Hrůzlivý

[Answers]

(pdf)

-

V NŘ. 5, 122 jsme vykládali, jak se v jistých spojeních (na př. hrozná bolest) časem otřel původní význam slova hrozný do té míry, že se jeho souvislost s podst. jménem hrůza přestává skoro cítit. Říká-li se dnes, že měl někdo z něčeho hroznou radost, že má hrozný apetit, že je tomu hrozně rád, není tu po prvotním a vlastním významu adjektiva hrozný takřka ani stopy. Tím ovšem není řečeno, že by se byl tento původní význam vytratil úplně; říkáme-li o někom, že je to hrozný člověk, cítíme dobře, že běží o člověka, z něhož jde hrůza. Má tedy příd. jméno hrozný dnes význam dvojí, jednak svůj význam původní = hrůzu budící, jednak význam otřený (rozšířený) = neobyčejně veliký. Protože se však ve výrazech značících stavy citové anebo provázených citovým pohnutím v živé řeči rádo nadsazuje (to já k smrti rád, padám únavou, úžasně pilný člověk atd.), začíná se příd. jméno hrozný zdáti výrazem nedost silným a sugestivním a hledají se výrazy, které by vyjadřovaly touž představu, ale s větším důrazem, s větším citovým přízvukem. A tak vstupují na místo příd. jména hrozný v řeči mluvené (v jazyce obecném, v argotu a p.) příd. jména strašný, strašlivý, děsný, pekelný atd. Z téže potřeby vzniklo také, jak jsme na uv. místě v NŘ. vyložili, příd. jméno hrůzný. Je to v podstatě slovo zbytečné, protože neznamená vlastně nic jiného než hrozný; iluse větší intensity se zakládá na tom, že je pro oko bližší tvarem podst. jménu hrůza, a pak, že je to slovo nové a méně otřené. Když jsme o tomto novém a zbytečném slově psali po prvé, vyslovili jsme domněnku, že bude-li žíti vedle slova hrozný jako jeho významový ekvivalent, zanikne, jako zanikají v jazyce taková zbytečná dubleta obyčejně. Zatím mu hrozí, jak se zdá, tento osud s jiné strany, než jsme předpovídali; chystá se sejíti se světa z týchž pohnutek, z nichž se zrodilo, — zevšedněním. Některým spisovatelům, kteří příliš lehko váží význam slova a libují si v stilistickém fortissimu, zdá se i novotvar hrůzný málo výrazným a vymyslili za něj novotvar ještě novější, příd. jméno hrůzlivý (užívá prý ho se zálibou, jak nás upozorňuje p. odb. uč. J. K. z Rokycan, Hais-Týnecký v svých referátech ze soudní síně v Nár. pol.). O jeho potřebnosti platí to, co jsme řekli o příd. jméně hrůzný. Ale slovo hrůzný bylo aspoň obstojně utvořeno (nesprávná je v něm délka kmenové samohlásky), kdežto slovo hrůzlivý je docela nádenická imitace příd. jména strašlivý. Z týchž podmínek vzniklo i jiné oblíbené slovo jmenovaného autora, t. j. příd. jméno úděsný a jeho odvozenina úděsnost; slovo děsný už patrně nestačí na tu všecku hrůzu, kterou spisovatel pociťuje, a proto sahá k slovu úděsný, jehož předpona sugeruje mu snad svou čistě zvukovou stránkou onu vyšší míru hrůzy, kterou chce vzbuditi v svých čtenářích. K adj. úděsný patří ještě sloveso uděsovati (= děsiti); kdyby je tvořil Čech, znělo by aspoň uděšovati.

Naše řeč, volume 9 (1925), issue 10, p. 312

Previous Bílobílý

Next Obratem pošty