Dotavadní

[Drobnosti]

(pdf)

-

(V. F.) Vedle tvaru dosud je v češtině také tvar dotud. Tvarový rozdíl mezi nimi je týž jako mezi sem a tam. Někteří spisovatelé chtějí rozlišovati také oba tvary, dosud — dotud, i po stránce významové, a to analogicky podle významového rozdílu, který se jeví na příslovcích sem (na toto místo, kde jsem já) a tam (na to místo mimo mne, na něž mohu ukázati). Podle toho užívají přísl. dosud s významem ‚do té doby, kdy právě mluvíme‘, a dotud s významem ‚do té doby (mimo naši‘), o níž mluvíme jako o minulé. Píší tedy »jsem dosud zdráv«, ale »zemřel 10. srpna 1415, ač byl dotud (t. j. do toho 10. srpna 1415) zdráv«. To je rozdíl umělý a strojený, kterého v jazyce už dávno není. V dnešním jazyce je z obou příslovcí živé jen dosud (s knižním dosavad) = posud (posavad), s významem »až do té doby, co to pravím«. Příslovce dotud (dotavad), potud (potavad) se v této funkci, jako samostatného příslovce času, užívá zřídka (a jen knižně), ale zpravidla s týmž významem jako dosud. Na př.: v jednom z těchto doutníků se ukrývá zhoubný bylinný jed, dotud v Evropě naprosto neznámý Čech, Povídky 1, 37 a j.; tak užívá příslovce dotud už Hus. Chce-li kdo rozlišovati dobu dnešní od doby jiné, minulé, nezbývá mu než užívati proti slovu dosud výrazu složeného do té doby (ne dotud). Stejně umělý ovšem je i rozdíl, který se vyhledává mezi odvozeninami dosavadní a dotavadní; je o to ještě umělejší, že tvar dotavadní vlastně v dnešním jazyce ani nežije. Pro úplnost budiž ještě dodáno, že příslovce dotud ve významu časovém žije plně ve spojení korelativním: dotud — dokud a že se příslovce [48]potud (vedle časového posud, posavad, doposud) užívá jen s významem místním: až potud a ani o krok dále.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 2, s. 47-48

Předchozí Z našich časopisů

Následující Melos