Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jsme prý národ filologů. A do 9. ledna 1930 jsme ani nevěděli, kde se vzalo jméno příslušníků našeho národa, Čech, o jehož výklad se marně pokoušelo tolik hlav učených i neučených; a nevěděli bychom to ani dnes, kdyby nám to v 1. letošním čísle ústředního faštistického listu »Stráž říše« nebyl pověděl p. Nagira, spisovatel děl »Tajemství země české« a »Slovo před potopou a po ní«, smíme-li pomlčeti o jeho přednáškách, jichž se také dovolává. Jako každá pravda, je i výklad, jejž podává a »rozumově (logicky)« odůvodňuje p. N., nad pomyšlení prostý. »Slovní kořen jest ECH či EH«; [41]v češtině jej mají jen čtyři slova, čech, lech, mech, dech, a nahradíme-li hlásku e hláskou u, dostaneme »správné starší tvary čuch (:čich), luch (:luh), much (: mucha, moucha), duch (: duh-a; duha byla považována za dech boha slunce a ctěna jako božstvo). Naši předkové soudili, že duch jako bůh oživuje člověka; a opustil-li tento bůh neboli duch člověka, člověk zemřel. »Proto rovněž slovo Bog, Boh a novotvar Bůh jest vzat od slova dech, duch« atd. Ale abychom nezapomněli svou řeč: slovo Čech tedy původně znělo Čuch »a podle toho národ náš, dnes zvaný Čechové, měl by se zváti Čuchové nebo Čichové, t. j. národ, jehož zakladatelský rod nebo i jednotlivec vynikali znamenitým čichem… Jednotlivec kmene Čuchů měl by se nazývati Čichač či Číhač, což vztažmo příslušné vlastnosti (!) odpovídá pojmu krytého (krytému?) slovem ‚stráže, pozorovatel, ochránce, stopař‘, který vyniká přirozeným znamenitým postřehem čichovým, což dodává mu ostražitosti, bdělosti a pudového vedení (orientace).« Lech (jméno Čechova bratra) je ze starého tvaru luh, lug; Luhové, Lugové (Lygové, Ligové, Lugii) byl slovanský kmen, jehož bydlištěm byly luhy, lugy (louky). — Kdo je odpovědný redaktor Stráže, čteme pod jejím titulem; jen bychom rádi věděli, odpovídá-li také za své vědecké spolupracovníky. Tolik ovšem víme dobře, že tento výklad jména Čech není ani první ani poslední článek z oboru filologicko-historického, jakými některé naše časopisy tak rády prokazují svou naprostou nezpůsobilost podobné věci posuzovati. Jméno spisovatelovo, Nagira, je zřejmý pseudonym. Slyšeli jsme také, kdo se pod ním skrývá; je-li ta zpráva pravdivá či nic, nevíme, ale nesmysl, jaký redakce Stráže říše v tomto článku svým čtenářům předložila, nebyl by tomu na odpor.

V Časopise pro moderní filologii (XVI, 1) otiskuje Janko 3. pokračování V. řady svých příspěvků k českému slovníku etymologickému. Slovo šejdrem vykládá z něm. výrazu scheidern gehen = rozbíti se, ztroskotati se, při čemž se uplatnila hlavně představa kosého, bočního pohybu tonoucí lodi. Něm. scheidern je od Scheit, pl. Scheite = kusy dříví úmyslně rozštípané. Šmajdati (křivě choditi) je z něm. Geschmeide = kované zboží norimberské, které prodávali šmejdíři, šmejdící dům od domu. Šajdati (hinken) je vlastně šmajdati přikloněné k šejd- (šejdrem). Šejdíř a šiditi má stejný základ v něm. Scheider, které znamená také Schiedsrichter, jehož práce žádala často vychytralosti, ba prohnanosti. Brücknerův výklad slova šiditi, který se zakládá na jeho nauce o střídání sk a ch (paskuda : chudý : šiditi), podle Janka sotva obstojí, protože čeština nemá vůbec dokladů s u a luž. a pol. doklady s y (i) by se musily vykládati působením češtiny (je ovšem sloven. šudiť s odvozeninami). K slovu šejdíř patří tato slova z nářečí: šejd, šejda, šejdovec (sprostší muzika), šejdovník (tulák), šejdílek (podle šmejdílek) »kdo všechny díry a krčmy vymetá«. Slovo šejdovec = žemle na másle opékané, sem nepatří a pochází asi ze Scheideweck = pečivo dávané tovaryšům na konci doby, kdy se pracovalo při světle. Slovo šuliti je odvozeno ze šuléř, jako šiditi ze šejdíř, [42]šidléř, je-li ovšem správná etymologie šiditi z něm. Scheider; šuléř pak je z něm. Scholder, jež znamená pořadatele hazardních her, který hráče často podváděl, šulil. Příjmení Schüller a Šolar jsou tohoto původu. Slovo šejdovna = Pfahlmühle, doložené v slovnících, vykládá Janko ze základního, ale nedoloženého Scheidemühle, po česku vyslovovaného šejdomýl, »z něhož Čech snadno vyposlouchal šajdovník a k tomu přitvořil šajdovna (= mlýn od ostatních obydlí oddělený). Slovo hasačert vykládal Janko už dříve z něm. Hasenschreck. Zde přidává poznámku podle korespondence Dobrovského s Ribayem, který oznamuje Dobrovskému, že se vyptával mlynářských pomocníků na význam toho slova a že Češi neznali význam Beutlstock, který uvádí Dobrovský v svém spise Bildsamkeit. Jen jeden Slovák pravil, že je to snad ein gewisses Rad in einer Sägemühle. Zdá se tedy že »slovo hasačert jako výraz přenesený bylo známo v Čechách jen místně, a to i ve významu nejobvyklejším, a dále, že slovenské h., zůstavši věrno původnímu smyslu »Hasenschreck«, značilo tehdy kolo bezpochyby velké a hřmotné na pile.«

Naše řeč, ročník 14 (1930), číslo 2, s. 40-42

Předchozí Z kanceláře Slovníku jazyka českého

Následující Čór