Časopis Naše řeč
en cz

Zátor

[Články]

(pdf)

-

Pan K. Vaněk, řed. měšť. šk. v Kovářově u Milévska, nám píše, že v jeho rodišti, Klikově u Třeboně, stráním nad potokem (nebo jak se tam mluví, nad řekou) Dračicí říkají zatory. Takových zatorů je tam mnoho; i nad struhami jsou zatory. V Staňkově u Chlumu je pod hrází rybníka chalupa, kde se říká U zatoru. V Zahořanech pak, v okr. milévském, staří lidé ještě časem užívají slova zátor ve rčeních jako »v zátoru se těžko točil, v zátoru by byl převrh«; zde slovo zátor znamená cestu, jež se zatáčí — zátoč. K těmto zprávám můžeme přidati ještě zprávu Kubínovu (L. fil. 29, 255), že v Hluboké zátor říkají příkopu. A na konec, že v samé Praze, v Holešovicích, je ulice Na zátorách poblíž Vltavy; nevíme bohužel, odkud se to jméno vzalo, a necháme je raději stranou. P. řed. nás výslovně upozorňuje na rozdíl krátkého a dlouhého a v jč. tvarech; poněvadž jde o tvar jmenný, smíme se beze všeho domnívati, že tvar zátor je starší a že se zá- zkrátilo napodobením složenin s krátkým za-.

Také v polštině je slovo zator (dokonce i jako jméno města v záp. Haliči, nedaleko hranic těšínského Slezska; i v našem Slezsku v okr. krnovském je ves Zátor) s významy táhnoucími se k vodě; znamená zaražení toku řeky, na př. ledovými krami, i jezem a p., a také rozvodnění tím vznikající; v lidové mluvě se tak místy říká hlubokým břehům jezera nebo místu ve vodě, kde je hlubina, i hluboké vodě vůbec. Zatorek v polských kra[132]jích někde říkají také tomu, čemu u nás se říká útor, totiž vyhloubenému žlábku v dužinách sudu nebo jiné dřevěné nádoby, do něhož má zapadnouti dno. Obyčejný tvar v tomto významu je wątor, slovo původem totožné s naším slovem útor; také v Rusku tomu říkají zátory i útory, v krajích slovinských otor, utor. Z těchto rovnic vidíme, že to jsou slova prastará, z dob praslovanských; a jejich význam byl původně asi ‚vyhloubenina‘ (předl. za- má zde asi týž význam, co v slovech jako zaříznouti do něčeho, zabořiti se a p.). Miklosich (Et. wtb. 352) v nich vidí kořen ter- (v našem slovese tříti atd.); jde tedy podle něho o vyhlubování silným třením. Když se zapomněl tento původní význam, mohla se ta slova přenášeti i na představy jiné, souvisící s vyhlubováním; útor na př. znamenává i celou část sudu, v níž je zapuštěno dno, zátor vysoký břeh nebo stráň, jaká bývá nad hlubinou, nebo překážku, u níž se zastavuje proud vody. Tak pochopíme také, že zátor někde může znamenati i zátočinu cesty; v zátočině řeky bývá voda hlubší než jinde, protože tam ji voda vymílá, a tak se mohl význam slova zátor přenášeti i na zátočinu cesty.

Příbuzná slova nalézáme s významy dosti rozmanitými. Slovo tor na př. v některých slov. jazycích znamená ušlapanou nebo uježděnou cestu, koleje, i silnici a p. Tak v polštině (odtud sloveso torować ‚stopovati‘); zde to může býti i nové řečiště, které si řeka vymlela. V ruštině je tor místo, kde je anebo kudy chodí mnoho lidí, pak i tlačenice; v srbštině znamená totéž slovo oplocené místo (košiar) pro ovce nebo hovězí dobytek, a protože takový chov dobytka je v hospodářství velice důležitý tím, že se jím vyhnojuje půda (proto se na př. na Slovensku košiary, ohrazené proutěnými ploty, stěhují s místa na místo), nabývá tor na př. v běloruštině také významu ‚mrva‘. S představou ušlapávání cesty souvisí, že v st. češtině utřená, utřelá, po staru také trtá, utrtá cesta byla cesta ušlapaná a tedy upravená, pohodlná k chůzi (docela jako lat. via trita). Z Moravy uvádí s tímto významem Jungmann slovo tor nebo tora (tora také s významem zvířecí stopy); Bartoš zapsal z Valašska a Lašska rčení tým torem (= směrem, způsobem), pes ide po toře (= stopě), to je na téj toře (= cestě) jak Vsetín, obá sú jednéj tory (= jedné mysli, povahou sobě podobni), a také sloveso tořiť, torovať, ‚stopovati‘ i ‚špiniti, zaťápati podlahu nohama‘. Také v srbštině jsou slova utrenik, trenika (silnice), utrina (pastvina), utrti (ušlapati).

Atd.; bylo by sice poučné, sledovati v slovanských jazycích rozličné odvozeniny téhož základního významu, ale dostali bychom se příliš daleko od slova, jež jsme měli vyložiti.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 6, s. 131-132

Předchozí Jan F. Hruška: Smouha

Následující Josef Zubatý: Noetika

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1