Časopis Naše řeč
en cz

Obrtlík

[Hovorna]

(pdf)

-

(A. V.) s německým Ober- nikterak nesouvisí. Je to zdrobnělý tvar slova obrtel (2. p. obrtle), a to zas se skládá z předpony ob-, z kořene v’rt-, který máme v slovese vrtěti, a z přípony -’l, která se vyskýtá na př. v podst. jm. trupel; je to tedy staré slovo domácí. O jeho stáří svědčí mimo jiné i to, že se v něm jeví skupina -bv- změněna v -b- tak jako v jiných starých slovích (obal z ob-val, oběsiti, oblak, oblek, stč. obrtnúti sě = obrátiti se atp.). Významy shledáváme u slova obrtel a jeho zdrobnělin (obrtlík, obrtlíček) rozmanité; předmětů, které se vrtí, otáčejí, je mnoho a všelijakých. Někde tak říkají dřevěné závoře u dveří, která se otočením zakládá do háku; v železnických obchodech rozumějí obrtlíky kovové otáčecí závorky okenní rozličných tvarů; u vozu je obrtlíkem ta část, která se otáčí na nápravě (část, do které jsou zasazeny klanice a která v jiných krajinách slove oplen nebo oplín), podobný obrtlík znají čeští dělostřelci; Dobrovský uvádí obrtlík ve významu hračky, kterou obecně jmenujeme vlk; slovníky znají obrtlíky také u pip (»kohoutek«), u třmenu, u udidla, u hamru; a jsou i stará rčení obrazná jako »míti jazyk, mysl na obrtlíku«, »býti, seděti, točiti se na obrtlíku« a pod.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 4, s. 128

Předchozí Nádba

Následující Orusiti