[Short articles]
-
Samotný je příd. jméno odvozené od slova samota; to znamená, že bychom ho měli užívati jen, kde mluvíme o něčem, co je o samotě, v samotě. Lze říci, že někdo žije samoten (bez ženy, bez rodiny, bez přátel, vzdálen lidské společnosti) a pod.; naši [77]předkové mluvívali tak i o samotném životě nebo místě, t. j. osamělém, o sloupě, který stojí samoten, t. j. sám o sobě, měli i podst. jméno samotnost = osamělost. Nový jazyk lidový užívá tvaru samotný místo sám s významem lat. ipse, něm. selbst proti původu toho slova i proti jazyku staršímu, ale měrou jen malou a jen v pádech mimo pád 1.; říká se někdy na př. »dej to jemu samotnému (t. j. ne jinému), mluvil jsem s ním samotným« (ne s jiným) a pod., ne však »on přišel samotný« (t. j. neposlal za sebe jiného; těmto slovům by každý rozuměl tak, že nepřišel nikdo jiný s ním). Pečlivý spisovatel by měl hleděti, aby šetřil původního a vlastního významu slova samotný; místo toho někteří spisovatelé uvádějí toto slovo do jazyka s významem nesprávným i do 1. pádu. Nepíší ovšem samotný, samotná atd.; v tom jim překáží zvyk jazykový, který tak neříká; ale píší samoten, samotna atd., kterýchž tvarů živý jazyk vůbec nezná a tedy jich nechrání (je to malý doklad, jak píšeme bez skutečného jazykového citu). Tak jsme čtli na př. o Lessingově veselohře, že všechny postavy této »Míny jsou povedenější nežli slečna z Barnhelmu samotna«, t. j. než sama titulní postava.
Ale neradi bychom, aby si ze slov našich někdo vybral, že by se nemělo psáti sám ve smyslu samoten; za lat. solus, něm. allein jsou obě ta slova správná. Jemný významový rozdíl by se mezi nimi ovšem našel, zvláště v jazyce starším; sám znamená spíše osamělost nahodilou, pomíjející (byl jsem sám doma), samotný spíše osamělost trvalou (žiji samoten; není dobré člověku býti samotnému 2. Mojž. 2, 18). Ale dnešní lidová mluva toho rozdílu hrubě nedbá a bylo by asi nesnadno se ho domáhati.
Naše řeč, volume 4 (1920), issue 3, pp. 76-77
Previous Josef Zubatý: Ten nejlepší člověk
Next Stržeň, stržen