Z novot našeho spisovného jazyka

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

V Novém večerníku jsme čtli 4. října zprávu o podloudné dopravě německých velocipédů do naší republiky. Jsou v ní m. j. tyto věty: »Jízdní kola německé výroby jsou pašována do Československa… pašování je prováděno tímto způsobem… k pašování jsou obyčejně vybírána kola černě lakovaná…« Vedle toho pak věty: »… tovární značka… se… provrtá tak, aby…; místa na rámu, kde byla čísla přidělána, se barvou nebo lakem natřou (!), kolo [se] natře olejem, popráší prachem, rám se natře benzinem… a taška ponechá se stará. Dá [to] mnoho práce, než se takto přizpůsobené kolo rozezná od kol vyráběných v Československu«.

Pohlédneme-li na tyto věty bedlivěji, shledáme, že se v nich děje trpné, předváděné tak, že v nich nejsou jmenovány osoby je vykonávající, vyjadřují někde slovesem trpným (totiž spojením potřebného tvaru slovesa býti s trpným příčestím), někde slovesem zvratným. Při tom je zřejmý rozdíl ten, že se sloveso trpné klade — anebo, máme-li se zachovati podle dnešní módy, jest kladeno —, kde se má vyjádřiti přítomný děj nedokonavý, kdežto při ději dokonavém stojí sloveso zvratné. Tedy na př.: »k pašování jsou vybírána kola černě lakovaná«, ale »k pašování se vyberou kola« atd. Kdybychom se ptali, proč se má při ději nedokonavém psáti tak a při ději dokonavém onak, bezpochyby by se nám odpovědi odnikud nedostalo. Náš lidový jazyk takového rozdílu nezná (venkovan by asi bez rozdílu řekl »kola se vybírají« jako »kola se vyberou«), nezná ho náš jazyk starý, neznají [194]ho jiné jazyky slovanské. V listě jednoho z našich čtenářů jsme čtli již před několika lety, že věty jako na př. »kola se vybírají« nejsou správné proto, že ta kola se sama nevybírají, že je vybírají lidé k tomu ustanovení, a proto že se má správně říkati »kola jsou vybírána«; na větu »kola se vyberou« tento důvod nesprávnosti by neplatil? Cítíme ovšem dobře, proč ‚oprávcové‘ našeho spisovného jazyka o překot mu vnucují svou ‚opravu‘ především u sloves nedokonavých: větě kola jsou vybrána žádný Čech posud nerozumí ve smyslu, o který jde. Uvidíme ovšem i pokusy jdoucí tímto směrem.

Věty jako »kola jsou pašována do Československa« čteme od několika let denně zejména v novinách a počet jich den ode dne roste. Tak jsme čtli na př., že titulky v novinách »jsou sázeny ručně«, že je »štváno proti živnostníkům«, že »ve vydávání stříbrných pětikorun je pokračováno«, že »z X. jest hlášeno oteplení«, že »člověku stávají se tyto bakterie nebezpečnými, když je maso pojídáno syrové«, že »v Praze jest mnoho stavěno«, že nějaký zázračný »nový prostředek… je prý vyráběn z jakýchsi rostlin«, že »mezi Prahou a Varšavou jest budována nová cesta (k dorozumění)«, že »na Vinohradech jest budováno nové ústřední krematorium« atd. Všude v těchto větách prostý Čech by asi řekl, že se titulky sázejí ručně, že se štve proti živnostníkům atd., a ještě před pěti lety by nikdo u nás nebyl jinak napsal. Posud jsou slovesa, u nichž takové módní trpné tvary nám znějí nesnesitelně, a jsou to právě slovesa takovým způsobem zvláště často užívaná. Troufal by si kdo říci na př. »jest povídáno, říkáno, myšleno, proslýcháno, jest nám psáno, na náš dotaz nám jest odpovídáno, v informovaných kruzích jest souzeno« místo »povídá se, soudí se« atd.? Ani zde ovšem neschází našim novinářům chuť, tímto způsobem náš těžce zkoušený jazyk znásilňovati. Čtli jsme na př. v odpoledníku Nár. pol. 17. října v titulku po staru »Mezi královnou… a rumunskou vládou se hledá dorozumění«, ale v článku samém již, »že mezi královským dvorem a vládou je hledána cesta dorozumění«, jinde zase, že »jsou dementovány pověsti« (Expres 12. ř.), »jest nám také sdělováno, že…« (týž 3. září), »jest prohlašováno, že…«, »je hlasitě rozhlašováno, že…« (Nár. pol. 24. srp.). Tato krásná novota se začíná šířiti i do vět se slovesem dokonavým; tak jsme čtli na př. v Nár. listech věty »že by tím nebylo prospěno (= že by se tím neprospělo) vzhledu těchto míst« (več. 27. ún.), »je přirozeno, že hlavní provozní tepny (v Praze) jsou hlučné, ač i tu je naděláno (= se nadělá) mnoho hluku zbytečně« (12. pros. 1928). Doufáme, že český cit v našich lidech ještě není tak utlučen, aby se [195]našel Čech, který by se aspoň nad tímto posledním dokladem nezarazil; ale i ostatní doklady, jež zde uvádíme, znějí českému uchu nezaujatému stejně cize. Bohužel ani není nemožno, že tato nová jazyková móda nalézá podporu na školách; aspoň nesnadno dovedeme pochopiti, proč se tak rychle jako morová nákaza šíří po našem písemnictví.

Skoro se zdá, že se blíží doby, v nichž zvratné sloveso bude v češtině náležeti minulosti jako staročeské dvojné číslo nebo staročeské aoristy. Snad obstojí jen zvratné tvary, které sotva bude možno se stejným úsilím ubíjeti. Vůle k něčemu takovému se ovšem ukazuje: trpné tvary místo zvratných se počínají objevovati i ve větách, v kterých po nějaké představě děje opravdu trpného není ani stopy. Máme doklady se slovesy nedokonavými i dokonavými. Na památku uvedeme každý zvláště; bohužel ovšem sami nevěříme, že by nebylo možná naši sbírku rozmnožiti.

V Roztokách se dobývali lupiči na obecní pokladnu. »Hodiny, které sňali se stěny na podlahu, byly zastaveny o půl druhé hodině« (Nár. l. 30. ledna 1926). Pravda, zastavily se, když je lupiči položili na podlahu a lupiči byli tedy původci toho, že se hodiny zastavily; ale což nerozumí poctivý Čech trpnému tvaru tak, že některý lupič si schválně dal práci, aby je zastavil?

»Láva (sopky Etny) se vylévala v různých dobách na různé strany, tufy (sopečný popel s většími menšími úlomky staré lávy) byly ukládány na úbočí podle směru větru, který je nanášel« (t. 21. list. 1928). Budeme tedy psáti také, že na př. prach, zvířený větrem, nebo sníh v chumelici jest ukládán na poli a p.?

V odpoledníku Nár. pol. ze dne 23. srpna 1929 se vypravuje (prosíme za prominutí: jest vypravováno) o obchodech s dětmi bolivijských Indiánů. »Hoši mají ‚kurs‘ až do tří set platebních jednotek, kdežto dívky jsou placeny podle svého zevnějšku«. Té větě Čech rozumí tak, že dívky dostávají podle svého zevnějšku nějaký plat; ale patrně je řeč o ceně, za jakou se prodávají, tedy jak se platí (spíše bychom ovšem užili jiného slova). Hned potom se p. spis. vyjadřuje správnými tvary zvratnými: »A tyto indiánské děti získávají se… loupeží« atd.

Ve zprávě o letošních mrazech jsme čtli 18. února v Nár. l.: »Na Slovensku bylo další stoupání teploty po většině zastaveno.« Kdo je zastavil?

»Podezření proti němu (proti muži podezřelému z vraždy) je stále zesilováno (več. Nár. l. 27. břez. 1929). Kdo je zesiluje, a jak?

[196]»Rozkazy k… zatýkání jsou opírány zejména o výsledky prohlídek« (Nár. pol. 13. září 1929). To by mohlo znamenati jen, že osoba, která rozkazy dává, opírá je o výsledky prohlídek; to je ovšem představa, kterou by každý vyjádřil nějak jinak.

Neradi bychom, aby našim slovům bylo rozuměno tak, jako bychom trpné výrazy pokládali vůbec za nesprávné. Víme dobře, že v jazyce jsou od pradávna; nikdo přece neřekne o nezdárném klukovi jinak, než že je bit za každé provinění; větě »kluk se bije« by Čech v tom smysle nerozuměl právě tak, jako nerozumí větě »jest povídáno«. Našli bychom i doklady, že se téhož slovesa s významem trpným užívá v tvaru trpném i v tvaru zvratném; našli bychom někde i jemné rozdíly trpného významu mezi tvarem trpným a zvratným, zejména ten rozdíl, že tvar trpný bývá, kde jde o děj určitý (neboli konkretní), proti tvaru zvratnému vyjadřujícímu děj abstraktní, který se opakuje, kdykoli jsou dány potřebné k němu podmínky (na př. »dítě je trestáno — provinění se trestá nebo tresce«). Ale nechceme shledávati pravidel složitých, kde stačí pravidlo prostinké. Čtenáři, které zde máme na mysli, jsou Čechové, a Čechovi zde stačí, mluví-li a píše-li beze všeho násilí, tak jak jeho matka mluvívá s ním a on se svou matkou.

*

Jiný zlozvyk, jehož doklady se také v posledních letech skoro každým dnem množí a to zase zejména v novinách, týká se pořádku slov ve větě. Kde je ve větě k přívlastkovému trpnému příčestí nějaké příslovečné určení, dnes skoro vždy stojí nejprve příčestí, za ním podstatné jméno příčestím blíže určené, na konec pak příslovečné určení, patřící k příčestí. Tím se významová souvislost mezi příčestím a jeho příslovečným určením úplně přerušuje a ubohé příslovečné určení se objevuje ve větě tak osamotnělé, že musíme větu znova čísti, chceme-li najíti místo, kam vlastně patří, a tak větě náležitě porozuměti. Při tom ovšem shledáme, že věta nabude náležité zřetelnosti, zachováme-li staré pravidlo, podle něhož má přívlastkové přídavné jméno (nebo příčestí, jež je také přídavné jméno původu slovesného), provázené nějakým příslovečným určením, státi za podstatným jménem, jehož je přívlastkem. Několik příkladů namátkou vybraných ukáže lépe než mnoho jiných slov, oč nám jde.

V Ránu jsme čtli 12. list. 1928 větu: »Dle vytčeného programu vydavatelem nechce se revue »Studio« zabývati malichernostmi a osobními ješitnostmi«. Oč srozumitelněji by zněla, kdyby její [197]začátek podle starého pravidla zněl »dle (anebo »podle«) programu vytčeného vydavatelem…«?

V Nár. pol. byl 7. října 1929 titulek »Odsouzený komunista pro připravování velezrady«; po staru by to byl »Komunista odsouzený pro připravování velezrady«.

A do třetice všeho dobrého (nebo vlastně nedobrého): v Č. slovu vypravuje kdosi 27. října, jak ve válce z ‚pekáčů‘ (lůžek na zemi) vystupoval ke spáčům na palandě vojenského baráku »zkažený vzduch dechem čtyř set spících«. Aby se laskavý čtenář nenamáhal luštěním záhady, jak dechem spících vojáků vystupoval ke spáčům na palandě zkažený vzduch, prozrazujeme mu, že to byl vzduch zkažený dechem čtyř set vojáků spících pod palandou.

Abychom měli doklad také odjinud než z novin, uvádíme větu, již jsme čtli v Kramolišových Zábaboncích (1928, na str. 206). »V druhé polovici listopadu 1833 přivezli do Karlovic za vykonanou práci před dvěma roky za 1600 zlatých stříbra samých dvacítek (dvacetníků) jak mléko bílých a lesklých«. Laskavý čtenář se snad udiveně ptá, jak to, že za tu práci přivezli peníze r. 1833, a že to bylo před dvěma lety. Aby se dlouho netrápil myšlenkami, radíme mu, aby přehodil slova: bylo to r. 1833 za práci vykonanou před dvěma lety, tedy r. 1831.

A takových dokladů bychom mohli nasbírati na sta. Aby se nás laskavý čtenář teprv neptal, proč se tak píše, když tak přece nikdo nemluví, odpovídáme raději hned, že je dnes móda tak psát. Módy jsou všelijaké, někdy i dosti divné, snad i hloupé. Bohužel mívají někdy módy sebe divnější života na několik generací.

Naše řeč, volume 13 (1929), issue 9, pp. 193-197

Previous Zpětilý, zpětilost

Next Václav Machek, Z. (= Josef Zubatý): Vzteknouti se