Prostý, prostný

[Drobnosti]

(pdf)

-

Přídavné jméno prostý, jež se odvozuje obyčejně od příslovce (předložky) pro (= kupředu, přímo), znamenalo v původním, [74]nepřeneseném významu »přímo kupředu nebo přímo vzhůru směřující« (schnurgerade, kerzengerade): na př.: ta panna (socha) prosta stojí v nebe tvář svú vzdvihši Tkadl. 28 a; v němžto (kostele) ižádný nemožieše (= nemohl) prostě státi, ale musil sě vždycky shrbiti (Živ. Otc. 105 b). Přenesením nabývá pak prostý významu »přímo a správně k cíli (bez oklik) namířený«, tedy mluví-li se na př. o řeči, míní se řečí prostou řeč krátká nebo správná; na př.: povědě (= povím) ti všecko zprosta (= zkrátka), jeden člověk živ neosta (Alx. Vít. 499); i bieše (byla) to vše řěč prostá, neb to dolíčichu (= dotvrdili) sami starých králóv příhodami (t. 2425) = přímo přesvědčující (nezavádějící, nepodvodná). Z významu »přímo stojící nebo trčící« vyvíjí se pak kladný význam »volný, svobodný«, z významu »přímý (= bez zatáček, bez oklik)« negativní význam »bez něčeho, něco nemající, něčeho zbavený«; oba významy se v některých případech sbližují. Na př.: chtě svého přietele prosta učiniti Ev. Mat. 292a = osvoboditi (zbytek tohoto významu je v nč. prostovlasý = s volnými vlasy, nezavitými); těch nelibých nechutí… prost budeš Tkadl. 436 = prázden, zbaven; sám jsa všěch okov (= okovů) tohoto světa prázden a prost Živ. Otc. 172 b a p. Vedle příd. jména prostý s těmito významy prostě jakostnými bylo v starším jazyce ještě příd. jméno sprostný, utvořené pravděpodobně z příslovečného výrazu z-prosta (= krátce, rovnou), s významy, v nichž proniká na rozdíl od významů adj. prostý odstín hodnotící, posuzující, kritisující se stanoviska mravního, stavovského, estetického a p. Píše-li Dalimil v předmluvě »jáz tuto sprostně položi (= položím, vyložím) Dal. C 3a, není to již zprosta = krátce (jako v dokladě výše uvedeném z Alx.), nýbrž = bez ozdob, nehledaně (schlicht); řeč prostá je tedy krátká, přímá, jasná — řeč sprostná je neozdobná, neumělkovaná, upřímná. Tak bývá i v spojeních jiných; na př.: ale máť jest sprostnie rada N. Rada 384 = obyčejná, nehledaná; v sprostném rúše trvají chudí lidé Štít. Bud. 44 = v nenádherném, obyčejném; abychom také chudých a sprostných navščevovali Krist. 43b = neurozených, stavu nízkého; buďte múdří jakžto hadové a sprostní jakžto holubičky Jeron. Mus. 19a = bezelstní, upřímní. Odtud se pak vyvíjí u adj. sprostný i význam pejorativní: i mluvie to sprostní dědi, by jej (měsíc) tehdy jedly vědi (= věďmy) Alx. Vít. 2352 = neučení, hloupí; přiezen jest vždy hotova, což by sprostného viděla, by to svým pláštěm zastřela t. 59 = neumělého; Antonius byl sprosten a hrub Živ. Otc. 201b = sprostý atd.

Časem se významy (někdy dost blízké) i tvary obou těchto pří[75]davných jmen matou a mísí. Přídavné jméno prostý doplňuje se významy adj. sprostný (prostá řeč, prosté roucho, prostý člověk = neurozený i upřímný, jako v nč.) a vytlačuje je ponenáhlu z užívání spisovného. Místo tvaru sprostný objevuje se působením tvaru prostý druhotvar sprostý, jehož význam zůstává však s počátku týž jako u příd. jména sprostný (sprostá řeč, sprostý šat, sprostý člověk = obyčejný, upřímný, nevzdělaný i hrubý), ale jež přejímá někdy (ač zřídka) i vlastní význam příd. jména prostý; na př. bychom hříchův všech sprostí zůstali Kanc. Lomn. 1, 160. I druhotvar sprostý ustupuje časem (počátkem 19. stol.) z jazyka spisovného před ovládajícím prostý a drží se dnes vedle něho jen v jediném významu, a to pejorativním = hrubý, neomalený; zato v jazyce obecném, z něhož naopak vymizelo snad úplně slovo prostý, udrželo se adj. sprostý ve všech významech, které zdědilo po starším sprostný. A konečně vlivem příd. jména prostý vznikl ze sprostný ještě druhý druhotvar, totiž adj. prostný, jež zdědilo, pokud z nemnohých dokladů lze souditi, po svém předchůdci hlavně významy vztahující se na stav a charakter člověka buď ve smyslu příznivém, na př. na prostného chudého panoši Tkadl. 42 b; u velikém prostenství Pass. (Jgm.), anebo i pejorativním, na př. jmějiechuť (= měli) jej (t. Tomáše biskupa) za prostnieho Leg. Vít. 48 a = za naivního. Význam tento se udržel i do jazyka našeho. Palkovičův slovník vysvětluje význam podst. jména prostnost výrazy Rechtschaffenheit, integritas, sinceritas, rectitudo. Šafaříkův Slovník věd. názvosloví (1853) volí slova prostný, prostnost za překlad něm.-franc. naïv (naïf), Naïvetät (naïveté) a klade vedle nich jako synonyma výrazy naivný, prostosrdečný, prostolibý (naivnost atd.).

Dnešní spisovná řeč má z toho ze všeho tedy příd. jméno prostý se všemi významy staročeského prostý (kromě významů 1. přímý, 2. svobodný) i staročeského sprostný (mimo význam pejorativní), dále příd. jm. sprostý, při němž se ustálil hanlivý význam stč. sprostný (ale jen pokud jde o společenské chování), a konečně jako knižní archaismus i příd. jm. prostný s významem »prostosrdečný, upřímný, nevzdělaný, naivní«.

Význam odchylný byl vtištěn slovu prostný v názvosloví tělocvičném, kde se mluví o cvičeních prostných (Freiübungen) na rozdíl od cvičení na nářadí. Původní Tyršovo pojmenování bylo, pokud lze souditi ze Šebánkovy rozpravy Česká terminologie tělocvičná (ve Výr. zpr. reálky v Písku 1925, str. 10, 14), cvičení prostá, kde příd. jména prostý bylo užito ve významu jemu vlastním »bez něčeho« (jako číslo prosté = číslo bez pojmenování [76]a p.); toto původní pojmenování je zachováno i v složeném slově prostocviky, jehož se užívá posud. Kdy a z jakých důvodů bylo pojmenování cvičení prostá nahrazeno dnešním názvem cvičení prostná, nedovede zatím pověděti. Snad tu byl pohnutkou jiný, dnes běžnější význam příd. jména prostý jakožto oposita k příd. jménu složitý, a že se názvem »cvičení prostná« chtělo zabrániti nesprávné představě, jako by cvičení prostá byla cvičení jednoduchá, nesložitá. Ovšem se užilo k tomu příd. jména prostný ve významu, kterého, pokud víme, nikdy předtím nemělo.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 3, s. 73-76

Předchozí Zbylo sto tři

Následující Augustin Jar. Doležal, R. (= Redakce): Nové knihy pro mládež