, na místě sebe, na místo (namísto) něho« (ale »na jeho místě, na jeho místo«) atd. I největší staromilec se musí smířiti s tím, že se jazyk mění, že nezůstává, kde býval před sty lety. Nemluvíme ovšem všude stejně; kde cítíme slovo místo určitěji jako jméno podst., vyjadřujeme se po staru. Tak, kde osoba nebo věc, na jejímž místě jest nebo na jejíž místo přišla osoba nebo věc jiná, jmenuje se před slovem »místo«; říkáme na př., že »na bratrově místě, na jeho místě« jest, »na jeho místo« přišel X., nebo vypravujeme o zbořeném domě, že »na jeho místě« stojí teď ten a ten palác. Také se vyjadřujeme po staru, kde jde o záměnu podmíněnou: »na tvém místě bych tam nechodil«.

Předložka místo se skládala již v staré době s podstatnými jmény. Mívali jsme místokomorníky království českého, místosudí, místopísaře (Viktorin ze Všehrd se píše r. 1501 nesloženým výrazem »Viktorin ze Všehrd, na miestě najvyššieho písaře královstvie českého, ctnému a nábožnému knězi Jírovi… pozdravenie«), místokancléře atd. Proto nejsou nesprávné nové tvary téhož způsobu jako místopředseda, místokonsul atp. Jiného způsobu je titul místodržící; to byla původně slova dvě, jež se také psávala jako dvě slova (čteme na př. i titul »miesto JMKské držiecí« Arch. č. 5, 504, r. 1499). »Místodržitel« je ovšem teprv z doby pozdější.

Naše řeč, volume 6 (1922), issue 9, pp. 257-261

Previous Železňák

Next »Společenstvo krejčí«