Spéra, spirála

[Hovorna]

(pdf)

-

(R. M.) Stč. slovo spera (bezpochyby sé, spéra) má původ v ř. sfaira (míč, koule), přejatém do latiny jako sphaera a odtud do staré němčiny jako spêra, spêre (sphaere, sfêre, spaere); k nám přešlo patrně prostředím německým. V středověku znamenalo ob. zdánlivě kulovou oblohu nad zemí anebo také zdánlivě kruhové dráhy nebeských těles, zvl. planet na ní (představovali si na př., že nad zemí je deset kruhových vrstev, ‚nebí‘, z nichž v sedmi obíhají planety, v osmé ostatní hvězdy, nad devátým nebem, jež nejprudčeji běží, že je nejvyšší křišťálové, jež stojí bez pohnutí). [63]Mimo doklad v Hájkově Kronice Vb (planetní spéry) známe z Žídkovy Spravovny (str. 97 v. Tob.) výklad o zemské ‚spéře vohybné‘, jíž vládne Vulcanus, a o ‚spéře ohnivé‘ (mnoho v sobě má rozdieluov pekelných i očistcových; … i lidem očistec jest tu, neb každá duše, vstupujíc na nebe, musí skrze tu spéru proskočiti). V Gebaurově nevydané posud slovníkové látce je ze dvou rkpů z 15. st. (Kruml. 393a, Orl. 42b) doklad o osmé spéře, jenž slove osmé nebe (těmto spérám říkal Štítný po česku kruhy, v. Št. Bud. 34 a Št. Mus. 51a). V listině třeboňské z r. 1524 nalézáme nový orloj neboližto hodiny s spérú malovanú (Arch. č. 8, 564), kde spéra je patrně kruhová dráha hodinové ručky, ciferník. Vedle slova spéra máme z novější doby vůbec evropské slovo sféra s jeho rozmanitými významy a odvozeninami (frc. sphère, angl. sphere vysl. sfír, něm. Sphäre, sférický, sféroid atd.). Se slovem spirála nemá spéra, sféra nic společného. Původ slova spirála je v řec. speira (něco stočeného, na př. cop, stočený podklad pod břímě nesené na hlavě, patka sloupu, hadí pohyb a j.), což přešlo do latiny jako spîra. Z toho vzniklo příd. jm. spirâlis, v středověké latině se zkrácením v první, nepřízvučné slabice, a to je pramenem evropských příd. a podst. jmen, jako frc. spiral, la spirale, něm. Spirale, č. spirála, spirální atd.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 2, s. 62-63

Předchozí Směrodatný

Následující Šuft