Přistati

[Drobnosti]

(pdf)

-

Již jsme někde mimochodem připomínali, že by se o lodi mělo říkati, že přistala ke břehu, má přistati na Zlíchově v 6 hodin, ne přistála, přistáti. Něco jiného je přestojím, přestál, přestáti nebo dostojím (v slově), dostál, dostáti atd., něco jiného přestanu, přestal, přestati, dostanu, dostal, dostati; ku přítomnému tvaru (s budoucím významem) -stanu patří minulý tvar -stal a (v slovesech tříslabičných) neurčitý způsob -stati, tvary s á patří ku přítomným tvarům -stojím (mimo to je nalézáme ovšem v dvouslabičných neurčitých způsobech vstáti, státi se). Také nalézáme správné tvary přistal, přistati vždy v době staré (kde se vůbec liší a od á), na př. u Veleslavína, v bibli Kralické (muži ti statečně táhli, chtíce k břehu přistati, však nemohli Jonáš 1, 13) atd.; Jungmann má jen tyto správné tvary, tak se psalo snad stále ještě v prvních desítkách minulého století (tak píše stále na př. Kramerius v svých Letopisech Trojanských, s jedinou výminkou přistáli ve vydání z r. 1812 na str. 12, což asi je tisková chyba), a teprv 3. vydání matičního Brusu z r. 1894 mluví o nesprávných tvarech přistáti, přistál. Slovo to je dnešnímu Čechovi vlastně slovo učené, knižní (místo přistati prostý plavec český řekne spíše zastaviti, zaraziti, přiraziti a pod.); stalo se běžným, s některými tvary nesprávnými, teprv za naší paměti, když vznikla asi před padesáti lety vltavská paroplavba.

Tvary jako přestáti, přestál místo přestati, přestal v češtině sotva kdy vzniknou; máme dvě slovesa, přestojím — přestáti a přestanu — přestati, jež se jazyk snaží dobře rozlišovati. Vedle přistati bývalo také sloveso přístáti »státi při něčem, náležeti k něčemu« (sloveso vidu trvacího a proto s dlouhým í v předložce, jako vedle končicího přidržeti se bývalo trvací přídržeti se), na př. »zdaliž nevíte, že ti, kteříž … oltáři přístojí, s oltářem spolu díl mají?« I. Kor. 9, 13; to zaniklo a tím se stalo, že mohly vzniknouti tvary přistál, přistáti, mluvnicky naprosto nesprávné.

Dovedli jsme se zbaviti lecčeho nesprávného, měli bychom se vzdáti i těchto chybných tvarů. Bylo by to tím snadnější, že [48]sloveso přistáti (správně přistati) vlastně ani v mluvě lidové dnešní hlubokých kořenů nemá (bývalo jindy, a ve východních našich nářečích posud bývá i v jiných významech než o přistávání lodí). Mnoho naděje, že bychom nevolali marně, ovšem nemáme. Kdyby tak někdo v nepříčetném stavu řekl nebo napsal, že »Primátor Dittrich« na Zlíchově nepřistojívá, ujalo by se to u nás hned, a říkali bychom snad také, že déšť už přestojívá; ale tvar mluvnicky správný křísiti? Až posud aspoň nic neplatila výstraha Brusu ani úřední Pravidla.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 2, s. 47-48

Předchozí B. Hk. (= Bohuslav Havránek): Hiát — je, jest

Následující Kb.: Otázka rakouská. Slováci