Divoké květy z novinářských luhů

[Drobnosti]

(pdf)

-

Letošní léto a podzim jakoby byly účinkovaly zvlášť choroboplodně na naše noviny. Není novin a není čísla jejich, aby se v něm nevyskytlo některé býlí. Ale netoliko že bujejí dále chyby až stokrát vytýkané a každým, i nebrusiči, uznávané a zamítané, nýbrž tvoří se nové a nové, neslýchané a nevídané. Čtenáři našeho listu ze všech stavů, zvláště ze stavu vojenského, právnického a technického — což naplňuje opravdovou radostí — v hojnosti nebývalé nám posílají výstřižky a výpisky z novin, žalujíce na tu nevyplenitelnou nedbalost a neúctu k jazyku, na chyby, nedovolené ani na škole obecné, ale i na ten smutný úkaz, že páni novináři, nehledíme-li ke skrovným výjimkám, časopisu našeho vůbec neznají. Čtenáři žádají nás naléhavě, abychom »Naši Řeč« posílali také novinám. Oznamujeme, že se list posílá všem novinám větším (i bez výměny) od prvopočátku! Ale zároveň potvrzujeme, že časopisy téměř docela ignorují vydání každého zaslaného sešitu »Naší Řeči«.

Z nasbíraného býlí vybíráme aspoň tyto krasavky:

Z »Večera«: Situace hospodyň jest přímo zoufalá, zvláště když ani vejce ani zelenina ke koupení nejsou (m. když hospodyně ani vajec ani zeleniny nedostane, když jich nelze koupiti, nebo: když se jich člověk nedokoupí).

Z »Venkova«: Princ Jindřich byl v Londýně přijat J. V. králem Jiřím, jenž ho zmocnil k ústnímu sdělení Mně (!), že Anglie zůstane neutrální (m. Mně oznámiti, říci ústně). A dále se píše: Poněvadž toto sdělení bylo v přímém rozporu se vzkazem královým Mně (!), telegrafoval jsem… (správně: Poněvadž tato zpráva, toto oznámení bylo v přímém odporu s tím, co mi král vzkázal). — Tamtéž: Právo na nosení odznaku (m. nositi odznak. Místo nosení správně píšeme: nošení). — Tamtéž: Tehdy v pětstoletí (!) [252]výročí mučednické smrti Mistrovy, bez jakékoli okázalosti spadla rouška se Šalounova díla (správně: tehdy o pětistém výročí nebo: v den pětistého výročí…).

Z »Práva Lidu«: Všecky kancléřské řeči pro anebo proti anexím tu nepůsobí (místo: žádné řeči, nebo prostě: řeči kancléřské pro anexe (zábory) nebo proti nim tu nepůsobí). — Tamtéž: Ve tří (!) dnech. — Ve čtyř (!) bitvách (m. ve třech dnech, ve čtyřech bitvách), — Tamtéž: Trvalé opakování popírání německé výbojnosti může (!) působiti na cizinu jiným dojmem nežli dojmem nedobrovolné komiky a naléhavé touhy po míru ze slabosti (místo: Pořád opakované popírání německé výbojnosti, nebo raději: popírá-li se pořád německá výbojnost, nemůže to působiti na cizinu jinak, nežli dojmem nedobrovolné komiky a že ze slabosti toužíme již naléhavě po míru). — Tamtéž: I za zdmi ústavu choromyslných bojoval s neviditelnými mocemi (místo: mocmi. Moc, moci se skloňuje podle vzoru: kost. Nikdo neřekne: kostěmi). — Tamtéž: Jaké jednání předcházelo papežově notě (m. papežovu notu. Srovnej přísloví: pýcha předchází pád). — Tirpitz proti míru v dorozumění (místo: na základě dorozumění, dohodnutí). —

Z »České Demokracie«: Další moje návštěva bude platiti lékaři (místo: bude k lékaři. Platiti lékaři má naprosto jiný smysl, totiž zaplatiti lékaři). — Tamtéž: Cílům českého národa platil vždy můj život (m. věnoval jsem celý život svůj snahám č. národa). — Tamtéž: Dr. Stránský nepronesl jiné myšlenky než oné, kterou vyjádřil již dříve (místo: nepronesl jiné myšlenky než onu, tu, kterou…). — Tamtéž: Zvony — dávní svědci českosti zněmčených míst — zmizí (správně: zmizejí).

Z »Národních Listů«: Vypovídání způsobilo rozhořčení a ovšem ochlazení nadšení pro Maďary (místo: výpověď způsobila rozhořčení a ovšem schladila nadšení pro M.). — Povolte zásobení se obyvatelstva brambory (m.: Povolte obyvatelstvu se zásobiti). — Řízení ruského vojska bude postoupeno válečné radě, pozůstávající (!) z generála Ruského, Alexejeva, Brusilova a Radka Dimitrije (místo: skládající se, složené z generálů…).

O zkáze jazyka a zesurovění jeho statečně a neúmorně pracují dva humoristické týdeníky pražské, které chtějí býti listy polodivadelními, ale jsou spíše listy polosvěta: »Zájemník« a »Lucerna«. Jinak jsou to listy konkurenční a útočí proti sobě, ale v hanobení jazyka našeho jsou svorny. Uvádíme z posledního čísla jednoho z nich jen tyto dvě věty: Holky na něho nedají dopustit — to je jejich »táta« — a jemu je v tom kalu zrovna tak blaze, jako praseti na hnojišti. — Umouněný ševcovský prefadýnr je u něho »veritábl doktor«. — Stačí, že?

*

K tomu ještě několik pochoutek.

Na jediném sloupci zábavného feuilletonu čtli jsme tyto tři věty: »Balvan s sebou pohnul« — »(moucha) mrskala s sebou čile« — »(doktor) kymácel s sebou po-někud«. Pan spisovatel někde četl, že se má psáti na př. »vezmi mě s sebou«: ale [253]snad jen u nás jsou možni spisovatelé, kteří nedovedou rozeznati, kde je na místě předložka tak častá a zřetelná, jako je s, a kde nic, kteří nedovedou vycítiti, že se říká na př. »jdu s tebou«, ne »jdu tebou«, ale »hnul jsem balvanem«, »pes mrská ocasem«, »bouře kymácela lodí«, ne »s balvanem« atd., a že tedy předložka v oněch větách je nemožná.

»Když veřejnost po krajíčkách dovedla podporovat děti žebravé, ať nosí do útulků, tak se aspoň mají i ty děti, které nedostatkem hynuly, ale k žebrotě odvahy neměly«. Spisovatel, nebo tenkrát vlastně spisovatelka napsala nají místo správného najedí: ale této chybě nerozuměl ani sazeč (vysázel: mají). A sazeči bývají přece na chyby ostříleni!

»Jaký to pestrý obraz v oné záplavě bělavého slunečního ohně, v němž žhaly v pozadí bělavé skály Krasu«. Kdyby něco takového napsal spisovatel jinde, řekli by mu, chce-li spisovati a nenaučil-li se ve škole mluvnici, aby aspoň neužíval slov, jichž nezná z denního života: neumí-li říci žehly, aby tedy řekl hořely. Ale u nás?

»Pak že není uhlí! Panečku, dost jej dostaneš, ale — musíš dáti zaň mouku«. Zrovna se stydíme napsati, že správně by bylo ho, za ně.

»Ještě starší (zbytek tisků Gutenbergových) je úryvek německé básně od Weltgerichta«: tak jsme se dočtli v novinářských zprávách l. P. 1917. Aby to tak byla báseň o posledním soudě (vom Weltgericht)!

»Už dávno se lidem nelesknou po jídle ústa mastnotou a kdyby také, bylo by lépe se olíznouti«. Čech by řekl »a kdyby«; ale Němec »wenn auch«, a Čech v době, kdy mluví stále o svérázu, o národní samostatnosti a o potřebě svého vlastního života, musí honem kde které německé slovo otrocky překládati do češtiny. Tak jsme čtli v poslední době »za okolností« = unter Umständen, kde Čech by řekl asi »podle potřeby«, »kdyby bylo potřebí«, anebo leda »podle okolností«; že Němec říká unerschütterlich, unzweideutig, kde se u nás do nedávna říkalo »stálý, pevný«, »nepochybný«, dnes se musí psáti »neochvějný, nedvojsmyslný«. Aby nás nikdo nepoučoval, víme, že i neochvějný, nedvojsmyslný jsou slova v češtině možná: ale hnusí se nám dnešní zvyk, míti za každé slovo německé hned slovo české, co možná nejtěsněji k němu přiléhající. Za »begnadigen« nám vytvořili »omilostniti«; protože Němec dnes rád říká »einschliesslich«, my honem musíme říkati po něm »včetně«. Tvoří se tak nový sloh, který není než němčina obarvená průzračným českým nátěrem, živý důkaz, že přestáváme po česku mysliti. A to je hrozné, hroznější, než vplete-li prostý Čech, opravdu ještě po česku myslící, do řeči hned třeba tucet jednotlivých slov cizích. Tento hanebný sloh panuje dnes zejména v novinách a z nich se šíří dále. Což není v mladém pokolení novinářském lidí, kteří by se dovedli něčemu naučiti ze způsobu, jakým našemu lidu psával na př. Havlíček?

Na konec přidáváme tuto povedenou skrývačku z úvodníku rozšířeného časopisu: »Důsledkem těchto kroků diplomacie německé, které daly základ k dnešním koalicím a které v odporu k politice Bismarckově opustily opatrnou kontinentální politiku, kterou provádělo Německo od r. 1871, kdy sblížení anglo-[254]francouzské, které se projevilo zřetelně anglo-francouzskou smlouvou o Egyptě a Maroku a dalo základ k »entente cordiale« v dubnu roku 1904«.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 8, s. 251-254

Předchozí V. E. (= Václav Ertl): Záležitost

Následující Zamlouvati se