Stany

[Drobnosti]

(pdf)

-

(J. K.) Říkají-li na Opočensku nemám stany ve smyslu »nemám stání«, musí se hledati výklad v původním významu slova stan, ne ve významu, v jakém ho užíváme dnes. Původní význam byl asi týž co u podst. jm. stání, t. asi místo nebo způsob, kde nebo jak něco stojí. V polštině stan je na př. místo, kde někdo nebo něco stojí, stav, postava, v ruštině m. j. tkalcovský stav, truhlářská stolice atd. V starší češtině se objevuje slovo stan i s významem ‚ležení‘ (na př. »Oldřich pak kníže s nějakým počtem lidu ne velikým zuostal byl v stanu na Strahově« Hájek 101a), častěji ovšem s týmž významem jako jméno pomnožné (stany); odtud teprv pochází význam dnešní (něm. Zelt). Stan říkají plavci také místům, kde vory zůstávají přes noc nebo z jiné příčiny. A podobné významy mívá i slovo stání (znamená na př. místo v stáji, určené k pobytu dobytčete, místo vykázané obchodníku na tržišti a pod.); významový základ rčení »nemám stany« a »nemám stání« je asi týž. — Menšímu ‚stanu (stání)‘ v témže významu se říkávalo stánek. Máme v Praze (a jistě i v jiných českých městech) pouliční stánky, [115]o nichž píše na př. p. A. Moden v odp. Nár. pol. 8. dub., nemaje ovšem ani tušení, co slovo stánek vlastně znamená (»stánky ani stany to nejsou nikdy — leda někdy o pouti — ale ten název je úřední«); starší Pražáci ještě vědí, že bývaly na př. na Smíchově »V lesíčku« před Újezdskou branou a v Praze »V kotcích« řady stánků s výrobky počestného řemesla ševcovského, v dolejší části Koňského trhu stánky, v nichž se za laciné peníze prodávaly bochníky nebo i jen kusy chleba a i jiné pečivo atd. Bývaly to opravdu jen »boudy,… nebo jenom skládací stolek, bedna, nůše nebo ošatka«, často to bývaly boudy bez střechy, něco jako bývalé učitelské katedry, čtyrhranné, s dvířky, deskou, nahrazující stůl, a sedadlem. K zařízení takového stánku v zimě patřívala plechová nádoba (přes ni dřevěný poklop s vrchní plochou z latěk), v níž se udržovalo žhavé dřevěné uhlí, aby prodavač nebo prodavačka měli kde si ohřát zkřehlé nohy a ruce; ale že by stánek, aby byl stánkem, musil býti sestrojen z veliké plachty, tehdejšímu Pražáku se ani ve snách nezdálo. Bylo to zase prostě místo, kde prodavač se svým zbožím ‚stával‘; a takové ‚stánky‘ bývaly u nás již v 15. stol. a bezpochyby i dříve (Z. Winter, Dějiny řem. a obch. v Č. v 14, a v 15. stol., 919). Vždyť Slovák týmž slovem jmenuje i místo, na němž tovaryš nebo řemeslník v mistrově dílně stává při své práci (Kukučín 17, 131). Když slovo stan nabylo svého nepůvodního významu dnešního (něm. Zelt), přešel ten význam i na zdrobnělý tvar stánek (a najdeme jej na tomto slově v době starší dokonce spíše než v mluvě dnešní); ale širší význam ‚stání‘ (v rozličných jeho odstínech, k nimž patří i pražské pojmenování obchodních ‚stánků‘; těm se po německu říká Stand, ne Zelt) je zachován v mluvě živé, ne jen v pražské mluvě úřední, podnes. Baar napsal rýmovačku (snad přejatou přímo z lidové mluvy) »polední stánek, pivička džbánek a u divči stánek — to jsou přece ty nejmilejší věci na světě« (2, 437); stánek zde sotva znamená co jiného než postání, postáníčko, a tento význam je asi východištěm významu ‚spiritistická schůzka‘, v němž tétož slova užívají podkrkonošští duchaři (več. Práva lidu 22. led. 1927, Ant. Stašek, Paměti 1, 550).

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 5, s. 114-115

Předchozí Rukou dáním

Následující Volavník